CESTA ZA ZLATEM

CESTA ZA ZLATEM

Kdyby se Budivelnik Kyjev dostal do KHL, působil by v letošní sezoně Petr Gřegořek tam. Petr Vampola odešel z Plzně do Čeljabinsku, Roman Červenka získal angažmá v Omsku, Jakub Klepiš si polepšil v Salavatu Ufa. V poslední době neměli do ruské Kontinentální hokejové ligy ani do zámořské NHL čeští hokejisté zrovna otevřená vrátka. Není divu – poslední nepříliš slavné výsledky české reprezentace na světových turnajích nebyly zrovna nejlepší vizitkou pro náš hokej. Na draftech frčeli hlavně Rusové, Finové a Švédové. A teď se najednou nahrne do Ruska tolik Čechů, skoro jako v dobách ,,zlaté generace”. Důvodem není nic prostšího nežli fakt, který odsoudil ruskou sbornou ke stříbrnému tácu, zatímco čeští bojovníci zvedli nad hlavu desetikilový pohár. Pohár mistrů světa...
     A pak že by se v olympijském roce nemělo konat mistrovství světa. Ale kdeže! To by nás vedení IIHF jednoduše připravilo o šestý zlatý titul v době fungování samostatného českého ledního hokeje. Vezmeme to ale pěkně od začátku.
     Olympijská sezona je pro hokejisty dost náročná, zvláště pro ty, kteří působí v kanadsko-americké NHL a odehrají kolem osmdesáti zápasů jen v základní části. Proto se i valná většina těch, jejichž klub nepostoupil do playoff a byli pozvaní, svým trenérům omluvila. Vladimír Růžička, který nasbíral rekordních pětadvacet omluvenek v tom ale rozhodně nebyl sám. Se stejným problémem se potýkal i kouč hráčů Tre Kronor Bengt-Ake Gustafsson nebo Jukka Jalonen za modrobílé Suomi. Vjačeslav Bykov, odhodlaný napravit zpackanou olympiádu a dovršit zlatý hattrick, se tedy mohl oproti svým kolegům cítit tak trochu na koni. Jemu totiž přijela každá hvězda, na kterou ukázal. Každý chtěl být u ruské obhajoby zlata z loňského i předloňského šampionátu. A samozřejmě Rusko s nejhvězdnější soupiskou bylo největším favoritem na zisk zlaté medaile. Nemělo konkurenta.
     Na východu Evropy tedy vládla spokojenost, avšak v jejím středu to tak růžové nebylo. Eliáš, Erat, Kaberle, Fleischmann, Hudler, Irgl, Vrbata, Prospal, Michálkové... Omluvenky každým dnem přibývaly, důvody se různily – nechuť hrát pod Růžičkou, únava, rodinné důvody, zranění. Český trenér odmítl někoho přemlouvat a rozhodl se vsadit na tým, který stvořil pro přípravné zápasy a Euro Hockey Tour s tím, že až dorazí hvězdné posily ze zámoří, tak se s těmito hráči rozloučí. Posily dorazily, ale pouze čtyři – Vokoun, Pavelec, Rozsíval a Voráček. No a tak kouč zcela logicky nedal sbohem nikomu. Neměl to jednoduché – někteří fanouškové i mnozí experti Růžičkův výběr zatracovali, aniž by ho viděli v akci, stále připomínajíce porážku v přáteláku od Švýcarska 1:4. Navíc musel neustále čelit otázkám, proč nevzal Dominika Haška ve vrcholné formě, ale Tomáše Vokouna, který zřejmě po zimních olympijských hrách neměl fazonu, na Floridě už skoro nechytal a dostal čtyři laciné góly v Euro Hockey Tour od Finska a dva v O2 aréně od Běloruska. Když si přece jen Vokyho obhájil, nastal další problém. Ondřej Pavelec, který před šampionátem odchytal dva vítězné zápasy proti Švédům a Rusům, předváděl v české brance mnohem větší zázraky než opora Floridy Panthers. Růžička přiznal, že ještě neví, kdo bude v Mannheimu jedničkou, ale když den před začátkem mistrovství zveřejnil kompletní nominaci, brankářem číslo jedna byl nepřekvapivě Vokoun. Nezastíral ovšem, že v průběhu turnaje dostane prostor i Pavelec. Když už nic jiného, Česko bude mít mimořádně silnou gólmanskou dvojici...
     Čtyřiasedmdesáté mistrovství světa v německém Kolíně nad Rýnem a Mannheimu začalo 7. května úžasným zápasem mezi USA a domácím Německem na fotbalovém stadionu
v Gelsenkirchenu. Už tenhle zápas naznačil v jakém duchu bude celý šampionát probíhat. Německé hokejisty, v brance s výtečným Endrasem, hnalo k prvnímu vítězství téměř osm desítek tisíc fanoušků a nakonec překvapivě porazili Spojené státy americké 2:1
v prodloužení.
     Česká reprezentace dostala prostor 9. května v utkání s outsiderem Francií, která pravidelně bojuje o záchranu. Byl to takový zápas na rozehřátí, který toho o schopnosti našeho mančaftu moc neukázal, nicméně vyhráli jsme celkem hladce. Francouzští hokejisté měli v plánu držet co nejdéle čisté konto a dařilo se jim to celých čtyřiačtyřicet sekund! Zanedlouho už jsme tedy po gólech Hubáčka, Novotného, Gřegořka, Rachůnka a Kašpara vedli 5:0. Ve třetí třetině ale Vokoun kapituloval, když ho překonal Yorick Treille, Francouz působící ve Vítkovicích. Meunier, povzbuzený brankou svého spoluhráče, přidal do české sítě ještě jeden gól, ale na konečných 6:2 upravil Blaťák.
     Zatímco Češi odpočívali před úterním zápasem s Norskem, Dánsko se postaralo o druhou senzaci – poprvé v historii porazilo Finsko 4:1. A nebylo to všechno, co se stalo vůbec poprvé. Naši reprezentanti v brance s Pavelcem vstoupili do boje s norskými hokejisty tragicky a už ve čtvrté minutě jsme prohrávali. Osmatřicetiletý veterán Jaromír Jágr byl každopádně nejplatnějším českým hokejistou na ledě. Snažil se dohnat to, na co se jeho spoluhráči nezmohli. Jenže ani jeho dva góly nestačily na partičku okolo talentovaného mladíčka Mattse Zuccarella Aasena. Česko versus Norsko 2:3. Ještě nikdy se nestalo, že by nás porazili Norové. Dost studená sprcha pro hráče se lvíčkem na prsou. Rozhodně měli o čem přemýšlet. Fanouškové, mnozí tipující ještě vyšší norskou porážku než tu francouzskou, zlomili nad svými miláčky hokejky. Ti kritičtější se bili v prsa – říkali, že s hráči převážně z extraligy budeme bojovat maximálně o udržení. Ti soudnější připomínali šampionát z Vídně 1996, kde jsme s bídou právě s norskými hráči uhráli remízu a pak z toho byl zlatý večírek. Rozhořčený a zklamaný Jágr severský úspěch na úkor toho našeho neunesl a veřejně zkritizoval všechny hráče, kteří odmítli přijet z malicherných důvodů. To vyvolalo rozporuplné reakce, nicméně jeho slova padla na úrodnou půdu.
     Do posledního zápasu základní skupiny jsme nastoupili proti favorizovaným modrožlutým hokejistům s třemi korunkami na dresech. Nutno podotknout, že už při nástupu na led se ve tvářích našich hráčů zračila odhodlanost bojovat a rvát se o důležité tři body od první do poslední sekundy. A taky to parádně předvedli hned v začátku. Jaromír Jágr byl ve třicáté vteřině vyloučen za hákování. Švédové rozhodně chtěli brzkou přesilovku využít, jenže udělali chybu a k puku se dostal kapitán Rolinek, vyslal první střelu na Jonase Gustavssona
a ta skončila v síti! První třetina v tomto utkání byla nejlépe odehranou třetinou českého národního týmu ve zbytku celého turnaje, žádnou švédskou pětku jsme k ničemu nepustili. Nádherný boj se skvělým, jedinkrát chybujícím Vokounem jsme vyhráli 2:1 a k vítězství hnala naše hochy, nakonec končící na druhém místě ve skupině, vyprodaná SAP arena, ve které měla čeština jednoznačnou převahu. ,,Takhle hrají mistři!” psaly pak druhý den sportovní deníky.
     Druhé i poslední zápasy základních skupin nabízely pokaždé dramatickou a překvapivou podívanou. Američané prohráli v prodloužení i s Dánskem, Švýcaři smetli kanadské olympijské vítěze 4:1 a poslední utkání mezi Finy a USA bylo totální senzací už jen proto, že se předpokládalo, že ze skupiny D bude o udržení mezi elitou pro příští mistrovství světa hrát buď Dánsko, nebo Německo. Jenže už bylo jasné, že ten, kdo se zápasu vyjde jako poražený, bude hrát s Kazachstánem, Itálií a Francií o záchranu. Nedostane se ani do osmifinále!
S takovým výsledkem se nakonec muselo vypořádat USA, podlehlo v rozhodujícím zápase Finsku 2:3 a zopakovalo si tak rok 2003, kdy také hrálo pouze o udržení.
     V osmifinálové skupině F čekali na naše hokejisty nevyzpytatelní a poměrně těžcí soupeři v podobě Švýcarska, Lotyšska a Kanady.
     Utkání naší hokejové reprezentace se Švýcary nebylo pro české fanoušky takovým lákadlem jako předchozí Švédsko, a tak se v hale našlo mnohem víc soupeřových příznivců, kteří téměř bez přestání povzbuzovali svoje krajany na ledě pokřikem ,,hop, Schwitz, hop”, občas se do toho ale vmísilo ,,kdo neskáče, není Čech” z úst červenomodrobílých,
v očekávání švýcarské porážky. Reprezentanti ale zůstali daleko za očekáváním, a ještě si mohli gratulovat, že mají takovou oporu vzadu, totiž Tomáše Vokouna. Příšerná první třetina rozhodla celý zápas, soupeři nás vůbec k ničemu nepustili, a když už jsme se náhodou ocitli v útočném pásmu, zasáhl gólman Gerber. Přesný jako švýcarské hodinky. Ve druhé a třetí třetině jsme už byli jasně lepší, ale díky špatné koncovce jsme dokázali dát vynikajícím soupeřům, kteří byli značně povzbuzeni předchozím zápasem s Kanadou, pouze dva góly. Tohle nikdo nečekal. Přehráli jsme sice švédské hokejisty rozdílem třídy, ale už podruhé jsme prohráli s relativně papírově slabším soupeřem. Česká republika – Švýcarsko 2:3. Mezitím si hokejisté Javorových listů smlsli na Norech 12:1 a neuvěřitelní Dánové v prvních deseti minutách rozhodli celý zápas se Slováky – deklasovali je 6:0.
     V kabině českého týmu nevládlo zrovna nadšení a pohoda. Byl před námi důležitý boj se zarputilými Lotyši, kteří už dokázali naší reprezentaci na olympiádě pěkně potrápit, byť to byl úplně jiný tým. I teď si na nás dost věřili: ,,Když je porazili Norové, proč ne my?” skoro se vysmíval brankář Edgars Masalskis. Jedno bylo jisté – s Lotyšskem musíme povinně vyhrát. Pakliže by se to nepodařilo, v dalším utkání s Kanadou se ani nemusíme snažit a výprava Vladimíra Růžičky by byla podepsaná pod historicky největším neúspěchem v dějinách českého ledního hokeje. Ještě nikdy se totiž nestalo, že bychom nepostoupili alespoň do čtvrtfinále. Nicméně do zápasu jsme vstoupili se stejným odhodláním jako proti Švédsku. Žádný z českých hokejistů nechtěl mít na svědomí takový propadák. Naší specialitou se stala hra v oslabení – za celý turnaj jsme v početní nevýhodě inkasovali pouze dva góly, ale hlavně čtyři dali! Dvě takové branky padly opět z hokejky Tomáše Rolinka do Masalskisovy sítě a už to bylo 2:0. Jenže osm minut před koncem třetí třetiny překonal zápas od zápasu lepšího Vokouna Pečura a začínal se obnovovat šílený scénář z Vancouveru. Avšak Lotyši se
z kontaktní branky radovali jen šestačtyřicet vteřin. Na konečných 3:1 zvyšoval slávistický kanonýr Červenka. Lotyšsko se s německým šampionátem rozloučilo, jeho naděje na další působení v turnaji zkazil český výběr.
     Cestu do čtvrtfinále nám rozhodně neusnadnili Norové v zápase se Švýcary. Pokud by – podle předpokladů – norští hokejisté podlehli Švýcarsku, mohli bychom v posledním osmifinálovém boji s kanadskou reprezentací prohrát. Jenže na tomhle mistrovství nebylo absolutně nic podle předpokladů. Norové totiž do té doby nechybující Švýcary porazili a Češi museli uhrát alespoň bod k postupu do čtvrtfinálového zápasu, za předpokladu, že tam na ně bude čekat hvězdami nabitá ruská sborná.
     Náročné utkání o všechno s Kanadou se hrálo den po zápase s Lotyšskem, navíc museli naši hoši hrát osmifinálovou skupinu po prvotní prohře, jako by to bylo playoff. Whitney překonal Vokouna už v sedmé minutě, ale v závěru úvodní třetiny vyrovnal v oslabení Kašpar. A pak zvyšoval Jágr na 2:1. A Klepiš 3:1. Javorové listy byly těsně před koncem bez brankáře v šesti, Vokoun chtěl rozehrát puk za svojí brankou na hole českých hráčů, jenže ho atakoval olympijský vítěz Corey Perry. Česká opora padla na led a než se stačila zvednout, Perry přihrál Duchenovi a ten skóroval do prázdné svatyně. A co hůř, rozhodčí tenhle faul nepotrestal a navíc gól uznal! I tak jsme ale zařídili třetí kanadskou porážku v řadě a vyhráli 3:2. Hokejisté z kolébky ledního hokeje neunesli čtvrté místo v osmifinálové skupině F
a Rusko ve čtvrtfinále a vyvolali rvačku. Stejný scénář jako na mistrovství světa 1997 nebo ve finále 2005. Ale český národní hokejový tým poprvé po čtyřech letech zaslouženě vyhrál nad úřadujícími olympijskými vítězi a ve čtvrtfinále se mohl těšit na Finy. Jako ve Vancouveru, kde nás Suomi porazilo 2:0. Celkem se zopakovala dvě olympijská čtvrtfinále. Česko proti Finsku a Rusko proti Kanadě. Předpokládané finále Kanada – Rusko, jako v předchozích dvou letech? Nepředpokládejme. Tady nic neběží podle logických výpočtů! Dále si proti sobě ve vyřazovacích bojích zahráli Dánové se Švédy a Němci se Švýcary. Ostatní mančafty se
s Kolínem a Mannheimem předčasně rozloučily. Za zmínku stojí také fakt, že se Amerika mezi elitou udržela společně s Francií, nováčci v podobě Kazachstánu a Itálie sestoupili.
     Češi v předchozích letech čtyřikrát po sobě vypadli z kritického bodu, kterým je čtvrtfinále, bez medaile, ale mladý podceňovaný tým okolo Jágra a Vokouna chtěl narozdíl od hvězdiček z NHL uspět. Hráči se přesunuli do kolínské Lanxess areny a slibovali, že budou bojovat, dají do hry srdce a na ledě nechají všechno. Fanouškové, naladěni po výhře nad Kanadou na tu správnou notu, jim to samozřejmě věřili. O to větší tedy bylo překvapení, když se hned v první minutě uvolnil Kontiola a Vokoun s jeho střelou nemohl nic dělat. Tohle tedy měla být ta bojovnost?! Nadruhou stranu, byla to teprve první minuta, před námi bylo ještě minimálně devětapadesát minut zápasu. Ale pak před námi taky bylo jenom dvacet minut a na velké multimediální kostce stále svítil nepříznivý stav 0:1. Hokejoví příznivci z České republiky pomalu ztráceli naději na postup do semifinále a smiřovali se s podobným výsledkem jako před čtyřmi měsíci na olympiádě. Naši hráči byli sice od páté minuty, kdy se stihli vzpamatovat z toho rychlého gólu, lepší a splňovali to, co slibovali, ale zatím Pekka Rinne nedovolil, aby kotouč skončil v jeho brankovišti. Až ve dvaačtyřicáté minutě padla Klepišova rána za záda finského gólmana. Jágr a spol., jak se přezdívalo Růžičkovu výběru, málem zbořili střídačku. Cítili příležitost. Povzbuzeni kontaktní brankou, která je vrátila zpět do hry, útočili a padali do střel ještě aktivněji než předtím a finské formace neměly už vůbec žádný prostor. Po šedesáti minutách nervy drásajícího zápasu nebylo rozhodnuto. Stav utkání 1:1. Zatímco se čeští bojovníci rvali o semifinále, jedno z největších překvapení letošního mistrovství, Dánové, smutnili. Švédové je porazili 4:2 a bylo jasné, že vítěz z utkání Česko – Finsko se s nimi utká v boji o finále.
     Přestože jsme si v prodloužení vytvořili spoustu šancí, ani sedmdesát minut hry nestačilo
k tomu, aby byl určen semifinalista do dvojice ke švédským hokejistům. A tak přišly na řadu samostatné nájezdy. To, co nebylo Vokounovou nejsilnější stránkou, ale zase jsme na ně měli šikovné útočníky. Do Rinneho sítě se nádherně trefil Lukáš Kašpar, útočník finského Oulu, vyrovnal ale Immonen. Důvěru Vladimíra Růžičky dostal také Jan Marek, hráč s patnáctkou na zádech, který prožíval střelecké trápení. Avšak puk se s trochou štěstí dostal za brankovou čáru. Specialista na nájezdy Jusi Jokinen nedal, stejně jako Jakub Klepiš. Petri Kontiola měl
v rukách český osud. Vokoun však finského útočníka výborně vybruslil a pokryl jeho střelu. Tým, který odepisoval každý expert i rádoby fanoušek, dokázal to, co se už čtyřikrát v řadě nepodařilo všemožným českým primadonám z NHL. Češi oplatili hokejistům Suomi porážku z olympiády
a postoupili do bojů o medaile.
     Ve večerních čtvrtfinálových utkáních přejelo Rusko přes Kanadu 5:2 a taktéž jí vrátilo debakl z Vancouveru 3:7, ve druhém zápase se dočkalo Německo po dvaapadesáti letech semifinálového zápasu, neboť porazilo Švýcarsko 1:0. V sobotním semifinálovém dni se tedy už podruhé v turnaji postavilo Švédsko proti České republice a Rusko proti Německu.
     Hokejisté pod vedením Bengt-Ake Gustafssona se poučili z předchozího zápasu s Čechy
a tentokrát měli mnohem lepší vstup do boje o finále oni. Johan Harju také poměrně brzy otevřel skóre, ale v osmnácté minutě se uchytila Mojžíšova střela v Gustavssonově bráně. Ve druhé třetině byl náš herní projev lepší, ale nedalo se říct, že bychom Tři korunky přehrávali. Ty svůj přehled nad zápasem potvrdily Engqvistovým zvyšujícím gólem na 2:1. V posledních deseti minutách třetí třetiny ale ztráceli modrožlutí síly a naopak bylo až neuvěřitelné, kde se ještě berou v českých hráčích. Oni opravdu ukázali, co je jejich největší zbraní. Možná, že nemají tolik talentu jako ,,strašně nemocné hvězdy” z NHL, ale na rozdíl od nich jim nechybí národní hrdost, bojovnost, odhodlání, srdce a touha získat medaili pro stát, který je nejrychlejší kolektivní hře naučil. Oni se nebojí a nemyslí si jako naši zámořští hokejisté, že když budou padat do střel, výtečně bránit a odvádět špinavou práci před brankou, ztrapní se před celým světem, protože jakožto hvězdy tohle v NHL rozhodně dělat nemusí. Nemusí a ani by to nedělaly.
     Trenér Růžička vsadil na variantu vabank. Dvě minuty před koncem základní hrací doby odvolal Tomáše Vokouna z branky a poslal český tým do šesti. V předchozích minutách byli Češi u Jonase Gustavssona v pěti, připraveni útočit z každé pozice, teď tam tvořil nápor ještě jeden hráč navíc. Švédsku se jednou podařilo vyhodit kotouč směr prázdná česká branka
a všem příznivcům červenomodrobílých zatrnulo. Puk jen těsně minul Vokounovu síť, svěřenci Bengt-Ake Gustafssona stihli vystřídat a Češi se znovu nahrnuli do svého útočného pásma. Zbývalo jen čtrnáct sekund do konce, stále jsme prohrávali o jeden jediný gól. Petr Vampola, s číslem čtrnáct na dresu, stál na vhazování proti Perssonovi, ale byl vykázán, místo něj nastoupil Klepiš. Kotouč se ale odrazil na švédské hole, Vampola ho však vybojoval
a přihrál Voráčkovi, který centroval před Gustavssonovou svatyní, vlasatý útočník našel osamoceného Rachůnka a ten sekund před koncem zápasu bombou vyrovnal na 2:2. Vokoun se na poslední vteřiny vrátil do branky a česká naděje na finále znovu ožila. A ožily i všechny domácnosti uprostřed Evropy, lidé sledující semifinálové drama na Václavském náměstí
i přímo v Lanxess areně a především čeští hokejisté. ,,Rachna, kachna, to to letělo,” křičel Robert Záruba stejně památná slova jako kdysi ,,přepište dějiny.” Tři korunky i jejich fanouškové v hledišti už oslavovali postup do finále, ale museli toho nechat. Růžičkova parta splnila svá slova do puntíku přesně. Bojovala do poslední sekundy. Ale bylo před nimi ještě deset minut prodloužení, které někdy v polovině málem rozhodl Jágr, avšak puk skončil pouze v boční síti Gustavssonovy svatyně. Švédové, kteří se s takovým závěrem zápasu během nastavení nestihli srovnat, skoro ani nezaútočili. A když už, obral je o puk jeden z našich beků. Schylovalo se k neuvěřitelnému závěru. Stejně jako ve čtvrtfinále proti Finsku musely prvního finalistu určit až samostatné nájezdy. Kdybychom prohráli, byl by to stejně úspěch. Bojovali bychom o bronzovou medaili a to je v situaci, kdy jsme už čtyři roky bez předních umístění, úžasné samo o sobě. Jenže tenhle tým měl na zlato. A tenhle tým chtěl, aby se na dresech s českým státním znakem houpala ta nejcennější placka.
     Vokouna překonal v nájezdech pouze Linus Omark. Ironie osudu – Gustavssona, stejně jako předtím Rinneho, prostřelil opět Kašpar a vítězný nájezd dával znovu Marek. Čeští hokejisté vytřeli všem kritikům zrak. I všem těm odmítavým hráčům ze zámoří. Tahle parta, složená s výjimkou čtyř hokejistů z evropských bojovníků, se zvedla hrobníkovi z lopaty
a vezla se na vítězné vlně. Hráče, kteří tvořili národní tým pro mistrovství světa 2010, znal před šampionátem jen opravdový hokejový znalec, jenž sleduje extraligu, KHL nebo finskou ligu. A teď, i když ještě nedržel kapitán Tomáš Rolinek pohár mistrů světa nad hlavou, je znala celá Česká republika. Už teď to byli hrdinové.
     Z večerního utkání mezi Ruskem a Německem málem vzešla jako druhý finalista německá reprezentace. Už v šestnácté minutě překonal Košečkina Marcel Goc a sborná se vzmohla na odpověď až ve dvaatřicáté minutě, když vyrovnal Jevgenij Malkin. Vypadalo to, že ani tady se nerozhodne po šedesáti minutách, přestože se předpokládalo, že Rusko přejede přes Německo jako rolba na úpravu ledové plochy, ale bylo očividné, jaké má sborná s domácími problémy. Nakonec však Dennis Endras kapituloval podruhé, to když se dvě minuty před koncem napřáhl Pavel Dacjuk a definitivně zmařil německý sen o finále. To tedy bylo jasné – oživme si Nagano, ruská sborná versus český lev.
     V neděli odpoledne bojovali o třetí místo Švédové s Němci a hokejisté Tre Kronor bronz, který získali i na loňském šampionátu v Klotenu, obhájili. Večer bylo hlavně v českých
a ruských domácnostech i na Staroměstském náměstí na programu finále. V Lanxess areně pak měla převahu azbuka.
     Sázkové kanceláře nedávaly českým hokejistům moc velkou naději na první příčku, všelijaké prognózy také jasně hovořily pro Rusko. Ale tipovat si na vítěze jakéhokoli zápasu na letošním mistrovství bylo zkrátka nemožné. Kdo by před šampionátem řekl, že Američané budou bojovat o záchranu, Dánové smetou jedním tahem Finsko, Slovensko a Spojené státy americké, Norové porazí Švýcarsko i Česko, Německo se dostane až do semifinále a Kanada nebude s Ruskem potřetí v řadě v boji o zlato? Jen si vytvářejte prognózy... Avšak ruští fanouškové i samotní hokejisté vůbec nebrali v potaz možnost, že by mohli ve finále prohrát. Podle všech už to bude jenom krásná procházka růžovým sadem na cestě za zlatým hattrickem, protože bojovníci ze Sibiře neprohráli na turnaji jediný zápas.
     Tu krásnou procházku ale dost překazil Jakub Klepiš hned ve dvacáté sekundě, kdy vykoupal Semjona Varlamova. Pravdou je, že se ruští hráči z rychlé branky nevzpamatovávali moc dlouho. Dost to připomínalo rudé ruské peklo a soupeři nás prakticky nepustili do našeho útočného pásma, spíš byli neustále v tom svém, ale tam naráželi na nepřekonatelnou tvrdou skálu. Tomáš Vokoun byl v naprosto báječné, slovy jen těžko popsatelné formě. Dokázal, že se o něm pochybovalo neprávem. Sbornou doháněl k šílenství a čeští hokejisté se díky Klepišovu gólu hned v úvodu do útoku moc nehnali. Spíš se snažili perfektně bránit a to se jim dařilo. Na českého gólmana našel recept Pavel Dacjuk, ale rozhodčí branku neuznali, neboť padla až po zaznění sirény, oznamující konec první třetiny. Obrovskou šanci měl ještě začátkem druhé třetiny Koukal, ale Varlamov byl připraven.
     To, co nevyšlo Koukalovi, se ale v osmatřicáté minutě podařilo Rolinkovi. Ovečkin tvrdě srazil vlastního spoluhráče, veterána Fjodorova k ledu, a příležitost dostal po Rachůnkově asistenci právě český kapitán, který i se šťastnou tečí bruslí zvýšil na 2:0. Předpokládalo se, že se Rusko hattricku jen tak nevzdá a vlítne do poslední třetiny po hlavě, ale Vjačeslav Bykov místo toho, aby své hráče nabudil k lepším výkonům, sáhl po špatné zbrani. Začal míchat formacemi, a tak byli v jedné lajně hokejisté, kteří spolu v životě nehráli. Ve tvářích ruských hvězd se nezračilo odhodlání a bojovnost urvat zlatou medaili a pohár mistrů světa za každou cenu, na rozdíl od hráčů v bílých dresech. Bylo tam spíš zklamání a odevzdanost. Chtěli dobýt zlatý hattrick, ale překonat Vokouna? Bojovat proti téměř neznámým srdcařům
z Česka, když tam obránci i útočníci(!) padají do střel, vrací se za každým pukem a Čáslava dokonce leze po čtyřech, aby zabránil Ovečkinovým dorážkám? Uznat, že toho čeští bojovníci nechávají na ledě daleko víc a mají pohár na dosah ruky? Určitě se všem z nominace ruské sborné objevil v podvědomí obrázek z Vídně 2005, kdy právě Češi překazili Kanadě zisk třetího titulu mistrů světa v řadě. To, na co měli zdárně našlápnuto i tady. Ale Rusko nezačalo více bojovat. Spíše se unášeli k zákeřným faulům – na Koukala a ani ne
o minutu později na Jágra, který už do hry nezasáhl. Rozhodčí proto vyloučili Jemelina na pět minut + do konce utkání. Těch deset minut, které měli ruští hokejisté na vyrovnání, se radikálně zkrátily na polovinu. Když pak zbývalo posledních pět sekund do konce trestu, nechal se na dvě minuty vyloučit další nedisciplinovaný Rus a na vyrovnání zbývaly sborné už jen tři minuty.
     Následně byl ale poslán ,,na odpočinek” český hráč a sotva patnáct vteřin po něm ještě Tomáš Rolinek. Oslabení 5x3 by bylo ještě krásné proti tomu, co nás čekalo. Bykov odvolal Varlamova z brány a vpustil na led šestého hráče. Nevídanou přesilovku 6x3 sborná nevyužila, naopak Malkin musel na trestnou lavici. Šestatřicet sekund před koncem finálového – do slova a do písmene – boje však Vokoun pustil za svá záda dobře sehranou Dacjukovu akci, ale to bylo všechno, na co se Bykovovi svěřenci zmohli.
     Český podceňovaný tým ukázal bojovnost a obětavost a spousta hráčů, kteří v národním týmu debutovali, byli najednou mistry světa! Ovšem zaslouženě. Zatímco se na ledové ploše okolo Tomáše Vokouna kupili šťastní bojovníci v bílých dresech, ti v červených zklamaně posedávali na střídačce. Procházka růžovým sadem to tedy rozhodně nebyla. U zlatých hochů mluvme o celém turnaji, u stříbrných spíše o finále. Byl to boj. Rusko bylo možná většinu zápasu útočně lepší, ale na to se historie neptá. Historie vidí, že soupisku se jmény Ovečkin, Kovalčuk, Malkin, Dacjuk, Afinogenov, Sjomin a Gončar porazili neznámí Gřegořek, Vampola, Kašpar, Němec, Novotný, Koukal a Mojžíš. A překazili jim zlatý hattrick. Na druhou stranu, kdo jiný by to měl být, než jeho dosavadní strážci? Češi, z let 1999-2001. Třetí vítězství v řadě jsme dokonali před devíti lety právě v Německu. Nedarovali jsme ho ani Kanadě v roce 2005 a za žádnou cenu ani Rusku v tomto roce. Zlaté medaile konečně zase visely na krku týmu Vladimíra Růžičky, jenž si asi nedovedl představit důstojnější odchod od nároďáku. Kapitán Rolinek a jeho spoluhráči byli ti, kteří mohli políbit desetikilový pohár pro mistry světa a pořádně titul oslavit. Na druhé straně si pro stříbrný tác a stříbrné medaile, které okamžitě servali z krku, přijeli spoluhráči Ilji Kovalčuka s ,,céčkem” na dresu. Jen Alexander Ovečkin si ho tam nechal, ostatní ne. Bylo moc horké na to, aby tam mohlo zůstat. Vedení IIHF ještě vyhlásilo hráče, kteří byli zvoleni do All-Star týmu letošního šampionátu. Žádný z mistrů světa v něm však nebyl. Ani naprosto dokonalý Tomáš Vokoun, který si to minimálně díky úžasně odchytanému finále a dvěma vítězným zápasům na nájezdy, rozhodně zasloužil. Ale nikomu to nevadilo. Tohle byl týmový úspěch, ne individuální. Rolinek si přijel pro zlatý pohár, na led se vysypaly zlaté konfety a všichni čeští hokejisté se ke svému kapitánovi sjeli, aby si na trofej mohli sáhnout. Jaromír Jágr a Tomáš Vokoun už podruhé. Ale tohle bylo jiné než v roce 2005, kde byli díky výluce NHL k dispozici ti nejlepší z nejlepších. Tady vyhrál tým, od kterého nikdo žádný úspěch neočekával. Hráči si užívali pohár a jedinečný pocit nejlepších hokejistů světa za rytmu We are the champions. To všechno zpovzdálí sledovali poražení se slzami v očích a medailemi ukrytými v dlaních.
A pak už Lanxess arenou zaburácela česká hymna...
     Jágrova poolympijská verze, že něco vyhrajeme maximálně za deset let, se naštěstí nenaplnila. Díkybohu! Za to, že se nenaplnila, i za to, že odmítli přijet hráči z NHL. Oni by se stoprocentně pro tým takhle neobětovali. Nesmíme však podlehnout dojmu, že Čechy působící v Kanadě nebo Americe nepotřebujeme, a že protože jsme mistři světa, je náš hokej v pořádku. Není. Ale tohle mistrovství nám ukázalo, že stále máme kvalitní hráče a nemusí hrát jen v zámoří. Tenhle mančaft nebyl z těch, který by z deseti zápasů s ruskou sbornou devět vyhrál. Spíš by v devíti odcházel jako poražený, byť třeba jen o gól. Ale ono úplně stačilo porazit Rusko jenom jednou! A dát do hry srdce, mít trochu štěstí... a Tomáše Vokouna. Hlavně ať nikdo neříká, že jsme neporazili Rusko v silné sestavě! To by nebyla pravda.
     Češi ukázali, že se jim hraje lépe, když proti silným soupeřům mají nůž na krku. Se slabými Nory a Švýcary prohráli určitě i proto, že tyto země nemají v hokejovém světě takové jméno jako Kanada, Rusko, Švédsko nebo Finsko, a tak je podcenili. Každopádně Norsko se Švýcarskem teď mohou pyšně říct: ,,Porazili jsme mistry světa.”
     Teď odchází Vladimír Růžička. Kdyby zůstal, pro příští velké akce by určitě stavěl na téhle zlaté partě a hráči by se mohli přetrhnout, aby pro něj hráli. Jenže nový kouč Alois Hadamczik bude chtít stavět na nejlepších českých hokejistech z NHL. Tedy alespoň ve svých klubech patří mezi nejlepší... Jak to dopadne, uvidíme. Pokaždé je těžší titul obhájit než získat. Ale o tom až příště po slovenském hokejovém mistrovství. Teď si poprvé po pěti letech zase užívejme zlatou radost. A věřme, že nikdy není nic tak hrozné, jak se na první pohled zdá. Z každé situace je nějaké východisko a může to ještě dobře dopadnout. Zářným příkladem jsou nám oni. Naši zlatí hoši.
Kristýna Mitášová