Herní dojem

Asi poslední únorovou sobotu jsem se vydal s taťkou do Frýdku-Místku zhlédnout hru tamního hokejového mančaftu. Ze Zubří, místa našeho bydliště, je to zhruba stejná vzdálenost jako do Vsetína hrajícího rovněž Chance ligu. Plus minus deset kilometrů. Navíc jsem se obával místa pouze ke stání na vsetínském Lapači. Patřím spíše k pohodlnějším lidem, a proto jsem vybral Frýdek. Zápas začínal v pět odpoledne. Na cestu jsem se i s taťkou vydal něco kolem čtvrté.
Vyrazili jsme naším starým silou vůle držícím Meganem. Já na předním sedadle jsem v hlavě přemítal, jak že vlastně samotná hra bude vypadat.

Mírně infantilní představa pasující k člověku, který hokej v životě neviděl. Ovšem ne ke mně. Tušil jsem dokonce i podobu místní hokejové haly, neboť jsem jezdíval do školy vždy kolem ní.V mysli mi při jízdě autem vytanul i její název znějící poeticky Polárka. Lehce úsměvné, protože polárka je nejen hvězda, nýbrž i název zmrzliny. Pamatuju si ještě, když mi ji naši občas přinesli z nákupu.
Cestu do Frýdku znám jako svoje boty a to z důvodu častého ježdění do místního Baumaxu pro materiály na stavbu domu. Sotva jsme sjeli Pindulu, tak odbočujeme doprava, vjíždíme do Kunčic přes Čeladnou, Frýdlant až do Frýdku. Za Frýdlantem najíždíme na čtyřproudou rychlostní komunikaci. Vidíme i autosalon taťkova spolužáka z průmyslovky. V ten moment si vzpomenu na taťkovo zoufalé shánění kol na nový vůz a jeho věty:“Mám mu říct, ty, Franto, potřebuju kola?“Kýžená kola si sehnal sice jinde, ale i tak mě vzpomínka nad jeho tehdejšími úvahami vykouzlila úsměv na tváři.

A najednou už se ocitáme ve Frýdku. Pravda, město nepůsobí nijak přívětivě. V betonové zástavbě panelových domů tomu snad ani jinak být nemůže. Když projíždíme kolem magistrátu města, lehce změním názor při pohledu na jeho budovu. Vzápětí se však dojem vrací, když sjíždíme k nákupnímu centru Frýda ležícího přímo vedle haly.
Takřka okamžitě na nás dva zapůsobí roje městských i republikových policistů před vstupy. Není snadné zaparkovat. Po taťkově šachování a kroucení koly se nakonec jeden z republikových strážců zákona uvolí a odstraní překážku proti vjezdu. Díky němu jsme tak zaparkovali.
Při nákupu lístku si oba počínáme neznale, přičemž chceme, aby nás prodavačka usadila tam, odkud je nejlépe vidět na led. Se vstupenkami musíme projít turniketem. Ten pouští hned po načtení kódu ze vstupenky. Potíž jsme s taťkou oba měli právě s přiložením vstupenky, protože jsme oba přesně netušili, kde je přesně čtečka. Nicméně nakonec se zadařilo. Při pátrání po místech napsaných na vstupenkách se taťka splete o jednu řadu, kdy mu otráveně jeden Frýdečák praví: „To je desátá řada.“ Načež se taťka vzorně omluví:“Pardon“. Scházíme o řadu níž, kde už nacházíme prázdné sedačky. Vybaveni polystyreny proti prochladnutí zadnic si sedáme. Vstřebáváme dojem ze hry mající stupňující se tendenci rychlosti.
Přichází první gól domácích, při němž se začínají zpívat chorály. K mému neskonalému údivu se chorálu i na chvilku zúčastňuje i taťka. Samotné hře v kolbišti nelze nic vytknout. Ba právě naopak. Hrají doslova do rozervání těla. S příchodem přestávky se touláme po hale. Uvažujeme, zda už je čas na klobásku. Klobásu si kupujeme, abychom ji snědli u jednoho z pultů takzvaně na stojáka. Naším společníkem u pultu se na chvilku stala postava v čepici, o které jsem nebyl schopen říci, zda se jedná o ženu či muže. Vrtalo mi to hlavou, a tak jsem se, když jsme stáli u schodů taťky zeptal na pohlaví dotyčné osoby. Nedočkal jsem se rozuzlení záhady, protože taťka taky netušil.

Jak třetiny postupovaly, navyšovalo se i skóre. Frýdek tedy vyhrál nakonec nad Prostějovem 4:1. Dojem ze hry hodnotím kladně všemi deseti prsty na rukou. Škoda, že Frýdek skončil o bod před branami play off. Za výkon předvedený onu sobotu si zasloužil víc než skončit na o jeden bod na devátém, čili nepostupovém místě do vyřazovacích bojů.