Redy se probral z bezvědomí

Bramborka , redaktorka nejčtenějšího časopisu všech mlžů, plžů a slimáků, jakožto speciálního druhu slizkých stvoření, dostala jedinečnou příležitost vyzpovídat Redyho Hnědonohu z otřesného zážitku t útoku solí, který je považován za nejnebezpečnější útok lidských rukou v historii. Dokonce ani granule nezpůsobují taková postižení a kruté bolesti při umírání, jako právě zmíněná sůl.
Redy se teprve před pár hodinami probral z bezvědomí na sluncem vysoušeném trávníku a z posledních sil se doplazil do nejbližší vesnice, která si nepřeje být jmenována, aby snad její identita nevplula do lidského sluchu. Nyní ponořte svá tykadla do příběhu mladého hrdiny, který měl doslova štěstí v neštěstí.

Bramborka: Zdravím tě, Redy, jak se cítíš?
Redy: Velmi mě bolí levý bok u nohy. Právě tam mě zákeřná zrnka soli zasáhla nejvíce.
Bramborka: Drahoušku, myslíš, že jsi schopen nám celý příběh povědět pěkně od začátku? Pochopím, pokud ne. Přece jen to budou jistě bolestivá slova.
Redy: (Z tykadla mu ukápne slza) Ano, to jistě budou, ale jsem připraven se o svůj zážitek podělit. Okolí musí vědět, co se děje a musí se to začít řešit.
Po prvních větách projevu si Redy odsrkne z šálku čaje z ranní rosy, smrkne své svalnaté tělo do co nejméně bolestivé polohy a dá se do vyprávění.
„Bylo jasné, že brzo začne pršet. Delší domu se na obloze neobjevilo slunce a navíc se dost zvedal vítr. Zrovna když jsem dokusoval poslední list vlhké pampelišky si nás všechny zavolal mistr Brambožer. Než jsme všichni z okolí dorazili, vylezl na nejvyšší list šťovíku, rozhlédl se kolem a my věděli, že nás čeká lekce „výjezdu do terénu“, že teď opustíme rodnou hroudu. Ještě nikdy jsem výjezd nezažil, takže jsem bedlivě naslouchal,“ Redy si odkašlal a promluvil znovu, tentokrát však hlubším hlasem, jak se snažil simulovat hlas mistra.
„Svolal jsem vás, neboť bude pršet. S úderem osmisté čtyřicáté páté kapky vyrazíte po vyznačených trasách pod plot, přes chodník a následně do zahrady. Tam se každý vydá směrem mu nejvhodnějším a pustí se do jídla dle libosti.
Ovšem při přejezdu přes chodník vás čeká nebezpečí ve formě lidských pastí, které nás chtějí neprodleně připravit o život. Držte se proto mých rad,“ poté vytáhl z pod nohy seznam a důrazně jej přečetl.


1. Jeďte jak nejrychleji vám to svaly dovolí.
2. Snažte se jezdit po hlíně, kde je větší šance splynout.
3. Vybírejte si k jídlu spíše drobné, nahusto narostlé listy, v nichž lépe zaniknete.
4. eliminujte stopy slizu.
5. Ucítíte – li nebezpečí, scvrkněte se co to půjde.
6. Vyhýbejte se prostorům se slepicemi.
7. Vždy je lepší jezdit kolmo.
8. Snažte se jezdit mezi harampádím, kde se můžete lépe ukrýt.
9. Dlouhý slimák je mrtvý slimák.
10. Nežádejte o smilování, stejně vám nerozumí.

„Po těchto slovech,“ pokračoval Redy už svým hlasem, „ se odplazil někam směrem k ulici Porostlá řebříčkem.
Odpočítal jsem osmistou čtyřicátou pátou kapku a spolu se sborem další stovky příbuzných jsme si to jeli dopředu. Byl jsem plný vzrušení a adrenalinu, připraven čelit veškerému nebezpečí … dokud se to nestalo.
Chodník se zlehka zatřásl a pak jsme uslyšel šílený řev chudinky Agnesky, když jí od tykadla po konce posolili. Chvíli se ještě snažila jet, ale sliz z ní stékal jako rosa z listu a po chvíli vydechla naposledy.
Ze všech stran se ozývaly výkřiky, můj soused se scvrkl tak, že sotva mohl dýchat … na první kolo jej dokonce lidská ruka minula, ale ošklivě poranila Travomila, který umíral ještě dlouhé minuty. Byl totiž posolen jen z poloviny těla. Rodina Světlonohých byla pevně semknuta v kruhu, načež to všichni schytali rovným dílem. Nejmladší z nich, Fred, dostal takovou křeč, že se zakousl do vlastního bratra.
Bylo to jako nikdy nekončící noční můra. Lidská ruka solila jak mohla nejrychleji. Ani jednou neminula cíl. Některé ta sadistka posolila jen z poloviny, jako Travomila, což způsobilo, že mnozí nebyli schopni se hnout z místa a tak jen tiše vydechovali a čekali, až je vysuší slunce.
Byl jsem dokonale schovaný za hnědou tyčí plotu a jen to pozoroval. Scvrklý takřka do kuličky jsem vnímal všechnu bolest kolem sebe … dokud jsem ji sám nepocítil …
Přišlo to ráz naráz. Špetka soli nebyla mířena na mě, ale na Magnézii, která nedopatřením nescvrkla svůj konec. Ten jí byl řádně posolen a ona se skutálela na zem, kde dostala druhou dávku, jejíž odnož byla větrem zanesena na mou levou půlku.
Brečel jsem bolestí, ale měl jsem to štěstí, že se mé tělo skutálelo na naši stranu. Spadl jsem do vlhké trávy, která mě úžasně chladila. A také mi zachránila život. Po několika minutách strávených v bezvědomí mě probudil lehký, teplý paprsek slunce. Kolem mě bylo ticho. Jen mrtvá těla na mě civěla ze všech stran.
Z posledních sil jsem se sebral a jel k nejbližší vesnici, kdy mě po cestě našla nějaká rodina, které tímto tisícere děkuji, podložila mi nohu listem a byl jsem odtažen zde, kde se budu ještě několik dnů zotavovat.

Bramborka: (Celou dobu na Redyho zírá s otevřeným ústním otvorem.) A co hodláš dělat potom, statečný hrdino?
Redy: Chci se vrátit domů, věnovat se přítelkyni, která tou dobou rodila a to jí také zachránilo život. Jedno je ale jisté, do konce života už nebudu moci jet kolmo vlevo a další výprava se mě už týkat nebude. Raději strávím život ukryt v naší vesnici, než zažít tahle jatka.

A co vy, drazí čtenáři? Jak se k jisté smrti osolením stavíte vy? Své názory, popřípadě vzkazy pro hrdinu Redyho, posílejte ba níže uvedenou adresu redakce.