Láska

Dívčí postava kráčela potemnělou ulicí. Na křižovatce blikaly semafory oranžovým světlem, auta pomalu projížděla ulicemi a vyhýbala se vzniklé břečce ze sněhu. Dívka kráčela, těžké sněhové vločky jí dopadaly na vlasy a ona se usmívala. Přemýšlela nad skutečnostmi, které se staly před pár desítkami minut.
Trošku s obavami vcházela s přáteli brankou do budovy hospicu. Do té doby se všichni usmívali, vtipkovali, ale branka působila umlčujícím dojmem. Vyjeli do prvního patra, zmateně se domlouvali s personálem, ale nakonec se vše vyřešilo a sjeli do nižšího patra. Usadili se na chodbu - pohovka, zem, stěny, vše poskytovalo oporu. Rozdali si noty, vytáhli kytaru a začali zpívat k zavřeným dveřím. Pacienti jsou unavení, ale budou vás poslouchat takto, slyšeli od hodných žen z personálu. Aspoň neuvidím tvář a nebudu se tolik trápit, blesklo dívce hlavou. Postupně přidávali radost a zpěv rozezníval chodbu. Občasný personál, který měl plné ruce práce, se zastavil, zazpíval, řekl píseň na přání a pokračoval s roznášením večeře.
„Děcka, pojďte se modlit, ať to má smysl.“ Skupinka se opět sešla, sklonili hlavy, chvíli mlčeli, pár lidí se pomodlilo a s jakousi bázní pokračovali ve zpěvu. Dívka popocházela chodbou a zpívala ze svého srdce, zpívala těm lidem za dveřmi, kteří jsou na konečné svého života. Zastavila se u papoušků, pozorovala své zpívající kamarády, zkoumala obrazy na stěnách, až se vysílením opřela o automat. Chlapecká postava naproti ní se usmála. S tímto povzbuzením se opět přidala ke zpěvu, že nezpívá pro sebe, pro své kamarády, ale lidi za dveřmi.
Po hodině je prosili, jestli by mohli jet zase do horního patra, že dva pacienti přijdou za nimi na chodbu. Sbalili svých pár švestek a vyšli, ale museli chvíli počkat. Přišli je upozornit, že jim zrovna jeden pacient umřel a musí ho odvést, tak pokud by jim to dělalo problém, ať klidně zajdou za roh. Na všechny to působilo stísněným dojmem. Zpívají radostně, a tady lidé zatím umírají. Za chvíli muž tlačil vozík s postavou přikrytou prostěradlem a byl v mžiku pryč. Jeden z chlapců zašel za roh a po chvíli se celý nesvůj vrátil.
„Co je ti?“ ptal se další kluk.
„Nic, jen někdo umřel, tak se mě to dotklo.“
„Ale to nevyřešíš, to se tady stává denně.“
„Já vím, ale nepracuju tady, tak to neberu jako rutinu.“
Pomalu zpívali dál. Přivezli jim pána a paní. Dívce blesklo hlavou, co tu dělají, jsou tak živí. Pán si s nimi dokonce začal povídat, sám hrával v kapele. Bylo to moc milé, ale zároveň smutné. Zpívali pár písní, zpívali ze svého srdce. Dostali za odměnu čaj, na který se vrhli s svými vyzpívanými hlasivkami, aby mohli dále pokračovat. Nikomu nevadilo, že tam jsou tolik hodin. Ale zkrátka už museli jít. Sbalili se a s nabídkou, ať zas někdy přijdou, s úsměvem odcházeli.
Branka už vůbec nepůsobila bobříkem mlčení, ba naopak. Všichni vycházeli veselí a smáli se. Najednou se ozvalo: Děcka, vždyť ono nasněžilo! Když přicházeli, svítilo slunce a ani zrnko sněhu. Ale při odchodu už byl nějaký centimetřík na cestě, všichni se jím brouzdali a užívali si těžké sněhové vločky. Zbytek přátel odjel na návštěvu k jedněm hrát hry, ale dívka se loučila a kráčela ulicí. Mimoděk přemýšlela nad rozhovorem o lásce a vztazích s jedním kamarádem v hospicu.
A tak dívčí postava kráčela potemnělou ulicí. Na křižovatce blikaly semafory oranžovým světlem, auta pomalu projížděla ulicemi a vyhýbala se vzniklé břečce ze sněhu. Dívka kráčela, těžké sněhové vločky jí dopadaly na vlasy a ona se usmívala. Přemýšlela nad skutečnostmi, které se staly před pár desítkami minut. Byla naplněná láskou a vděčností. Když šla okolo jednoho parkoviště, na kterém nebylo žádné auto, nedokázala krotit své nadšení. A tak začala ve vysokých kozačkách na podpatku, mokrých vlasech a sukni vyšlapávat velké LÁSKA. Prošel okolo ní pejskař, ale raději si jí nevšímal. Třeba si toho někdo všimne a udělá mu to radost, blesklo jí hlavou. Když kráčela dál, opět malým napsala láska na jeden patník a poslední LÁSKA vyšlapala v jednom parku. Bílá netknutá plocha s jedním prostým slovem, kterým teď byla přeplněná. Přišla domů, na chodbě sklepala sníh z kabátu, odupala boty a prohrábla slepené vlasy. Doma si je sušila ručníkem, až ji potkala maminka.
„Tak co, zvládlas to?“
„Jo, i když je to dům smrti, je plný pokoje. Nebyl to ztracený čas.“
Usmála se, převlékla do suchého a byla plná radosti a pokoje, i když byla u smrti člověka. Protiklad, ale… Ti, co tam byli, to chápali.