Anorexie, aneb: Když ji někdo poznal osobně

  Potřebovala jsem najít nějakou holčinu, kterou bych mohla vyzpovídat a vyzvědět tak co nejvíc o jejích problémech a pocitech. Nechtěla jsem stresovat kamarádku, která se s anorexií už několikátým rokem potýká. A chtěla jsem to udělat nejlépe anononymně. A tak jsem se vypravila do chatovací místnosti a světe div se, na poněkolikáté položenou otázku, zda se tu nachází dívka trpící anorexií, se mi jedna ozvala. Byla velice ochotná odpovídat na moje všetečné, otravné, pro ni možná bolestivé otázky. Nechci zveřejňovat její jméno, tudíž jí budu pracovně říkat Květa.
  Je jí šestnáct let a léčí se z anorexie. Chytrá, špinavě blond drobná hnědoočka s hezkým úsměvem, narozená ve znamení býka. Má ráda moře, hudbu, sushi a špenát. Tančí balet, učí se italštinu a hraje na klavír. V budoucnu chce být letuška. Když se podíváte na její fotky a netušíte, čím si prošla, řekli byste, že vypadá zdravě a šťastně. Když ale víte, vidíte ji jinak. Je štíhlá, ale je vidět, že svou váhu drží těsně nad hranicí podvýživy a že v tom úsměvu je vyčerpání a strach z nedokonalosti.
  Svou vlnu otázek jsem zahájila pochopitelně dotazem na rodinu. Často totiž čítám o že nemoc často pramení ze špatných rodinných vztahů. U Květy to ale prý neplatí. Žije s oběma rodiči a má sestru – dvojče. Problémy (tedy kromě těch obvyklých) s nimi nemá. Dále mě pak zajímalo, zda se u ní v rodině objevila nějaká duševní porucha. Anorexie přímo ne, jiná choroba ano. Jaká, to jsem se však nedozvěděla.
  Rovnou jsem se radši zeptala, kdy myslí, že začala mít s nemocí problémy a proč. Bylo jí tenkrát čtrnáct a byla oplácaná. Jako asi každá holka se chtěla líbit klukům. Navíc jako baletka by oplácaná být neměla. Chtěla být dobrá, nejlepší.
  Začala klasickou dietou, kdy vynechala sladké a smažené. Vybírala si kvalitnější a zdravější potraviny. Postupně zmenšovala porce, vynechala přílohy, vyřadila tuky a bílé pečivo, kupovala si jen potraviny označené „light“. Vše co snědla si zapisovala do internetových kalorických tabulek, kde si založila účet, a mohla si tam tak kontrolovat množství přijaté energie. Nepřekročila 4000 kJ za den. A i to se jí zdálo moc. V hlavě doslova nosila kalorické tabulky, znala kalorické hodnoty veškerých potravin, které jedla.
  Položila jsem jí i otázku, zda to někdy nevydržela a přejedla se, po čemž u takovýchto dívek nezřídka dochází k následnému zvracení. V tomto ohledu si ale naštěstí i přes nesnesitelné výčitky zachovala dostatek rozumu, protože věděla, že když to zkusí jednou, anorexie si může podat ruku s další zákeřnou chorobou, čímž myslím samozřejmě bulimii.
 
  Reakce okolí byly ze začátku pozitivní: „Sluší ti to mnohem víc než předtím...“ Pak ale, když už Květa zhubla 21 kg, slýchávala i bodavé narážky typu „Nažer se.“,  „Jsi vychtlá. Šáhnu na tebe a zlomíš se.“
V té době jí dělala potíže obyčejná chůze do schodů. Sklenička s vodou pro ni byla neobyčejně těžká. Nemohla se soustředit na učení, i jen dýchání nebo psaní jí dělalo problémy. „Nikdy jsem si ale nepřiznala, že bych mohla trpět anorexií. Až po nějaké době, když jsem např. Ležela v posteli a cítila svoje kosti... To je nejhnusnější pocit.“
  Zajímali mně její kamarádi. V nejtěžší fázi nemoci se přátel spíše stranila, byla náladová. Ale s postupem času, když začala jíst, se to změnilo, vše se urovnalo a stala se v kolektivu oblíbenou. Začala chodit ven a na diskotéky. Se svými problémy se svěřila svému nejlepšímu kamarádovi, který jí hodně pomáhal a díky němu překonala ty nejhorší chvíle. „Říká se, že vás z toho může dostat jenom někdo, na kom vám záleží. Říkalo to hodně anorektiček, které se vyléčily a říkám to i já. I když nejsem ještě zdravá...“
„Jedna z nejhorších vzpomínek je, když jsem se léčila a třeba v restauraci jsem si dala salát a přinesli mi ho s olejem. Olej jsem sníst nedokázala, ale věděla jsem, že to sníst musím. Když jsem se ale snažila si to dát do pusy a sníst to, přemohl mě pocit úzkosti a nad jídlem jsem se rozbrečela. Sníst jsem to prostě nedokázala. I když jsem chtěla hrozně moc.“
  Rodičům se nesvěřila, ani nemusela. Poznali na ní, že se něco děje. Matka jí nejdřív jídlo nutila, někdy i násilím a to vedlo občas i k tomu, že se popraly. Doktorka ale byla toho názoru, že takový přístup není dobrý a tak maminka Květu začala podporovat – kupovala jí drahé, ale kvalitní zdravé potraviny a snažila se dceru podporovat, jak jen to šlo.
Po návštěvě lékařky začala Květa docházet na kontroly do léčebny PPP (Poruch příjmu potravy) v Praze, kde odevzdávala seznamy všecho, co který den a v kterou hodinu snědla. Byl jí doporučen denní stacionář, kde by ji učili znovu normálně jíst, ale kvůli tomu, že by musela přerušit školu, což nechtěla, stacionář odmítla. Doteď chodí na pravidelné terapie k psycholožce. Díky psychickým problémům, které mi odmítla prozradit, dvakrát omdlela, což vedlo k návštěvě psychoterapeutky, k předepsání antidepresiv a znovu k doporučení stacionáře. Opět odmítla. Při pohrůžce hospitalizací se konečně odhodlala trochu více jíst.
K anorexii se často vážou další poruchy. Buď již zmiňovaná bulimie, někdy ale i alkorexie (viz seznam pojmů), obsesivně kompulzivní porucha... Jelikož mě Květa neseznámila s tím, jakými psychickými problémy trpěla, i když připustila,že nějakými ano, mohu se jen sama se sebou dohadovat, jaké to tak mohly být. Osobně bych se přiklonila k obsesivně kompulzivní poruše, protože ta u anorektiček není výjimkou. Navíc se šíleně děsila smrti.
 
 
 
  Nyní už je Květa, zdá se, v pořádku, i když, jak sama říká, vyléčená ještě rozhodně není. Nejnižší váha, na kterou se během své nemoci dostala byla asi 46 kg, při výšce 163 cm. Nyní si drží váhu 53 kg, což je nejméně, kolik podle lékařů může mít.
Chodí na obchodní akademii a jejím dlouhodobým snem je být letuškou. Učení jí jde,ale moc jí nebaví. Školu ale zvládá velice dobře a jako býk si jde za svým. Jak sama o sobě říká, vždy byla a je perfekcionistka.
  Na závěr našeho povídání jsem se jí ještě zeptala, zda je pro ni těžké vzpomínat na chvíle kdy byla na dně. „Těžké to je. Hlavně z toho důvodu, že mi to občas chybí, i přes to, že jsem měla takové problémy. Chybí mi ten pocit lehkosti a prázdnosti, který jsem měla. Připadala jsem si lehká a křehká. Milovala jsem pocit prázdného břicha... Když si to člověk přehrává, tak mu to zapomenout a vyrovnat se nepomůže. Rozhodně ne zapomenout. Tak to aspoň vidím já. Myslím si, že když člověk onemocní anorexií, tak to má v hlavě na celý život. I když se naučí jíst normálně. Dá se to vyléčit úplně jenom tehdy, když to podchytíte včas. Což se u mě povedlo, ale ještě stále nemocná jsem. V hlavě to mám a nevím, jestli se toho někdy zbavím... Jediné, co teď vím, je to, že nikdy nebudu tlustá.“
  Jsem ráda, že jsem se mohla s Květou seznámit a popovídat si s ní o tom, jaké to pro ni bylo a je. Mnoho lidí okolo mne si neuvědomuje, co dívky nemocné anorexií prožívají a často to berou tak, jako že jsou to hloupé holky, co se jen chtějí podobat modelkám. Měli by si ale všichni povinně přecíst, co se těm holčinám odehrává v hlavách. Nelze to úplně pochopit, ale alespoň by se lidé zbavili špatných dojmů. Já se to chápat snažím už několik let. Doufám, že jednou pochopím úplně...