emoce proti logice

Rozhovor emoční a logické části mozku:
E: Dobrý den, máte chvilku?
L: Samozřejmě, jsem tu jen pro vás. S čím potřebujete pomoct?
E. Proč vždy očekáváte, že potřebuji pomoc?
L: Říká se tomu zkušenost. Tak povídejte, můj čas je cenný.
E: Nejsem si vlastně jistá, co chci, co od života od něj očekávám. Jsem na pochybách, potřebovala bych vaši pomoc.
L: Zajímavé. Jak dlouho to trvá?
E: Asi půl roku. Chtěla jsem se od věcí, co mě trápí, odprosit a neřešit je, ale místo úlevy přišla úzkost.
L: To se dalo čekat. Proč popíráte svoji podstatu?
E: Protože chci dělat druhým radost.
L: A proč ji neděláte sobě?
E: Já nevím. Chci se zavděčit.
L: Neděláte to z toho důvodu, že nechcete zůstat sama?
E: Ne!
L: Skutečně?
E: Ne, ano, nechci být bez něj, ale samoty se nebojím, i když ­- já nevím. Já ale nechápu, proč by se moje potřeby měly odsouvat na druhou kolej? Proč bych měla být vždy ta poslední, která může něco chtít. Proč já musím pořád jen couvat, ale on krok do předu neudělá?
L: Myslíte - obrazně řečeno?
E: Obrazně neobrazně, to je fuk. Prostě je to tak, v tom, co se týká jeho, udělá vždy to, co je pro něj nejlepší, a já udělám, co mu na očích vidím a ráda. Ale pokud se to týká mě, cítím se nedoceněná. Jo, křivdila bych mu. Má mě rád, řekla bych, že je se mnou i šťastný a když mám finanční tíseň, tak mi pomůže, nenechá mě na holičkách. Ale to není všechno. Ne pro mě.
L: A co je pro vás důležité?
E: Hmm..
L: Když nejste schopná to říct mě, tak se nedivte, že on neví, co chcete.
E: Ale on to ví.
L: Vážně? Řekla jste mu to.
E: Určitě to ví, bavili jsme se o tom.
L: A co teda chcete?
E: Chci se vdávat a mít dítě.
L: Je to v dnešní době potřeba? Svatba?
E: Na tom nezáleží, je mi jedno, co si myslí ostatní, ale já chci mít už nějakou jistotu.
L: Vztah trvající tolik let pro vás není jistota?
E: Ne, pokud mi při každé příležitosti, když mám jiný názor nebo když se mi něco nelíbí, říká – když ti to vadí, tak se odstěhuj.
L: Třeba vás testuje.
E: Nebuďte směšný. Jednou je to možná testování, ale 3x do měsíce, kdyby do měsíce, někdy je to častěji, to už není testování. To je jako bych měla obhajovat vše co říkám, nebo si nemyslet nic a být jen loutka, která přitakává.
L: A jste loutka?
E: No, je to trochu nadnesené, ale ano, občas se tak cítím.
L: Jste šťastná?
E: To se nedá říct tak jednoduše.
L: Odpovězte.
E: Teď ne. Byla jsem, až do včerejška.
L: Co se stalo?
E: Řekl, krom jiného, že není typ na ženění.
L: A to vám vadí?
E: Ano. Je to, jako by říkal: Je mi jedno, co v životě chceš. Buď ber, co nabízím, nebo jdi dál. Nedržím tě tu, je mi to jedno.
L: Ale to neříká.
E: Ne nahlas.
L: Trápíte se?
E: Strašně.
L: Dobře, shrňme si to. Milujete ho?
E: Ano, bezmezně. Udělala bych pro něj cokoliv, ale nechci se vzdát svých snů, jen abych byla s ním.
L: Miluje on vás?
E: Ano, myslím, že ano.
L: Ale ženit se nechce?
E: Ne.
L: Jste ochotná s ním žít i přesto, že se nechce ženit – je to jen cár papíru…?
E: Snažím se o tom přesvědčit, ale asi to nedokážu. Jde mi o důvěru o stabilitu. I v práci je to takové na houpačce. Přestože dělám svoji práci dobře, nikdy nevím, jestli příště nevyhodí mě. Stále se v práci hledají způsoby jak ušetřit. Ničí mě nejistota. Mám ji doma, mám ji v práci. Nikde se necítím potřebná. Všude se vlastně bojím.
L: Tak si najděte jinou práci.
E: Hm, jasně. Ale o to teď nejde. To teď řešit nebudu.
L: Dobře. Vraťme se tedy k tématu. Cítíte se nedoceněná, co můžete udělat proto, aby se to změnilo?
E: Proto jsem přišla za vámi. Víte, já to mám asi v hlavě pomotané. Je to, jako byste hrál nějakou hru, je jedno jakou. Hrajete demo verzi – tou jste prošel. Dostanete možnost na další levely, další rozšíření, tak po tom skočíte, ale dostat dva tři nové levely vám nevydrží na dlouho. A když to hrajete potom pořád dokola a nemáte možnost se rozvíjet, má pak cenu tu hru hrát? Další levely existují, vy to víte, ale nesmíte je hrát, ani nemůžete. Prostě vás k tomu nepustí. Je to jako mít notebok bez elektřiny. Prostě jedete na baterku, ale co pak až dojde? Co pak?
L: Zajímavé přirovnání, tak jsem nad tím nikdy nepřemýšlel. Co tedy budete dělat?
E: Já nevím. Víte, ono to jsou pořádně jaké podmínky. Kdyby kdysi řekl narovinu, co chce nebo nechce, ale on mlžil. Když jsem studovala, tak říkal – vezmeme se až budeš pracovat. Když jsem pracovala - až budeš mít lepší práci. Mám lepší práci i lépe placenou, dokonce mám práci i v mém oboru. Pak přišla podmínka – až budeš mít dobu neurčitou (obvykle to tak 3 roky trvá), hle – já ji mám po roce. A teď? Teď se ženit nechce.
L: Přemýšlela jste o tom, že ho opustíte? Rozchod nebo pauza?
E: Ano.
L: A jak jste se rozhodla?
E: Jsem rozpolcená.
L: Co když se na to díváte špatně? Co když jsou jeho důvody vážnější? Co když to pro něj je omezující? A vy na něj tlačíte?
E: Nemluvila jsem o tom půl roku, byl to boj, ale zvládla jsem to. Víte, kdybych se toho vzdala, to bych zase přistupovala na jeho pravidla. Pořád jen jeho pravidla, jeho přání. Podporuji ho ve všem. Ale on mě nepodporuje v tom, co je pro mě skutečně důležité. Je pesimista. Nejsi spokojená v práci? Najdi si novou. Máš furt porouchané auto – prodej ho.
L: A když vám řeknu – když nejste spokojená s tím, co vám nabízí a přesto, jak říkáte – je to fajn chlap – proč nejdete dál sama?
E: Protože ho nechci ztratit. Víte, ač si mě nechce vzít, jde o to, že proti manželství je asi celkově, že to není mířeno na mě, ale mě to zraňuje. Já chci mít děti, potřebuju mít děti. Chci s Ním mít děti. Je to šílené, já vím.
L: Takže se bojíte, že děti mít nebudete? Víte, že je to velký závazek.
E: Ano. Bojím, strašně. Jsem sice mladá, zdravotně mi nic nebrání, ale … bojím se toho, že pokud ustoupím na svatbě, nikdy mít děti nebudu. Pokud nejsem schopna dosáhnout toho, po čem nejvíce toužím - všechno ostatní je potom k ničemu. Když se bavíme o svatbě – ptá se, co z toho budu mít já? On to nechápe. Ani z logické stránky věci. A ano, vím, že je to závazek – já se závazků nebojím. Odpovědnosti taky ne.
L: Já vám rozumím, ale tuto hru s vámi hrát nebudu.
E: Jakou hru?
L: Na city. Až se rozhodnete, co chcete, z jakých nároků jste ochotna slevit a z čeho nikdy ani o píď, tak si s Ním o tom promluvte. Budete vědět, čím můžete argumentovat a co odpovědět, až se zeptá, co z toho budete mít vy, co on… Než se rozloučíme, položím vám poslední otázku a prosím, zamyslete se nad ní: Má cenu někoho nutit do skoku do vody, když nechce plavat?