Z deníku (ne)kuřáka I.

Úvodem, netoužím po gloriole, po tom blahosklonném úsměvu idiotů, který je dnes tolik vlastní všem těm dobroserům - na to vám seru. Kouření pořád považuji za kus činosti, za něco víc, za něco lepšího. Realita našich dní však je taková, že kouření je zálibou finančně nákládnou. Takže to vlastně bylo jednoduché. A ve finále to nedělám pro sebe.
V sobotu večer, to mohlo být kolem půl desáté, vykouřil jsem ( zatím ) poslední cigaretu. Já = dvacet až třicet červených Lucky Strike denně. Silvie cca pět až deset lehkých LM. Plus to její astma. Takže jsem něco jako světec, jen ta euforie chybí.
Neděle ( den první ). Nejnáročnější byly všechny ty situace, kdy normální člověk kouří a najednou nic. Ranní kafe ( první cigaretka ), Silvie vařila, já pomáhal, škrábu brambory a tak ( jedna až dvě cigaretky ). Procházka ( další tři až čtyři ), reklamy během filmu ( dle délky a počtu reklam krát koeficient napětí ), četba, poslech rozhlasu... To vše bylo vyplněno kouřením, všechna ta lichá, prázdná místa. A najednou postávám, šklebím se z okna. Ale držím se. Silvie nápadně mlčí, polehává a spí. Večer se přiznala, že by kouřila až by plakala. Je mi jí trochu líto, nekouření je moje akce a ona se přidala prý proto, že je můj parťák. Nechávám ji v tom, náš vztah je už celou pětiletku založen na tom, že vím kdy držet hubu.
Je pondělí, ráno, prší, máme zase volno. Vaří se voda na kávu. Zase se ozvu.