Po krátké úvaze - po dráze!

Velmi dlouho, doslova celá léta, cestoval za studiem, zaměstnáním i dovolenou, cenově dostupným, mnohé lokality zpřístupňujícím, vlakem.
Bylo jen málo míst, kam se kdysi nebylo možné dostat po železnici.
Uvyklý pozorovatel za četná léta strávená ve vlaku, zažil veselé historky, avšak taktéž dramatické chvíle.
Od posledních pravidelných cest právě železničními vagóny, do reklamní společnosti, jej dělily celé čtyři roky.
Díky aktuálně probíhající dovolené i pod tíhou postupně uzavíraných hranic z možné hrozby covid, hledal laciný způsob, jak smysluplně využít řádně naplánované i schválené volno.
Ano, jelikož se ocital, plul na pomyslné vlně, zakoušel snesitelnou lehkost bytí, po týdnu skvostných stavů, ne nepodobných těm z kultovního filmu EASY RIDER, odložil vůz a jal vzít útokem honosnou i nákladně zrekonstruovanou odbavovací halou stojící u železnice.
Naplánoval si cestu po kolejích do dvaapadesát kilometrů vzdáleného Bruntálu.
Zajímavé, zašeptal pod zlatavým knírkem, po silnici je to ale pouhých třicet osm kilometrů.
S akuratesou, která je pro něj typická, opustil svůj byt již čtyřicet minut, před domnělým odjezdem spoje.
A to i přesto, že za poslední čtyři roky díky denně nachozeným asi čtyřiceti tisícům krokům, nabyl jednak skvělé kondice, vytrvalosti, avšak i výbušnosti.
Proto nebylo divu, že trasu, kterou v roce 2016, coby obtloustlý obchodník reklamky, zvládal za dvacet minut, nyní absolvoval za úctyhodných čtrnáct minut.
V hale s rozprostřenou nádherně vyvedenou secesní freskou nad jeho hlavou, viditelně pookřál.
S dojetím pak nakročil ke skleněné přepážce, za níž seděla sympatická asi pětačtyřicetiletá štíhlá zrzka.
Té poeta sdělil, že svou důvěru propůjčí dráze nejen cestou tam, leč i zpátky. Za samozřejmé by pak považoval, že mu bude poskytnuta sleva z ceny jízdného, neboť jednosměrná jízdenka stála nemalých osmdesát šest korun.
Elegantní snad i chic žena v bílé služební košili se ještě koketně zeptala, zda míní zpáteční jízdu absolvovat téhož dne.
Odpověděl, že ano.
Nevěděl, jak to souvisí, ale daleko víc jej zajímalo skonto z jízdného.
Usměvavá diva mu oproti nové bankovce v nominálu dvě stě korun, kterou předával jen velmi neochotně, podávala hned dvě jízdenky.
Proč?
A údivu plný byl i jeho pohled na nevelký displej s uvedenou cenou, za tlustým, asi neprůstřelným sklem.
K jeho zděšení uviděl čísla v pořadí jedna, sedm, dva !
Moment?!
Takže nedostanu ani korunu slevu? Za zpáteční jízdenku?
To jsou služby!
Autem by to tedy bylo nejen rychlejší, ale i kýženě, levnější!
To ještě netušil, že bude posuzovat ještě jednu kategorii a tou bude jízdní komfort…
Podle instrukcí informační tabule vyhledal číslo nástupiště i kolej, kterou z předchozích cest vůbec neznal.
Čím víc se přibližoval k prezentované koleji, tím víc nevěřil vlastním očím.
To opravdu myslí vážně?
Staré motorové dva vagónky, chtějí poslat na přibližně šedesátikilometrovou trať?
Vždyť tyto vozy nejvíce byly využívány na trasu zvanou „hradecká koza“
A Hradec nad Moravicí je vzdálen jen osm kilometrů, to se dá vydržet.
Ale přeci to bude sedminásobek „hradecké kozy!“
Ještě doufal, že k dvojici čtyřicet let starých vagónků připojí modernější vlečnou soupravu.
Sebral odvahu, aby zjistil něco víc od sedící dívky na lavičce peronu, které na chodidlech odpočívala hlava Staforda.
Dívka však odpověděla s úsměvem, že nic připojovat nebudou a lidé pouhých patnáct minut před odjezdem vlaku stojí nebo sedí na peróně proto, poněvadž strojvůdce ještě nechce otevřít dveře pro cestující…
Po létech, kdy málem zapomněl, o čem je cestování vlakem v tuzemsku musel uznat, že nálepka takzvaného „komunálu“ je nejspíše namístě!