Po týdnu opět na dráze part IV

Uplynulo sedm dní, nadešel znovu pátek. Poněvadž byl v nenadálé situaci nucen opustit již v půli zamýšleného pobytu, Beskydy a vše potřebné zajistil v průběhu čtvrtečního odpoledne, i přihlédnutím k tomu, že je konzervativní, prakticky okamžitě se rozhodl zopakovat program z předchozího pátku.

Bylo to také pro jeho absolutní neochotu zůstat poslední den řádné dovolené v prefabrikátech z panelů, hloupě civět z balkónu na ostatní lidi ve vnitrobloku sídliště, kteří by rovněž tloukli špačky, tak jako on.

Dychtivě pronikl dlaní popruhy batohu, jehož vertikálou shora dolů, vedly tři pruhy nahrazující plnohodnotné logo světoznámé sportovní firmy.

Ani v pátek, první pátek v září, po prázdninách, nedoprovázela jeho odjezd ani dochvilnost či snadná orientace či bezproblémovost.

Před žlutě vylíčenou odbavovací halou nádraží pobíhaly desítky lidí s plastovými i látkovými zavazadly a mířili k některým sloupům na nichž byly nápisy informující o náhradní dopravě autobusy namísto vlaku.

Ověřil si, že ani na jednom papírovém provizorním ukazateli, nenajde svou cílovou stanici, aby tak vyloučil možnost zůstat tento den v rodném městě. Jeho touhou bylo opustit naposledy všednost, ubíjející každodennost, kdy je člověk pro směnnost pracovního režimu přežívat jako novodobý otrok.

Po zakoupení jízdního dokladu pro cestu tam i nazpátek, vyrazil na perón.

Světelná orientační tabule mimo výluku na trati na Ostravu – Svinov, neoznamovala u žádného jiného spoje, ze kterých kolejí či nástupišť soupravy pojedou.
Jeho klidu ani nepřálo to, že dva uniformovaní muži běhali s vysílačkami mezi jednotlivými peróny, pravděpodobně koordinovali přistavovaní souprav do těch kterých směrů.

Už si byl jistý, nezklamalo, nezaskočilo, opětovné nedodržení jízdního řádu. Pár minut po přislíbené době opuštění stanice, přijela na kolej v celku solidně vyhlížející soustava čtyř vagónů na nástupiště, z níž odjížděl na Bruntál minulý pátek.

Že by?

Chvíli choval naději.

Avšak po zastavení z otvorů vlaku hromadně vybíhali lidé, které za rozpažení muži patřící k drahám posílali k asi padesát metrů vzdáleným autobusům.

A tak poeta, pobíhal mezi perony, podobně jako tenista, čekající na podání soupeře, když odhaduje, do které části dvorce asi jeho razantně odpálený míček přiletí.

Konečně, pár minut potom, co měl odjet, světelná tabule oznámila, ze které koleje vyrazí vláček na Bruntál.

Paradoxně, dva léty těžce zkoušené vagónky, přistavili vlakvedoucí s posunovačem za soupravu čtyř zánovních vozů, která před chvílí přijela do stanice.
Bylo to natolik nešťastné rozhodnutí, že lidé běželi od úpatí drážní budovy až na nejzazší okraj perónu, aby mohli odcestovat do Bruntálu.

Jaké však bylo jejich zklamání, když jeden muž uchopil za hranaté madlo jindy umožňující trhnutím do strany otevření dveří.

Ne tak nyní.

Zavalitý posunovač s chůzí tučňáka okřikl muž deroucího se dovnitř, že se o to nemá pokoušet, protože ještě dojde k posunu prvního delšího vlaku směrem k budově tak, aby dvojice vagónů na Bruntál, po posunutí umožnila strojvedoucímu pohled na železniční traťové návěstidlo!

Budoucí cestující si odfrkl, polohlasně zaklel.

S ním začaly reptat další dvě desítky lidí na nástupišti.

Po nezbytném posunu obou vlaků směrem k odbavovací hale v rámci jedné koleje, bylo lidem umožněno, aby vstupovali už zastřeni rouškami do útrob vozů s tvrdými lavicemi pro tři anebo dvě osoby.
Potupně jakoby na povel ověsil své uši poutky roušky, za pocitu podřízení "náhubkovému" zákonu a mlčky usedl na první možnou lavici.

To však nádoba nacházející se v pánevní oblasti a její nekontrolovaná rozpínavost, jej přiměla k tomu, aby ihned vstal a strategicky obsadil místo na protipólu prostoru určeném pro cestující.

Jak jinak, co nejblíže toalety.