Po krátké úvaze po týdnu opět na dráze V

Toho dopoledne jej cestou motorákem po železnici čekala vcelku příjemně strávená doba u čtení Almanachu literátů z klubu Petra Bezruče, sídlícího ve Frýdlantu nad Ostravicí.

Ale souběžně s tím i štreka padesáti kilometrů vedoucí přes Krnov, Milotice nad Opavou až do Bruntálu.

Hodlal umožnit regeneraci svalům, denně zkoušeným v beskydských kopcích.
Největší bolest pociťoval pod úrovní lýtek, snad šlo o nějaké úpony.
Už se viděl ve vířivých dvou vanách, ve stovkách drobných perliček vzduchu ve vodní lázni.
Bylo mu jasné, že možnost odpočinku ve vířivce bude odvislá od množství klientů v plaveckém areálu v Bruntále.
Doufal, choval jistou naději.
A nakonec po zdárném dojezdu do místa, kde stojí aquapark, si nádherně odpočinul při pozvolném plavání, ale i v kruhové nádobě zvané divoká řeka, rovněž asi dvakrát deset minut pobyl ve vířivce.

Po třech hodinách prožitých aktivním odpočinkem, se vydal zpět k nádraží.
Stejně jako minulý týden, měl již jízdenky ze startovní stanice.
Naprosto stejně si chtěl před cestou, avšak zejména po vodních procedurách, dát pivo, které čepovali naproti východu z malé železniční haly.

Avšak již první vhled do nitra pubu, jej vyděsil. Před týdnem, to byly ještě prázdniny, zela tmavá hospůdka téměř prázdnotou.
V interiéru tehdy stály jen židle a stoly, pokud si dobře pamatoval.
Nyní naopak, téměř nebylo možné se někde posadit.

Holbu ihned zaplatil, ale výčepní drobná třicátnice mu nařídila, aby se někde posadil, že pivo přinese.

Za rozpaků, přisedl k muži okolo čtyřicítky, celé dny neholenému, který měl nevelký telefon opřený o popelník a sledoval film.

Poeta zmítán neklidem, za častého ohlížení přes pravé rameno ke kohoutům výčepu, měl nemalou snahu o urychlené dotočení piva.

Toužil po požití piva doslova na ex i velmi brzkém opuštění maloměstské restaurace IV cenové skupiny.

Záhy obrýlená obsluha před něj položila pivo s takovou razancí, že zarostlému muži naproti upadl telefon, který byl jinak předtím solidně opřený o popelník.

Po pádu displej ležel na desce stolu, zrovna tak, že muži znemožnil jeho sledování.

Muž se hlasitě rozesmál, pak ustavil mobil opět na hranu do ideálního postavení.

Příčně po pravici básníka seděl, asi pět metrů čelem člověk, se zlověstně vyhlížejícím obličejem.

O poznání rychleji dopil romantik své pivo, prosmýkl se toaletami, aby zavítal na perón na kolejemi.

Spěšný vlak, tak jak si jej představoval, ale na kolejišti nestál.
Jen sestava dvou vagónků.

Do odjezdu zbývalo asi deset minut.

Ale strojvedoucí s jakýmsi civilně vyhlížejícím mužem s kufrem, se pokoušeli opakovaně zavřít pneumatické dveře u vzadu stojící motorové části.

A zkoušeli otevřít, pak zavřít, ale stále k úplnému uzavření jim scházelo asi deset centimetrů.
Na peronu, dříve než si nasadí roušku, pojedl asi deset sušenek z ovesných vloček.
Usedl do přední nemotorové části a čekal, jak zápolení strojvůdce s dveřmi dopadne.

Tři minuty zbývaly do opuštění stanice dle jízdního řádu.
Když tu přiběhl podél budovy muž ve zcela nových montérkách, něco v krátkosti dělal vzadu u dveří.
Nakonec motorová část odjela dopředu, následně připojila vagón s asi deseti lidmi včetně básníka, vlak vyrazil se zpožděním asi sedmi minut.

Dvě nervózní dámy, jedna s umělým příčeskem na hlavě křičely na průvodčí, že jedou do Ústí a mají jen pět minut na přestup, tak zda na ně bude vlak čekat, či ne?
Podsaditá průvodčí rozehrála taneční variaci rameny, ve stylu Michaela Jacksona.

Mělo to znamenat, že netuší.

To si nikdo nepřál,ale snad na druhé zastávce opět, tak jako před týdnem, holohlavý kantor s bekovkou, instruoval 30 pubescentů k nasednutí do nemotorového vagónu.

Zcela plná část na sezení, každičké místo, tedy čtyřicet devět míst bylo naditých až k prasknutí a do cíle zbývala ještě asi hodina cesty!

Avšak o pouhou zastávku dál, bylo při spodním okraji vidět rozmáchlé paže nějakých velmi rozjařených lidí s láhvemi finské vodky.

Tentokrát křičeli sedící pubescenti uvnitř směrem ven skrz skla, ať jdou zjevně opilí čtyřicátníci, ženy i muži dopředu, do motorové části!

Vůbec je neposlouchali a rozparáděné dělnice z čokoládovny a jejich seřizovači, zaplavili asi deseti oplácanými těly prostor nevelké předsíně vláčku s posuvnými dveřmi.

V onom malém prostoru mohla být v pohybu jen láhev vodky!

Básník zavzpomínal, stejně jako kdysi ve své knize Jan Balabán, na autobusy „ČABAJE“ olbřímí kloubové kolosy, které jezdívaly v osmdesátých letech od hlavní brány Nové huti kamsi do Zábřehu v Ostravě.

Taky byly nacpané jako ubytovny, přespolními dělníky.

Dělníci, učni, při zvuku sirény oznamující konec šichty se drali v džínových kompletech po schodech, jako lidé při demonstraci, společné jim bylo i to, že v zadní kapse džínsů mívali plastový hřeben a červené desky občanky…

Děje se dějí v cyklech, tehdy i nyní….