Jsem sám v srdci Čech…

     Uložili jsme mou hvězdičku pod javor s břečťanem a já jsem definitivně sám. Les vzpomínek však nevypadá jako hřbitov a není to ani smutné místo. Mohu tam přijít pod její strom, sednout si na zem a být jí nablízku. 

Stradonice

     Jsem sám, ale přesto mám náhle lidí a všeho kolem dost a toužím po osamělé cestě. Tam, kde si to oblíbili už Keltové a mnohem později spisovatel František Nepil, rodák ze sousedního Hýskova, který si zde pořídil chalupu. Tam, kde jsem prožil kus dětství a mládí. Stradonice.
     Na druhém břehu Berounky v údolí Loužek jsme měli chatu, ale mě to táhlo sem, do usedlosti zvané Klamovka, kam jezdila moje dávná láska. Poznal jsem také jejího bráchu, rodiče, babičku. Klamovka bývala zájezdní formanská hospoda, ale babička dávné lásky zrušila živnost dřív, než komunisti uchvátili moc, takže rodině Klamovka zůstala jako rekreační objekt.
     Nyní je z někdejší formanské hospody penzion a před ním stojím já. Zajdu dovnitř a ptám se po své dávné lásce, i když ji nejspíš nenatrefím. Mýlím se, je tady. Je jiná než před dlouhými roky. Nerozbuší se mi z ní srdce a nejsem plný očekávání, jako když jí bylo sedmnáct a mně o dva víc. I já jsem se hodně změnil, ale sebe člověk vidí vlídnějšíma očima.
     Nebuší mi z ní srdce, neboť vím, že jsme se ve svých životech minuli, ale hlavně proto, že jsem poznal svou hvězdičku, která mi prozářila dny a vedla mě čtyřicet tři let všemi zákrutami života a přes všechny kopce, jež jsem sám stavěl sobě i jí do cesty. Teď jsem sám. Ne, nejsem. Kolem sebe mám hodně lidí a stále mi ve vzpomínkách září moje hvězdička, zlatá jako pampeliška.
     Sedím u kafe s dávnou láskou. Prožila podstatnou část svých dní v kuchyních a restauracích horských a velehorských chat a hotelů, které si s manželem pronajímali, prosperovali i krachovali, podnikali, a ona se zase do velehor, těch nejbližších odtud, vrátí. Sem do Stradonic přijela, aby viděla svou maminku, které zbývají čtyři roky do stovky. Táta jí zemřel, když mu bylo devětadevadesát. Proč má hvězdička musela odejít tak brzy? Ze srdce mi ale neodejde, naopak ono nakonec přijde za ní.
     Hory provázejí celou rodinu dávné lásky. Její brácha, s kterým jsme toho v mládí dost natropili a napovídali, žije v lyžařském středisku Aspen ve státě Colorado, když do Skalnatých hor odešel před desítkami let. A já nyní šlapu v srdci Čech strmou cestou na vrch Hradiště, kde si asi sto padesát let před naším letopoětem postavili Keltové oppidum, které se pak stalo jedním z nejvýznamnějších na našem území.
     Náhorní plošina Hradiště leží 380 metrů nad mořem, co je to proti Aspenu, jenže stejně funím jak pratur, ale stoupám kolem hustých keřů statečně vzhůru, navzdory artrotickým kolenům, která se bolestivě viklají. Náhle se v hradbě chabaští objeví díra. Zkrátím si to, napadá mě.
     Prodírám se křovím, kloužu, chytám se obnažených kořenů a větví kolem, ale jak pokračuji dál, mezera v přírodní stěně se snižuje. Chtěl jsem si dokázat, že jsem se od mládí zase tolik nezměnil, a nakonec lezu potupně po čtyřech, batoh i brašnu s fotoaparátem a objektivy strkám před sebou, navíc co chvíli zachytím o pichlavou větvičku nebo osten.
     To mám za to, že jsem chtěl cestu ošidit. Vždy se mi vymstilo, když jsem se snažil si na své pouti cosi usnadnit a moje hvězdička mě před tím pokaždé varovala. Stejně jsem se o to ale pokoušel znovu a znovu, než mi došlo, že život nejde ošálit, musí se prožít a k tomu patří i námaha a utrpení.
     Konečně jsem na druhé straně, přede mnou ovesné pole, kolem rostou fialová, bílá, žlutá a temně červená kvítka, nade mnou mezi oblaky, z nichž mám závrať, září slunce skoro jako moje hvězdička. Na chvíli zastavím a napadá mě, že se není co divit Františku Nepilovi, že se mu tady líbilo. Vzápětí se sarkasticky uchechtnu při představě, že aspiruji na to být vypravěčem jako on. Byl skvostným vypravěčem. Stačí si vzpomenout, jak jsem se bavil, když jsem četl třeba jeho knížečku Srpen s bejbinkou, o autorově cestě do Jugoslávie na dovolenou starým auťáčkem Praga Baby. A teď spisovatel spí kdesi dole na stradonickém hřbitově pod náhrobkem s plastikou stromu. Byl o několik měsíců mladší, než jsem teď já, když umřel.
     Já žiju a musím se plahočit, nyní po obvodu ovesného pole, abych se dostal na plošinu, kde vybudovali Keltové své město. Je ticho, ani cvrkot hmyzu není moc slyšet. Vážně ho dost ubylo. Vyplaším srnku. Jdu dál, až konečně jsem zcela nahoře na planině. Nekonečný klid a úchvatné výhledy. Dávno už nic nepřipomíná, že se tu kdysi na devadesáti hektarech rozprostíralo hradiště plné života. Jenom křížek trčí v místě, kde snad stávala akropole oppida.

Na vrchu Hradiště nad Stradonicemi

Pohled z planiny Hradiště, kde stávalo oppidum

Pohled ke Stradonicím z planiny nad Nižborem

     Zavřu oči a najednou kolem ožívá dávné město. Jeho brány jsou dokořán, neboť dorazila karavana kupců od jižních moří. Dřevěná kola jejich vozů lomozí po kamení dláždění cest a obyvatelé oppida se sbíhají k hostům. Stavy, žernovy na mouku, odlévací nádoby na kovy a sklo, kladiva, čakany, paličky a jiné nástroje tepců na chvíli osiřely a keltští muži v halenách a opravdových kalhotách a ženy v šatech se sponami nabízejí kupcům tkané látky, z kovů tepané náramky, nebo ty nádherné skleněné, odlité z černého skla roztaveného na švartně. Na prodej mají i nejrůznější zboží z kostí, ale mohou i kupovat a platit zlatými mincemi, které tady razí.
     Náhle se obraz v mysli změní. Slyším divoký křik, rány, řinčení, vidím hořící domy, v plamenech jsou střechy dvorců i palisády a všude markomanští útočníci konají dílo zkázy. Vrhají oštěpy, bijí se s obránci města sekerami a meči, pronásledují nešťastné Kelty z oppida. Ty, které dostihnou, buď zabíjejí, nebo je někam odvlékají. Honem otevřu oči a všechno zmizí. Zase vnímám úžasný klid a hlavou mi táhne vzpomínka na mou hvězdičku.
     Už tady nemám co dělat, mise na Hradiště končí. Zbývá sestoupit dolů a odjet do nedalekého Nižboru. Vlastně se šplhám autem až nad obec a jedu ještě kus za ní. Vylezu od volantu až na jiné náhorní planině a hned fotím, jak když pálím z kulometu. Rázem toho nechám a jen stojím, dívám se, jsem sám a působí na mě genius loci tohoto místa v srdci Čech a jsem v srdci Čech, ať už to znamená cokoli. Jsem sám, v srdci Čech, jsem napořád sám, ale je se mnou a vždy už bude moje hvězdička.
     Než se vydám zpátky, ptám se sám sebe, jestli se říká náhorní planina, protože je na hoře, či nahoře? Radši se vracím k zámku, jež se tyčí nad Nižborem na vysokém ostrohu. Dřív to byl hrad Miesenburg nebo Nižburk a založil jej ve 13. století železný a zlatý král Přemysl II. Otakar. Královským hradem zůstal až do začátku 17. století, kdy jej Konrád Šanovec ze Šanova nechal upravit renesančně. Pak Nižbor vlastnily různé rody, Šternberkové, Kolovratové, Schwarzenbergové nebo Valdštejnové, ti poslední z něj udělali barokní zámek.
     Za mého mládí byl však už totálně zdevastovaný a v zchátralých hospodářských objektech, sotva obyvatelných, bydleli Romové. Dnes se ale opět skví v dávné kráse a od roku 2004 je v zámku Informační centrum keltské kultury jako součást velkého grantu Keltská Evropa. Upoutávky tvrdí, že se zámek stal trvalou připomínkou keltské minulosti Čech a svou polohou naproti slavnému oppidu Stradonice zprostředkovává návštěvníkům nejen poznání, ale také atmosféru keltského světa.
     Je to pravda. Neuplynulo ani moc času od doby, co jsem byl se svou hvězdičkou uvnitř, a odtud také pocházejí mé dnešní keltské vidiny z planiny na Hradišti. Jenže teď je zámek zavřený, nebo spíš ještě po koronavirové krizi neotevřený. Ani mi to moc nevadí, protože je tady báječně a odtud, z vyhlídky s velkým lesklým misijním křížem, je vidět kdeco.

Nižborský zámek na vysokém ostrohu

Nádvoří nižborského zámku

Misijní kříž na vyhlídce u zámku

Pohled na Nižbor na levém břehu Berounky

Zámek od zámecké kaple - pohled z vyhlídky

     Berounka s mostem, který spojuje dvě části obce. Za řekou vede silnice, je tam nádraží na trati do Rakovníku, sklárna a také hotel. Ten kdysi lákal k pobytu důvěřivé hosty na vějičku, že stojí u lesa a dvě stě metrů od řeky s krásným koupáním. Pouze se nezmiňovala ta fabrika vzdálená jen asi padesát metrů, že před oknem jezdí vlaky, a když se člověk chce dostat k řece, že musí přejít trať a frekventovanou silnici. Na co láká hotel nyní? Atrakcí je teď spíš hospoda ve vagónu u vlakové zastávky, kterou tam zřídil herec Tomáš Hanák. Také jsme ji chtěli s mojí hvězdičkou navštívit, ale už jsme se k tomu nedostali.
     Vracím se z vyhlídky po cestičce kolem zámecké zdi a hledím na kouzelný dům s kopulí hvězdárny, zasazený půvabně do zeleně v protější vysoké stráni. Ještě jako kluk jsem jej obdivoval a říkal si, že ho jednou koupím a budu tam bydlet. Než jsem o tom však mohl začít doopravdy uvažovat, z důvodů mně nepochopitelných si na něj naspořil dřív než já kubánský módní návrhář Osmany Rodriguez Laffita a nyní tam žije se svým přítelem.
     Otočím pohled k zámecké zdi, podél níž roste spousta vlčích máků. Jsou šíleně rudé, strašlivě rudé, jako by je obarvila krev, která crčí z mojí duše od chvíle, kdy mě opustila moje hvězdička. Až všechna ta krev z duše odteče, až odteče i ze srdce, odejdu za ní. Teď ale fascinovaně zírám na ty vlčí máky a nemůžu s tím dělat vůbec nic, tak je aspoň fotím.

Dům s kopulí hvězdárny v Nižboru

Vlčí máky u zámecké zdi

Vlčí máky, rudé jak krev

Vlčí máky u zámecké zdi

    Nechávám zámek za sebou a poslední pěší zastávku udělám na mostě přes řeku. Fotím odtud znovu zámek a tok Berounky směrem ke Stradonicím, k Hýskovu a dále k Berounu, a také proti proudu směrem ke Žloukovicím a dál ke Křivoklátu. Uprostřed mezi břehy pluje tím směrem v třpytivých odlescích slunce na vodě kajakář a nabízí mi obraz osamělosti jako symbol.

Berounka směrem ke Stradonicím z mostu v Nižboru

Osamělý kajakář na Berounce z mostu v NIžboru

     Cítím se v této chvíli dobře, ale stejně už tady nechci být. Nasedám do auta a vyjíždím prudce stoupající silnicí nad Nižbor na levém břehu Berounky, směrem na lovecký zámeček Dřevíč, kde jsem byl jako kluk na táboře a dnes je majetkem Karla Schwarzenberga, na Sýkořice, Bratronice a Unhošť, kde jsme měli zase maturitní večírek. Silnice vede nahoru, dolů a znovu nahoru nesčetnými serpentinami a já si tuhle jízdu užívám, jako bych byl na nějakém bláznivém tobogánu.
     Jezdil jsem touto cestou kdysi dávno s otcem, ale tehdy jsme museli projet přímo Unhoští. Dnes už nemusím, protože najedu směrem na Prahu na nudnou kladenskou dálnici. Než se tak ale stane, myslím zase na svou hvězdičku, jsem sám v srdci Čech, a přitom vnímám, jak jsem s tím krajem spojený.