Osudný únos, 2.kapitola

Probudilo ji až mírné pohupování. Hučelo jí v hlavě a vůbec se nemohla soustředit. Ať se snažila sebe víc, ve tmě kolem sebe nerozeznávala nic, než jen neprostupnou tmu. Pak si ve své zmatené mysli uvědomila, že má stále zavřené oči. Opatrně je otevřela.
Nejprve si myslela, že leží v nějaké malé místnosti, ale po chvíli jí došlo, že je v jedoucím karavanu.
Karavan. Při představě karavanu se jí vybavily nějaké mlhavé vzpomínky, ale vůbec jí nedávaly smysl. Opatrně pootočila hlavu doleva. Na druhé straně byla také postel. Přikrývka na ní byla potrhaná a špinavá. Takový byl vlastně celý prostor kolem ní. Po podlaze se válely cáry a útržky látek a také tam byla sekera a nůž.
Pak uslyšela tichý zpěv. Chvíli měla pocit, že vychází zpoza jejího lůžka, chvíli zase, že z přední části vozu, kde by mělo být místo řidiče.
Samozřejmě, musí tu být nějaký řidič, když se ten karavan pohybuje. Pokusila se nadzvednout. V tu chvíli se jí udělalo špatně a ona zase upadla do spánku.

Když se znovu probrala, měla už myšlenky jasnější. Dokonce se jí i vrátily vzpomínky – na cestu ze školy, přípravy na oslavu a podivný karavan před jejím domem. Teď jí to všechno došlo. Jistě, jak jednoduché se jí to nyní zdálo. Chtěli ji vyděsit tím, že ji převezou na úplně neznámé místo a ještě před tím ji uspí, aby její překvapení bylo co největší. Přišlo jí to ubohé. Takhle si tedy oslavu svých osmnáctých narozenin rozhodně nepředstavovala.
Trochu se zvedla na loktech. Zatočila se jí hlava, ale po chvíli to bylo zase dobré. Rozhlédla se kolem. Jen špína a nepořádek. A červené fleky po podlaze. Imitace krve. Jak působivé.
Na zemi vedle postele, na které ležela, byla pohozená krabička červených Marlborek. Ještěže si na ni vzpomněli a dopřáli jí alespoň takový malý komfort. Natáhla se pro ni, ale ztratila rovnováhu a spadla na podlahu. Docela to zabolelo. Zřejmě si narazila ruku.
Vepředu zaznamenala nějaký pohyb. A pak pár hodně sprostých nadávek.
„Hej!,“ zavolala. „Nechcete toho už nechat?“
Žádná odpověď.
Pokusila se postavit a podařilo se jí to, Když zavrávorala, přidržela se rozviklané židle.
„Můžeš mi zastavit? Chce se mi čůrat!,“ zkusila to znova.
„Nemůžu,“ ozvalo se. Ten hlas neznala. Ani se jí nezdál povědomý. To slovo zaznělo bezvýrazně, bez jakéhokoli náznaku emocí.
Uvědomila si, že se začíná stmívat. Natáhla se po vypínači od lampy, která se pohupovala připevněná na stropě. Vlastně to nebyla ani tak lampa, jen žárovka, která z ní zbyla, ale posloužila dobře, protože se potemnělá místnůstka okamžitě projasnila. Na světle to tu však vypadalo ještě hůř. Od vrchu dolů tu visely pavučiny i s pavouky, v rohu na zemi viděla mrtvou krysu.
Rozhodla se, že až se setká s těmi, kdo tohle vymysleli, vynadá jim a dlouho s nimi nepromluví.
Popošla k okénku nad postelí a odhrnula černý závěs. Jen tak tak potlačila výkřik. Projížděli nějakou pustinou, pouští s nízkou vegetací.
Kam ji to proboha vezou? Teď, když už slunce zapadá, je přece v pouštích nebezpečno.
„Kam jedeme?,“ zavolala.
„Sedni si zpátky na postel a neptej se,“ ozval se zase ten neznámý hlas. Byl stále klidný a prosto bezvýrazný.
„Ne! Chci vystoupit!“
Ticho.
„Můžeš se mi alespoň ukázat, ať vím, s kým sakra mluvím?“ S nepříjemným pocitem si uvědomila, že z jejího hlasu začíná zaznívat hysterie. Jen stěží se zase přinutila do klidu.
„Ne.“ Tiché, prosté, klidné a zároveň zlověstné.
Rozhodla se jednat. Na druhé straně karavanu uviděla dveře. Přešla k nim a vzala za kliku. To ji mohlo napadnout. Samozřejmě zamknuté. Chvilku s nimi zápolila, ale pak to vzdala.
„Co to děláš?!“ Tohle už nebylo vůbec klidné a tiché. Znělo to nebezpečně a poněkud nervózně.
„Pokouším se dostat ven.“
Karavan zpomalil, ozvalo se zavrznutí. Tohle ji polekalo. Udělala několik kroků dozadu.
Pak se zpoza zástěny objevila tvář. Poznala ji. Byla to tvář toho kluka, co stál před jejím domem a pozoroval ji. Teď, když si ji mohla prohlédnout z větší blízkosti, si musela přiznat, že vypadá zatraceně dobře. Až se jí srdce rozeběhlo dvojnásobnou rychlostí.
Přišla blíž. On mezitím zastavil a hleděl na ni zvláštním pohledem, ze kterého nedokázala nic vyčíst.
Měl černé vlasy, rozcuchané na všechny strany a krásné zelené oči. Vypadal stejně starý jako Jenny, možná jen o něco starší. Pohled jí padl na jeho tričko. Na černém podkladě se jasně rýsoval červený pentagram a pod ním trojčíslí 666. Satanovo číslo.
Satanisty vždy považovala za zvrácené lidi, blázny, kterým nedělá zatěžko zabít toulavou kočku a vypít její krev. A teď je snad s jedním takovým v jednom karavanu?
Podívala se na něj pozorněji. Ale jako vrah jí vůbec nepřipadal. Působil na ni spíš sympaticky.
Každopádně ji jeho dokonalý vzhled zcela ochromil, a tak nebyla schopná ani slova. On na ni taky hleděl zaraženě až nevěřícně. Ne, něco tak krásného by jí určitě neublížilo. Byl to kluk snů. Alespoň pro ni. Rozhodla se tedy navázat konverzaci, i když si nebyla zcela jistá, jestli udělá dobře.
Všimla si plakátů pověšených na stěně vedle něj. Byly na nich skupiny, které milovala ona sama.
„Posloucháš punk?“
„Cože?“
Jenny kývla hlavou k plakátům.
Ani se nepohnul. Dlouho mlčel a pak tiše řekl: „Běž dozadu. Za chvíli tam budeme.“
„Kde?,“ zeptala se Jenny a pokusila se na něj usmát.
Mělo to zajímavý účinek. Na jeho tváři se objevil vyděšený výraz. Pak sáhnul vedle sebe, vytáhl krabičku cigaret a jednu si zapálil. Ruce se mu třásly.
„Dáš mi jednu?,“ zkusila to zase Jenny a napřáhla k němu ruku.
Chvíli na napřaženou dlaň zíral, ale pak jí do ní hodil celou krabičku i se zapalovačem.
„Dík,“ zazubila se na něj.
Měla ze sebe radost, jak ho pomalu začíná zpracovávat. Sice vůbec netušila co je ten kluk zač a ani proč je zrovna tady a kam jedou, ale to jí bylo jedno. Nemohla od něho odtrhnout oči.
Znovu nastartoval a hodil po ní krátkým pohled. Při tom si Jenny všimla, že má piercing v levém obočí. Dokonalé.
„Hezký pierc,“ pochválila ho. A asi přestřelila.
V tu chvíli totiž vytáhl z kapsy pistol a namířil ji přímo na ni. Vykřikla, ale nepohnula se ani o milimetr.
„Vypadni!,“ zařval.
„Klid, hlavně klid. Už jdu,“ vysypala ze sebe Jenny, ale potom si všimla, že se cesta, po které jedou, zatáčí, jenže on hleděl stále na ni a ne tam, kam jede.
„Pozor!“
Na poslední chvíli stočil volant a dupnul na brzdu. Ozvalo se zaskřípění kol a pak nastalo ticho.
Jennyin únosce si dal hlavu do dlaní a hlasitě oddechoval. Pak se na ni zase podíval.
„Prosím,“ zašeptal. „Jdi ode mě dál.“
Jenny nebyla tak hloupá, aby nepochopila, že flirtování není na místě. Zase začínala mít strach. Je to snad nějaký psychopat, který se každou chvíli může přestat ovládat?
Poslušně se vrátila dozadu a posadila se na postel.
A co když ty fleky na podlaze nejsou imitací krve, ale skutečná krev? A ty rozpárané přikrývky, nůž a sekyra na zemi? Její fantazie se začínala rozbíhat na plné obrátky.
Jeli teď hodně rychle, rozhodně víc, než stovkou, to Jenny poznala. Kam tak spěchá?
Bála se už jej na cokoli ptát. Raději nebude klást odpor. Přesto jí to nedalo a nenápadně vykoukla z okýnka. Venku už byla skoro tma, ale vidět ještě šlo. Projížděli teď nějakou písčitou cestou, zřejmě málo používanou. Kdo by taky do takových končin jezdil.
Kolem cesty se povalovaly různé vraky aut. Vypadalo to zlověstně, jako vystřihnuté z nějakého hororu.
Jenny se divila, proč nepociťuje skoro žádný strach. Zřejmě si ještě plně neuvědomila, do čeho se dostala. Možná to tak bylo lepší. Musí si udržet čistou hlavu a nezačít panikařit. Spíše se cítila zhrzená, že ji ten krásný neznámý tak přehlíží.
Na zemi ležela krabička cigaret, kterou předtím v úleku upustila. Sehnula se pro ni a zapálila si. Když pomalu vdechovala a vydechovala kouř, úplně se uklidnila.
A pak zastavili.
Najednou byl její klid ten tam. Sevřelo se jí srdce a zrychlil tep.
On pomalu vstal a popošel k ní. Jenny přivřela oči, jako by se bála, že ji každou chvíli odstřelí. Ale překvapil ji.
„Počkej tady a hlavně nevycházej ani nevyhlížej ven.“
Jen kývla, protože se nezmohla na nic víc.
Když odešel, začala přemýšlet, jestli má utéct nebo ne. Zřejmě by si moc nepomohla, kdyby utekla do pouště vzdálené od civilizace bůhví kolik kilometrů. Začala se rozhlížet po vnitřku karavanu, jestli by nenašla něco, co by jí nějak pomohlo. Třeba mobil, vysílačka. Cokoliv.
Zvenčí zaslechla nějaké hlasy. Nerozeznávala slova, ale bezpečně poznala, že jsou ty hlasy mužské.
V mysli ji vyvstala představa pedofilů a obchodníků s lidskými orgány. Udělalo se jí špatně. To ale ještě vůbec nevěděla, co ji čeká.
Zdálo se jí, že už je pryč nějak dlouho. To ji ubíjelo a čím dál víc ochromovalo. Jestli teď nic neudělá, zblázní se.
Zapálila si ještě jednu cigaretu, aby se uklidnila a pročistila si hlavu. Potom se nekonečně pomalu zvedla z postele a dveřmi vedle řidiče vyšla ven. Už byla skoro úplná tma. Vrátila se tedy pro zapalovač, aby si jím mohla posvítit. Když se objevil plamen, ruce se jí roztřásly. Před ní stála nějaká dřevěná bouda, která vypadala jako dlouho nepoužívaná chata nějakých zločinců, kteří se v poušti skrývali. Musela se přidržet stěny karavanu, protože se jí podlamovaly nohy. Přesto překonala samu sebe a vydala se k boudě.
Zevnitř zrovna zazníval hlas jejího únosce.
„Nemůžu za to, že mi utekla. Stalo se to poprvé a naposledy, slibuju!“
Mluví snad o ní? Řekne těm mužům, že mu utekla a nechá ji být? Nebo si ji nechá pro sebe? A proč si vybrali zrovna ji?
Hlavou jí vířilo tisíce otázek, ale na žádné přemýšlení se nemohla soustředit. Pak si všimla, že vedle té boudy je ještě nějaká menší, možná jakýsi provizorní sklad. Odhodlala se jít se tam podívat.
Dveře neměly kliku, ale byly pootevřené. Otevřela je dokořán a posvítila si zapalovačem.
Naskytl se jí hrozný pohled. Něco takového si nepředstavovala ani v těch nejhorších nočních můrách. Na stole uprostřed leželo tělo ženy. Bylo naprosto znetvořené. Celé pořezané. Její břicho bylo rozpárané a lezly z něj vnitřnosti. Nohy i ruce měla rozhozené do stran. Prsa měla odřezaná.
Jenny se chtělo zvracet.
Pak se však z rohu vynořil muž. Měl dlouhé černé vlasy, jejichž konce byly slepeny krví. Na sobě měl dlouhý černý plášť a na krku se mu houpal pentagram. V ruce držel nůž, jaký se používá na kuchání. Jenny si ihned dala do spojitosti tělo té nešťastné ženy a onen nůž, který byl celý od krve. Ten muž jej pozvednul a po celé jeho délce jej olízl. Na rtech měl teď rozmazanou krev.
Jenny až teď procitla. Neviditelná síla, která ji držela připoutanou na místě, se rozplynula a ona nahlas vykřikla. Ten výkřik jako by tu bestii, co před ní stála, probral z transu. Vrhl na ni nepříčetný pohled a tlumeně zavrčel.
Jenny na nic nečekala a rozběhla se pryč. Utíkala hrozně rychle, neotáčela se. Jenže tomu muži nemohla uniknout. Cítila, že běží za ní. A že se přibližuje.
Pak náhle zakopla a svalila se na zem. Zapalovač jí při tom vyletěl z ruky. Bezmocně tápala rukama kolem, ve snaze nahmatat ho. Nepodařilo se jí to. A on ji doběhnul. Skočil po ní a přilehl ji celou svou vahou. Jenny nemohla dýchat, ale přesto se jej snažila ze sebe setřást. Tloukla kolem sebe rukama v bezmezné hrůze. Najednou ji něco řízlo do ruky a ona si uvědomila, že její protivník má stále nůž.
Musí se zachránit. Musí! Jakoby se jí v hlavě najednou rozsvítilo, rozehnala se rukou a vrazila mu prsty do očí. Trefila se přesně i v té tmě. Muž zavyl bolestí a na okamžik povolil stisk. Jenny toho bleskově využila a vší silou se do něj opřela. Převalil se na stranu a Jenny kopla do prázdna. A ještě jednou. Napodruhé už ho zasáhla. Tím ho na chvíli ochromila a rozběhla se dál.
Najednou za sebou zaslechla zvuk přijíždějícího vozidla. A jediné vozidlo, které tu bylo, byl karavan, pokud ovšem nebylo za tou chatrčí schované nějaké auto. Ale na auto to nevypadalo, spíš na něco většího. Takže karavan.
Bože, ne!, zaúpěla v duchu.
Bůh ji nevyslyšel. Za chvíli se karavan objevil vedle ní. Jeho světla ozařovala prostor kolem, a tak mohla vidět, že ta zrůda se zase zvedá ze země. Jenny si přála na místě zemřít.
Pak se karavan zastavil vedle ní, otevřely se dveře a kluk, který ji unesl, na ni zavolal:
„Nastup si, dělej!“
Neměla moc času na rozmýšlení, a tak vyskočila na stupátko pode dveřmi. Jenže ji někdo chytil za nohu. Otočila se a uviděla za sebou tvář toho muže. Z očí mu tekla krev a vypadal teď naprosto nelidsky. Jenny se rozkřičela na celé kolo, když uviděla, že zvedá nůž do výše.
Z ničeho nic se ozval výstřel a ona ucítila, že sevření kolem její nohy povolilo a ten, co ji držel, se skácel na zem. Nejevil známky života.
Překvapeně se podívala na toho, kdo vystřelil. Nemohla tomu uvěřit. Vždyť jí právě teď zachránil život!
„Pojď,“ řekl jí a vytáhnul ji nahoru. Dost nešetrně ji přitom chytil za pořezanou ruku, takže vykřikla bolestí.
„Jsi zraněná?,“ zeptal se.
„Říznul mě do ruky,“ odpověděla Jenny. Hlas měla sevřený, naprosto nepodobný tomu svému.
„Támhle je lékárnička,“ ukázal za sebe.
„Ne, to je dobrý,“ odporovala.
„Musíš si to vydezinfikovat! Jinak dostaneš otravu a při nejmenším ti amputují celou ruku.“
Bylo jí divné, že se teď baví o tak banální věci, jako je dezinfekce ruky, když ještě před chvílí jí šlo o holý život.
Ani si nevšimla, že pokračují v cestě.
„Kam jedeme?,“ zeptala se, když si to uvědomila.
„Ještě nevím,“ zamumlal.
„Chci domů!“
„O tom, kam se pojede, rozhoduju jenom já!,“ zařval, ale neznělo to příliš přesvědčivě. Přesto zmlkla a posadila se na zem karavanu. Byla jí zima, ale věřila, že je to dobré znamení. Že není v tak velkém šoku, aby si nic neuvědomovala.
Pak uslyšela zvuk motorky. Ne, bylo jich více.
„Sakra!“
„Co se děje?,“ vyděsila se Jenny.
„Jdou po nás.“
„Co budeme dělat?“
„Neptej se mě pořád, nebo ti prostřelím tu tvoji hezkou tvářičku,“ zaječel na ni a opravdu vytáhl zbraň.
Jenny se roztřásla.
Poté řekl až překvapivě klidným hlasem: „Zvládla bys teď řídit?“
„C-c-cože?,“ vykoktala překvapeně.
„Jestli bys zvládla řídit,“ zopakoval jí stejně klidně.
„No, asi jo,“ kývla.
„Dobře. Tak pojď.“
Pustil jednou rukou volant a podal jí ji. Jenny se s jeho pomocí zvedla a posadila se na místo řidiče, které jí uvolnil.
Zdálo se, že motorky jedou vedle nich.
Otevřel okénko a vyklonil se z něj. V ruce svíral pistol. Pak zaznělo několik výstřelů a zašramocení písku, jak se jedna z motorek svalila i se svým jezdcem.
Vystřelil znovu. Tentokrát se trefil hned napoprvé a další z motorek skončila s prostřelenými pneumatikami.
Rozeběhnul se k okénku na druhé straně vozu. Zaznělo několik dalších výstřelů, bolestný výkřik a pak zvuk motorů utichl docela.
Vrátil se k volantu a zasedl k němu. Jenny si zase sedla na podlahu a koutkem oka jej pozorovala. Vypadal napjatě a rozechvěle. Ani se mu nedivila.
Chtělo se jí hrozně spát. Přesunula se tedy na postel a usnula.

Někdo s ní zatřásl. S trhnutím se napřímila a zamžourala před sebe.
Stál před ní on a tvářil se netrpělivě. „To je dost, že ses probudila,“ řekl jí.
„Zavezl jsi mě domů?,“ zeptala se s nadějí.
Odpověď zněla ne. Zamrazilo ji a s nepříjemným pocitem zjišťovala, že se jí do očí hrnou slzy. Takže ji zachránil jenom proto, aby ji získal pro sebe?
„Nebreč sakra. Nic ti neudělám. Jenomže je pozdě a sama bys domů asi nedojela.“
„Takže?“
„Takže přespíš u mě,“ oznámil jí, jako by nic.
„Já ale nechci!,“ vykřikla. Ještě před pár hodinami, když ho uviděla poprvé, by si to přála z celého srdce, ale po tom co zažila a po tom, co zjistila, k jaké skupině lidí tenhle kluk patří, už nikomu nevěřila.
„Mám tě teda nechat venku?“
Jenny se kousla do rtu. Bůhví, kde jsou. Bůhví, koho by tu mohla potkat. Proto jen pokrčila rameny a svěřila se do rukou osudu.
Zřejmě si to vyložil jako souhlas, protože vyšel ven z karavanu a zůstal stát v otevřených dveřích vozu.
Jenny se opatrně zvedla a šla za ním. Nohy ji sice neposlouchaly, ale snažila se ze všech sil vydržet, jen aby se o něj nemusela opřít.
Šel rychle, takže mu skoro nestačila. Propletl se mezi zbytky nějakého starého plotu a ani se neohlížel, jestli to samé zvládla i Jenny.
Když se jí podařilo vyhrabat se z toho harampádí, byli na místě. Nestál před nimi žádný dům, jak čekala, ale squat.
„Tady bydlím,“ řekl tiše a Jenny si byla skoro jistá, že v tom zaznělo i trochu smutku.
Odhrnul mříže, za kterými se místo dveří skrývaly jen nějaké cáry hrubé, těžké látky. Ocitli se ve velké prostorné hale.
Stisknul vypínač na stěně a najednou se se bzučením rozsvítilo pár světel v rohu haly. Tam leželo na zemi několik matrací, na nich spacák a pár dek. Vedle toho provizorního lůžka stál stolek a vedle něj velká cestovní taška.
Došli až tam a on jí pokynul k matracím. „Tady si můžeš lehnout, jestli chceš.“
Jenny si nebyla jistá, jestli dělá dobře, ale něco ji donutilo k tomu, aby uvěřila, že opravdu nemá v úmyslu nic nekalého. Nejistě vykročila vpřed a pak se odhodlala a posadila se na kraj jedné z matrací. On si sednul na opačnou stranu. Seděli tak mlčky dost dlouho, až prolomil ticho jako první on: „Nelehneš si?“
Pokrčila rameny a vsunula nohy pod deku. Zády se opřela o stěnu. Trochu se bála, že se v dekách a matracích bude schovávat nějaká havěť, ale k její úlevě nevyběhli ani švábi ani nic podobného. Začaly se jí klížit oči, ale raději byla ve střehu. Rozhodla se udržet v bdělém stavu tím, že si se svým podivným zachráncem trochu popovídá.
„Žiješ tu sám?,“ zeptala se tiše.
Překvapeně se na ni podíval, ale pak mu rysy ztvrdly. „Jo, a vůbec mi to nevadí.“
„To věřím,“ odvětila a přemýšlela, co říct dalšího. On se k nějaké velké konverzaci očividně neměl. „Jak se jmenuješ?,“ zeptala se pak.
Neodpověděl a místo toho si zapálil cigaretu.
„Fajn,“ zahučela. „Já jsem Jenny, kdyby tě to zajímalo.“
„Matthew,“ řekl tak, že jej skoro nebylo slyšet. Ale řekl to, to bylo hlavní.
„Mohl bys mi povědět, Mattie-,“ začala, ale on ji přerušil: „Ne, nemohl.“
„Aha.“ Její ego dostávalo zabrat.
„Raději spi. Zítra nad ránem tě zavezu domů, aby o tebe neměli strach.“
Domů. Doufala, že dnes její otec neudělal vzácnou výjimku a nepřijel domů dřív z práce, protože tak by mohl zjistit, že není ve svém domku. A co její kamarádi, kteří měli přijít na oslavu? V duchu se modlila, aby ji nehledali. Bude si muset něco vymyslet.
Zamyslela se nad vymýšlením vhodné výmluvy tak silně, až usnula. Nemohla si tedy všimnout, že Matthew sedí vedle ní a pozoruje ji, jak spí a jak něco nesrozumitelného mumlá ze spaní.