Osudný únos, 3.kapitola

Když se probudila, malými zamřížovanými okny mohla vidět, že dovnitř haly už proniká denní světlo. Nejvyšší čas vyrazit.
Jenže Jenny se hrozně nechtělo. Chtěla dál spát nebo jen tak netečně hledět do stropu. Neměla chuť vstát a vrátit se do normálního života po tom všem, co se minulou noc událo. Nejradši by se na místě rozplynula. Byla si však vědoma svých povinností, a proto se napřímila odhodlaná požádat svého zachránce o odvoz. Jenže on tam nebyl.
Jenny si povzdechla, vstala a vyšla ven. Bylo poměrně chladné ráno, takže jí bylo v tričku na ramínka a kratičké sukni opravdu zima.
Za tím děravým plotem uviděla stojící karavan. Při pohledu na něj se jí udělalo docela špatně, ale přesto se k němu hrdinsky vydala.
U vozidla stál Matthew a šroubovákem utahoval nějaké šroubky. Zřejmě vůbec nezaregistroval, že přišla, protože když si odkašlala, aby na sebe upozornila, bylo na něm vidět, že se lekl.
Jenny bylo trochu trapně. Ale nevěděla proč. Spíše by měla mít strach nebo mít vztek, ale ani jedno z toho nebylo podobné tomu, co cítila. Vlastně necítila skoro nic. Byla naprosto prázdná.
Mnula si paže rukama, aby se trochu zahřála. Když to Matthew uviděl, beze slov jí podal svou mikinu, která byla až do té doby přehozená přes dveře karavanu.
„Díky,“ zamumlala Jenny a zachumlala se do ní. Byla jí sice velká, ale přestalo jí být zima. Zato on byl jen v tílku, ale očividně mu to žádné potíže nečinilo. Zase se chopil šroubováku a dál nevzrušeně spravoval světlo.
„Hele,“ začala Jenny nesměle, protože se bála dalšího jeho výbuchu, „asi bychom už měli jet.“
Ani se na ni nepodíval a naskočil do karavanu. Jenny na nic nečekala a naskočila za ním.
Jeli mlčky, ale k Jennyině údivu bylo tohle místo vzdálené jen kousek od jejího domu a přesto to tu neznala. Byla pravda, že do těchto končin vůbec nechodila, protože se tu vždy potulovali divní lidé a moc zajímavého tady taky nebylo. Tedy až do včerejšího večera.
Překvapilo ji, že když byli na místě, šel ji Matthew doprovodit ke dveřím.
Vysvlékla si mikinu a podala mu ji. Zřejmě už chtěl odejít, ale Jenny ho ve snaze ještě na pár minut zadržet přikovala k zemi větou, kterou jen tak zbrkle plácla.
„Uvidíme se ještě někdy?“
Hleděl na ni pohledem, ve kterém se mísil údiv, hněv a snad i trochu pobavení. „To si děláš srandu?“
„No, ne. Jen mě to tak napadlo, že by…,“ nedořekla, protože jí skočil do řeči.
„Ty si asi vůbec neuvědomuješ, do čeho ses dostala? Že jsem tě unesl, že se tě pokusili zabít. A ty by ses se mnou ještě někdy chtěla vidět? Ale víš co? Vlastně máš pravdu, uvidíme se. Předpokládám, že to bude v nejbližší době u soudu.“
Jenny stála jako zařezaná, s hlavou sklopenou. Mohlo jí být jasné, že to nepochopí, když to nechápe ani ona sama.
„Promiň,“ hlesla.
Zřejmě to neslyšel, protože to už viděla jen jeho vzdalující se postavu.
S náladou pod bodem mrazu stiskla kliku dveří svého domečku. Samozřejmě zamknuto. Vždyť se jí včera tak šikovně zabouchly přímo před nosem.
Naštěstí byla na zadním okně tajná pojistka, a když se vědělo, jak na to, mohla okno zvenčí otevřít a vlézt dovnitř. Okno nebylo vůbec vysoko, takže nemusela vynaložit velkou sílu, aby se na něj vyšplhala, protože to by v tuto chvíli opravdu nezvládla.
Když procházela bytem, sevřel se jí žaludek při pohledu na to nachystané nádobí a na ten neobvyklý pořádek všude okolo. Kdyby se nenechala vylákat ven, mohla by se teď vyspávat z alkoholového opojení, v klidu a v bezpečí. Zřejmě se ale muselo stát to, co se stalo.
Vešla do kuchyně, aby si nalila trochu vody. Vedle mikrovlnky tam ležel její mobil. Šest nepřijatých hovorů, dvě zprávy. Ani se nepodívala, kdo jí volal, bylo jí jasné, že to museli být její zklamaní kamarádi. První ze zpráv jí oznamovala, že má vzkaz v hlasové schránce. Jen neochotně si jej vyslechla. Byl od Mikeyho.
„Jestli ses rozhodla neotevřít a dělat scény proto, že jsem měl přijít já, tak si to můžeš odpustit. Ale já se ti omlouvat nebudu, nemám totiž za co. Čau,“ zazněl jeho hlas.
Fajn. Teď si budou všichni myslet, že to udělala naschvál. Přitom dobře vědí, že taková není, že je ráda za každou chvíli strávenou s nimi. I když si uvědomovala, že zrovna v tuto chvíli by o jejich společnost zrovna nestála.
Druhá zpráva byla od její nejlepší kamarádky Vanessy. Psala jí, že je jí jasné, že se muselo něco stát a ať o sobě dá co nejdříve vědět, protože má o ni strach.
Chudák Vanessa. Jenny si byla jistá, že to myslí upřímně. Roztřesenýma rukama jí tedy odepsala, ať se o ni nebojí, ale ať ji nechodí navštěvovat, protože potřebuje být sama.
Povzdechla si. Jak si to spolu mohly krásně užít. Za normálních okolností by si řekla, že to odsunou na jindy, ale nebyla si vůbec jistá, jestli nějaké jindy bude. Jestli se bude vůbec schopná vrátit do normálního života.
Za takové úvahy se musela okřiknout. Přece si nezničí celý život, kvůli jednomu hloupému zážitku z mládí. Může být ráda, že je tady, u sebe doma, živá a zdravá a může si zase užívat jako dřív.
„Tak to chci a tak to bude!,“ řekla si nahlas. Stejně ale věděla, že to zas tak jednoduché nebude.
Uvědomila si, že jí není úplně dobře. Naspala toho jen málo a věděla, že když se špatně vyspí, bude mít ještě několik dnů náladu pod psa. Nebyla si jistá, jestli bude schopná usnout, a proto si raději vzala prášek na spaní.
Vytáhla svoji chlupatou deku a natáhla se na sedačku v obýváku. Jako vždy se odněkud vynořila její siamská kočka Winky. Jenny byla ráda, že tu nebude muset být sama.
Hladila ji po krátkém černém kožíšku tak dlouho, dokud neusnula.
Neustále se jí však vracely odporné živé sny. Zjevovala se jí v nich tvář toho muže, který se jí pokusil zabít, tělo zmasakrované ženy a i krásná tvář jejího únosce a zachránce v jedné osobě.
Celá zpocená se s trhnutím probudila. Bylo sedm hodin ráno. Rozhodla se, že půjde do školy. Potřebovala nutně mezi lidi (i kdyby to měla být ta individua z její třídy), protože se bála, že se tady mezi čtyřmi stěnami zblázní.
Když se ale podívala v koupelně do zrcadla, zděsila se. Černé kruhy pod očima, zplihlé vlasy a hlavně krvavý šrám na ruce. Na to, že ji ten muž zranil, si vůbec nevzpomněla.
Její pud sebezáchovy fungoval ještě docela dobře, protože ji navedl k tomu, aby si napustila plnou vanu horké vody a vlezla si do ní.
Když do vody ponořila zraněnou ruku, vyšla jí z úst nejedna sprostá nadávka. Hrozně to totiž bolelo. V tom teple jí alespoň vycházela z těla ta podivná ztuhlost a otupělost. Umyla si i vlasy, které si pak ještě v rychlosti upravila do přijatelnějšího stavu, namalovala se, oblékla a ovázala si ruku kusem obvazu, který našla v lékárničce.
Stejně ale nebyla spokojená, protože vypadala stejně zbědovaně, jako předtím.
S jídlem se nijak neobtěžovala. Nasypala akorát granule Winky a s taškou se vydala do školy. Šla raději dříve, aby se nemusela setkat se svým otcem, kterému by zvědavost nedala, a určitě by se šel podívat, v jakém je po včerejšku stavu. Rozhodně by ho překvapilo to, co by uviděl.
Ještě se chtěla stavit pro kávu do fastfoodu k Frankovi, ale jak se blížila, všimla si, že něco není v pořádku. Postávalo tam nějak podezřele hodně lidí, a pak uviděla dokonce i policejní auto.
Přišla až na místo. Před budovou stál Frank a vypadal rozrušeně. Jenny se k němu naklonila.
„Co se tu stalo, Franku?,“ zeptala se ho.
„Ani se neptej. Někdo se mi to tu pokusil vykrást, chápeš to?“
„To snad ne,“ vyděsila se upřímně Jenny. Zdálo se jí, že se kolem ní děje nějak mnoho zločinů.
„Ale jo. Podívej se, jak mi rozflákali ty nové dveře. Víš, kolik jsem za ně vysolil?“
„To je mi líto, Franku. Ale určitě to bude zase jako dřív. Policajti to dají do pořádku.“
„No, ti určitě. Ti mi nové dveře nezaplatí,“ reptal Frank dál.
„Hele, už musím jít, ať nepřijdu pozdě do školy. Odpoledne se za tebou možná stavím.“
„Jo, ale tady nebudu. Musíš ke mně domů,“ usmál se Frank nevesele.
Jenny u něj doma nikdy nebyla. Ne že by ji nepozval, jen byl stále ve svém fastfoodu. Byla si jistá, že se doma uhryže nudou. Bydlel totiž sám.
Už když se blížila ke škole, bylo jí jasné, že se nerozhodla dobře. Cítila se podivně slabá, točila se jí hlava a svíral se jí žaludek.
Vykašlala se na kolem chodící učitele a sedla si na obrubník hned vedle vchodu a roztřesenýma rukama si zapálila cigaretu. Dlouho se jí to nedařilo, ale pak se zapalovače vylétla jiskra a cigareta chytla. Jenny si položila hlavu do dlaně a dlouze vdechovala a vydechovala.
Kouření jí vlastně nikdy nechutnalo, ale dokázalo ji uklidnit, když byla ve stresu. Proto o sobě mohla s klidným svědomím tvrdit, že je jen příležitostný kuřák.
Bohužel se jí smůla lepila na paty. Ze dveří vykoukla hlava profesora Redwina.
„Slečno Pentleyová,“ začal „vy asi opravdu chcete vyloučení ze školy, že ano?“
„Promiňte,“ špitla Jenny, hodila nedopalek na zem a patou jej rozdrtila. Rozhodně se neměla náladu s tím starým bláznem hádat.
Raději vstala a prošla kolem něj do útrob školní budovy. Okamžitě ji zaplavila ta známá atmosféra. Studenti postávající na chodbách a probírající záležitosti typu škola, testy a zkoušení. Nic co by Jenny v tuto chvíli nějak vzrušovalo. Jen se modlila, aby se nepotkala s těmi, co včera nechala stát před zavřenými dveřmi svého domku. Hlavně ne s Mikeym.
Rychlými kroky proklouzla do své třídy. V učebně už sedělo pár jejích spolužáků. Ani je nepozdravila a sedla si na své místo až dozadu v místnosti. Vytáhla z tašky mp3ku a pustila si na nejvýše snesitelnou hlasitost, aby neslyšela, jak se o ní ta individua baví a po očku ji pozorují.
Do začátku vyučování zbývala ještě půlhodina a Jenny bylo stále hůř. Vůbec se nedokázala soustředit a udržet v bdělém stavu. Klížily se jí oči a každou chvilku jí hlava sjela z dlaní. Jednou se s ní dokonce udeřila do lavice. Když pak pohlédla na své spolužáky, dala se z jejich očí vyčíst jasně dvě slova: je opilá.
Jenny to bylo fuk. Ať si myslí, co chtějí. Jim by taky nebylo nejlépe, kdyby zažili to, co ona.
Konečně do jejich třídy vstoupil profesor matematiky. Nemeškal ani chvíli a hned po pozdravu jim promítnul několik grafů a diagramů, podle kterých měli vypočítat vzrůst emisí a imisí ve vzduchu.
Jenny viděla jako přes clonu, takže se ani nenamáhala s tím, že by se snažila počítat. Rozhodla se, že až skončí tahle hodina, odejde domů dřív, než tady zkolabuje.
Podepřela si hlavu rukou a bezmyšlenkovitě přejížděla prsty po lavici. Chtělo se jí spát.
Její spolužačka, která měla stolek hned vedle toho jejího, se k ní naklonila a rádoby zúčastněně zašeptala: „Včera to bylo asi dost divoké co? Ani se nedivím, že je ti zle.“
„Není mi zle z toho. Nic jsem nepila ani nekouřila, jestli na to narážíš,“ odvětila tiše Jenny.
Odpovědi se nedočkala. Její spolužačka byla přesvědčená, že má Jenny kocovinu.
Naneštěstí si jejího špatného stavu nevšimli jen její kolegové ze třídy, ale i profesor, který až doteď dramaticky a zapáleně vykládal o nebezpečí zamořeného ovzduší. Náhle se však podíval na Jenny a zamračil se. Ta už téměř spala, hlava jí spadávala z dlaně a ona se ani nesnažila udržet se vzhůru.
„Slečno Pentleyová, pojďte k tabuli!,“ zavelel.
Jenny jeho hlas slyšela jakoby zdálky a vůbec si v první chvíli neuvědomovala, že volá ji. Až když svou žádost zopakoval a někdo do ní zezadu strčil, se probrala, nepřítomně se rozhlédla kolem, a pak vstala a udělala pár kroků směrem ke katedře. Vůbec netušila, co právě probírají a bylo jí to jedno. Nejdůležitější ze všeho teď bylo udržet se na nohou, které se jí nebezpečně podlomily, a ona se musela přidržet jedné z lavic, aby neupadla.
„Ta má dost,“ řekl někdo vzadu.
Vzdychla a udělala ještě dva kroky, pak se jí však silně zamotala hlava a Jenny upadla na zem. Udělalo se jí hrozně špatně. Matně si vybavovala, že jedla naposledy někdy včera dopoledne a nepila už taky pěkně dlouho. K tomu nevyspání a šok. To všechno se v ní teď smísilo a způsobilo její kolaps.
Pokoušela se vstát, protože se cítila před ostatními trapně, ale vůbec se jí to nedařilo. Tak tam jen tak ležela s obličejem k zemi a prudce oddechovala.
Chvilku se nic nedělo. Cítila, jak se na ni upírají snad všechny páry očí.
„Zase jste pila, slečno Pentleyová?,“ sklonil se nad ní konečně učitel a v jeho hlase zaznívalo pohrdání.
„Ne, je mi špatně,“ zachroptěla Jenny.
„Z přemíry alkoholu, soudím-li správně,“ odpověděl jízlivě učitel.
„Třeba je jí opravdu špatně,“ řekl někdo.
Profesor vzal její hlavu do dlaní a zblízka se na ni podíval. Že by jí ale pomohl na nohy, to ho zřejmě nenapadlo. Až když se letmo dotknul jejího čela, vykřikl: „Vždyť vy jen hoříte!“
„Sakra, dyť vám říkám, že je mi špatně,“ procedila Jenny mezi zuby. Bála se, že se jí hlava za chvíli rozskočí.
„Pomozte mi,“ kývl učitel na nejblíže stojícího chlapce a s jeho pomocí posadili Jenny na židli. Pak jedné dívce přikázal, aby ji přidržovala, protože Jenny rozhodně nevypadala na to, že je schopná udržet se v sedě a druhou poslal na ošetřovnu pro doktorku.
Paní Stanleyová, školní ošetřovatelka se dostavila okamžitě. Vrazila Jenny do pusy teploměr, a když jej zase vytáhla, spráskla ruce.
„Vystoupalo vám to nad čtyřicítku, děvenko,“ oznámila jí a ihned se začala přehrabovat ve svém kufříku. Pak jí podala malou pilulku a požádala někoho o láhev s pitím. Jedna její spolužačka jí poněkud zdráhavě podala tu svou, ale Jenny ji okázala přehlídla a spolkla medikament na sucho.
„Řeknu školníkovi, aby ji odvezl domů, tady nemůže zůstat,“ řekla paní Stanleyová a odešla.
Ve třídě se rozhostilo ticho. Možná bylo všem trapně, že se Jenny vysmívali, že je opilá a ona je přitom doopravdy nemocná.
To ticho prolomil až přicházející školník, bodrý a usměvavý pán v letech.
„Tak kde mám toho maroda?,“ zahlaholil a vrhnul se k Jenny. Aniž by se jí na cokoli ptal, silnou rukou ji postavil na nohy a podepřel ji. „No tak, pomozte jí přece,“ kývnul netrpělivě.
Spolu s Jennyiným spolužákem ji dovlekl k autu. Byla to dlouhá štreka a Jenny připadalo, že už v sobě nenajde ani trochu sil.
Školník ji posadil na zadní sedadlo. V autě bylo nesnesitelné horko, protože bylo staré a nemělo žádnou klimatizaci. Ještěže Jenny bydlela takový kousek od školy.
Pomohl jí až dovnitř do obýváku a tam ji posadil na sedačku.
„Určitě zavolali tvému otci, měl by tady být co nevidět.“
Jenny jen kývla. Nenašla sílu ani k poděkování.
Když školník odešel, natáhla se na bok a zavřela oči. Spánek se však nedostavoval. V hlavě se jí honily útržky ze včerejší noci, byly však ještě děsivější. Připadalo jí, jakoby všude kolem ní postávali satanisté se zkrvavenými obličeji a noži v rukou. Viděla je všude, kam se podívala. Pak je zase vystřídal ON. Hleděl na ni svýma chladnýma zelenýma očima a v ruce držel pušku. Pak ty vidiny zmizely a Jenny konečně usnula.
Když se zase probudila, překvapilo ji, že má přes sebe přehozenou deku. Stejně s ní třásla zimnice. Do toho ji ještě příšerně třeštila hlava a chtělo se jí zvracet. Žaludek měla sevřený a srdce jí bušilo. Bylo jí, jakoby ji něco strašně vyděsilo, ale ona ani pořádně nevěděla co.
Z kuchyně zaslechla bouchnutí. Vykřikla a srdce se jí rozběhlo rychleji. Její výkřik přivolal z kuchyně jejího otce. S ulehčením vydechla.
„Je už ti lépe?,“ zeptal se jí a tvářil se při tom starostlivě.
„Ani ne,“ přiznala.
„Měla jsi divoké sny. Pořád jsi sebou házela a něco vykřikovala.“
Jenny si uvědomila, že na ní stojí pot a lepí se na ni oblečení.
„Cestou do práce jsem potkal Vanessu. Ptala se mě, co s tebou je a proč jsi jim včera neotevřela, když přišli na tvou oslavu. Co jsi dělala, Jenny? Stalo se něco?“
„N-ne,“ zakoktala Jenny a rychle hledala výmluvu. „Vlastně mi bylo hodně špatně už včera a…no, asi jsem usnula a neslyšela zvonek.“
Nezdálo se, že by jí na to otec skočil, ale alespoň se už nevyptával dál.
„Jsi úplně zelená, měla by ses najíst,“ prohlásil.
Jenny zaúpěla. Jen pouhé pomyšlení na jídlo v ní vyvolávalo vlnu nechutě.
On byl však neoblomný a vnutil jí celý toast, který právě udělal, protože byl ještě teplý. Taky jí přikázal vypít celou sklenici vody. A právě tohle převrátilo Jenny žaludek vzhůru nohama. Chytla se za pusu a přemáhala nával nevolnosti.
„Vydrž, zlato,“ vykřikl pan Pentley a vyběhl z obýváku. Okamžitě se vrátil s igelitovým sáčkem. Podal jej Jenny právě včas. Vyzvrátila do něj snad celý toast, který do sebe před chvilkou násilně vpravila.
„Asi bych ti měl uvařit černý čaj,“ usoudil její otec a poněkud štítivě od ní převzal naplněný sáček.
„To bys byl hodný, děkuju,“ pokusila se usmát Jenny, ale moc se jí to nepodařilo. „Ale jestli potřebuješ zpátky do práce, tak se nemusíš zdržovat, snad bych to tu zvládla.“
„Práce počká,“ prohlásil rozhodně pan Pentley. „Ty máš teď přednost, to bys měla vědět.“
Jenny za to byla ráda. Tohle se totiž moc často nestávalo, aby její otec zůstal dopoledne doma. Vždy vyrážel už časně ráno do kanceláře. Tvrdil, že jen tehdy má na práci největší klid a dokáže se na ni soustředit.
Uvařil jí tedy čaj a Jenny jej s malými obavami vypila. S jejím žaludkem to neudělalo nic. Nechala si tedy připravit ještě jeden. Cítila se teď o něco lépe, hlava ji přestávala bolet. Jen teplota nechtěla klesnout, vzala si tedy další prášek a usnula spánkem o poznání klidnějším.