Kapitola druhá: Datový svět

 

 

 

 

Tak jsem v Digisvětě. Ale nic nevidím. Všechno kolem je tak nějak rozmazané, asi si budu muset zvyknout. Po pár minutách se to zdá být lepší. Moji Digimoni o tom zřejmě vědí, protože tu trpělivě vyčkávají a ani neprotestují proti tomu, že tu jen tak stojím. Podívala jsem se na muže, kterého nazývám Antonínek.

 

Jeho oči bloudily po okolní krajině avypadaloto,žesianinevšiml,ževisíhlavoudolů. „Hmm,tohlejefaktDigisvět?Musíbýt,nášnenítakvzhůrunohamaahlavněnastromechnerostousíťovékabely.“ Potomsepokusilvyprostitsinohy,kdyžnáhlespadl.

 

Podívala jsem se na něho. Vypadalo to, že mu nic není, jen měl na hlavě menší bouli. „Takže v tomhle světě je fyzické zranění možné?“ zeptala jsem se.

 

„Nejen to. Což mě napadá, že bychom vás měli varovat...“ odpověl Koemon. Ihned jsem zareagovala: „Varovat před čím?“ Koemon a Daffymon si vyměnili pohledy: „V tomhle světě jste data stejně jako my, což taky znamená, že na vás působí stejné podmínky...“

 

„No a?!“ opáčila jsem se.

 

„A může vás napadnout nějaký z všude přítomných virů,“ dopověděla Daffy. Být napaden virem, co to asi znamená? „Pokud se tak stane, tak v nejlepším případě se vrátíte domů s nějakým druhem rakoviny, v tom horším zmutujete a Yggdrasill vám zakáže možnost se vrátit,“ pokračoval Koe-chan.

 

„Tak počkat!“ vyhrkla jsem. „Yggdrasill určuje, jestli se dostaneme nebo nedostaneme zpět?!“

 

Anton se už potřetí mírně nadechl do diskuze, ale jelikož nedokázal nikomu skákat do řeči, zvlášť když je ještě moc neznal, tak si jen, aniž by ho někdo registroval, zamumlal pod vousy: „Věděl jsem, že v tom bude nějaký háček“. A s povzdechnutím poslouchal dál.

 

„Ano,“ vyhrkl slabounký hlásek. Otočila jsem se. Stálo tam něco, co bych popsala jako králíka se čtyřma ušima a na nich pentle. „Lunamon!“ Vykřikla jsem a vykřikla jsem podruhé, protože před nás skočil Ryudamon: „Tady není vhodné místo na tlachání, má paní. Pojďte prosím za mnou.“

 

„Hele, nepodlézej,“ odbyl ho Koemon.

 

„Já nepodlézám. Na rozdíl od tebe mám vychování!“ opáčil se Ryudamon.

 

„Vychování, pche. Je to samé, ano pané, ne pané. Vždyť ty nic jiného neumíš.“

 

„Zato tvoje způsoby jsou vrcholem etikety!“

 

„Eti.. Co?“

 

„Etikety!“

 

„A proč bych se měl o to starat?!“

 

„Třeba proto, že bys nebyl takovej barbar. A mimochodem. Paní to možná ještě necejtí, ale páchneš!“

 

Zavětřila jsem. Ryuu má pravdu. Něco nebo spíše někdo je tu značně cítit: „Pravda. Měl by ses, Koe-chan, vykoupat.“

 

„Někdo tu řekl koupel?“ otázal se zelený drak, kterému dychtivě svítily oči. „Půjdeš se koupat?“ Usmála jsem se: „Já ne, Draco, ale tady Koe-chan ano.“ Podíval se na něho: „Tak jo, vím o místě nedaleko odsud, kde je mýdlová voda. Hodíme ho tam.“

 

„Tvůj nápad se mi, drahý příteli, velmi zamlouvá,“ prohlásil s tajemným úsměvem na tváři Ryuu. Zelený opičák s prakem vytřeštil oči: „Ne! Vy jste se na mě spikli!“ Na to ho oba popadli a unášeli pryč.

 

„Ehm, asi bychom měli jít za nimi, že?“ poznamenala jsem. Přitom jsem se dívala po zbytku. Všichni se na sebe podívali. Pokrčila jsem rameny a vydala se za doléhajícím hlasem Koemona: „Já nechci vodu! Nechci se koupat! Myl jsem se před týdnem!“

 

„Týden je u tebe měsíc,“ poznamenal ironicky Dracomon. Ryudamon: „Dovol mi tě, drahý kolego, opravit. Když on říká před týdnem, tak tím myslí před dvěma. Ve skutečnosti to teda znamená před dvěma měsíci.“

 

„Hele, co jsou to zase za počty, vy dva koumáci,“ ohradil se Koemon. Za mnou si postěžovala Luna: „Ach jo, bolí mě z nich uši.“ Držela se za ně: „Už by mohli konečně sklapnout a jeho tam už hodit.“ Sangloupmon dodal podrážděně: „Přísahám, že je asi rozsekám, jestli nepřestanou...“

 

„Ale no tak,“ uklidňovala ho Daffy, „víš, že se rádi předvádějí.“

 

„Nechápu, proč musí dělat tuhle estrádu kolem každého koupání. Mimochodem víte, že Draca zase vyhodili z veřejných lázní?“ poznamenala Lunamon. Sangy se uchetl: „Zase šmíroval, co?“ Luna příkývkla: „Jo. Špehoval Lilithmon a její kámošky, co se tam přišly vykoupat.“

 

Lilithmon? Překvapilo Antona. Jen tak? A její kamarádky? Zamyslel se. Brrr to musely být určitě Ladydevimon. Nic, co bych chtěl šmírovat… tedy krom toho, že by mě to ani nenapadlo. Podíval se za Dracomonem velice zúženýma očima.

 

„Má štěstí, že byl jen vyhozen,“ povzdychla si Daffymon.

 

„Taky si myslím. Lilithmon má v poslední době prý brutální náladu,“ přitakala jí Luna a pokračovala: „Slyšela jsem, že prý ztratila svůj fialový lak na nehty.“

 

„Pche, typická ženská,“ uchechtl se vlk.

 

Lunamon se zatvářila pohoršeně: „Podle Floramon ho má Lucemon.“

 

Když jsem slyšela, o čem se tam vzadu baví, pomyslela jsem si: „To jsou mi ale starosti.“ Mezitím jsme všichni došli k podivnému, no ehm, jezeru. Byla to obrovská díra v zemi naplněná něčím, co smrdělo, chci říct vonělo po mýdlu Dove. U ní stáli Koemon, Ryudamon a Dracomon. „Tak šup tam,“ ozval se netrpělivě Ryuu. Koe-chan se rozhlížel kolem: „Fakt musím?“

 

„Jo, musíš. Nepůjdu celou tu cestu s takovým smraďochem jako jsi ty. Navíc hrozí, že mi zase tím smradem zaženeš nějaké pěkné holky,“ podíval se na něho vyčítavě Draco. Koemon mu to oplatil vypláznutím jazyka: „Prosím tě, kdo by chtěl zelenou ještěrku.“

 

„Rozhodně lepší zelená ještěrka než smradlavá zelená opice!“ prohlásil naštvaně drak. Přičemž ho strčil do vody, jestli se dá tomu tak říkat. Koe-chan sundal ze zad svůj prak a namířil ho na nás: „Tak jo, máte to mít! Moje super technika Soap Baby Sling!“ Vystřelil na nás obrovské mýdlové bubliny, které praskaly při doteku zrovna, když Antonínek došel a stoupl si vedle mě. Výsledně jsme byli oba úplně promočení.

 

„Koe-chan!“ Zařvala jsem naštvaně.

 

Na to ta zelená opice odplavala na druhou stranu.

 

„Chjo.“ Pronesla Daffymon a vyletěla nad jezero. Když byla nad ním, ozvalo se: „Trojocas!“ Následovně celou vodní plochu zaplnily blesky. Koemon vylezl z vody. Vypadal, ne tvářil se přiblbě. Stála jsem tam mokrá a naštvaná: „Fajn. Koupel je hotová, takže pojďme, až to má být kamkoliv. Snad cestou uschnu.“

 

„Neboj. Ve vesnici Múz na nás čeká Coro,“ uklidňovala mě Daffy.

 

„Vesnice Múz?“ otázala jsem se.

 

„Jedná se o místo, kde jsou všemožné obrazy a různá díla,“ vysvětlila mi.

 

Koemon zavýskal: „Vesnice Múz je moje oblíbená vesnice. Už se těším, až to tam zase rozjedu.“

 

„Zase si pleteš vesnice. Tam, kde jsi dělal posledně DJ, byla vesnice Hudební kreativity. Tam, kam jdeme, ti nic jiného než klasiky tolerovat nebudou.“

 

„Fakt?“ Pronesl zklamaně. Mě však v tu chvíli spíše zajímalo, jestli v těch mokrých šatech budu muset běhat celý den, než uschnou.

 

„Tak hněte s sebou už. Nebaví mě cestovat s vámi, jste děsně pomalí,“ zavrčel Sangloupmon. Něco mě napadlo: „Poslyš, Sangy, co kdybys šel napřed a jen tak omrknul, co je tam nového. Bývá zvykem, že na takových místech se člověk může dozvědět zajímavé informace.“ Vypadalo to, že můj nápad rád slyší: „Tak jo. Jdu napřed!“ Na to se rozložil na datové pakety, které v mžiku zmizely.

 

„Počkat,“ vyhrkla zděšeně Luna, „vždyť cestu do vesnice si z nás pamatuje jen on!“

 

Na to se ozvalo: „Nebojte se paka, povedu vás. Nechal jsem tu jeden svůj paket.“ Podívala jsem se na ruku. Něco se na ní blízkalo. Ovšem více mě zaujalo, to co předtím Lunamon řekla: „Proč si nepamatujete cestu?“

 

„Protože se krajina tohoto světa neustále mění, takže nikdy nenajdeš jednu věc na stejném místě. Sangloupmon patří mezi elitní skupinu. Ti, kdo přežili Genesis, jsou schopni určit, kde se co nachází nebo bude nacházet,“ odpověděl mi Koe-chan.

 

„Bezva, takže ztratit se nedá nikomu moc velkou námahu,“ poznamenal Anton.

 

Po celou dobu nás navigoval vlčí hlas. Komunikace mezi paktely je opravdu úžasná, protože se naprosto vyznal v terénu, i když musí být kilometry daleko. Zajímalo by mě, co tam asi tak dělá. Nebyla jsem si zrovna dvakrát jistá tím, že by sháněl informace. Podle mě, se chtěl jenom ulít. Nicméně na obzoru jsem zpozorovala dvě sochy řeckých bohyň.

 

„Vstup do vesnice Múz,“ poznamenala Luna. Minule tam byla Héra a Athéna. Teď tam dali sochy Artemis a Démétér.

 

„To se takhle mění?“ optala jsem se.

 

Daffy přikývla: „Jo. Což je další důvod, proč je těžké najít konkrétní místo. Pokud se tam ovšem nenarodíš. Vesnice a města kromě polohy také mění neustále svoje znaky. Jen pár z nich zůstává stejných.“

 

„A jak se tam vlastně dostal Coro?“ nedalo mě to se nezeptat. Luna se začervenala: „Šel předtím se Spadamonem.“

 

„Abys rozuměla,“ pověděla mi Daffymon, „my jsme se rozdělili. Já, Sangy a Koe-chan jsme šli pro vás do Reálného světa nebo jak tomu říkáte. Luna, Ryuu, Draco na nás čekali u portálu. Coro šel do vesnice Múz se Spadamonem s tím, že tam na nás počká.“

 

„A kde je zbytek?“ zbystřila jsem zvědavě. Modrý drak pokračoval: „Yahiko čeká v Ráji pro draky a Dynasmon někde plní své povinnosti Královského rytíře.“ Za pár okamžiků jsme už stáli před sochou Artemis.