Hora Zeleného přízraku (1)

 * 1 *

Po večeři Jura odešel do svého pokojíčku, jednak proto, aby si připravil věci na druhý den do školy, ale hlavně proto, aby sestavil plán na prázdniny, které chtěl letos se svými kamarády dokonale využít.
Úkolů si na letošní léto naplánovali opravdu hodně. V polorozbořené hospodě na úpatí romantického kopce, vzdáleného asi čtyři kilometry od města, chtěli upravit jednu místnost, tak aby ji mohli používat a která by pak patřila jenom jim. Když to dobře dopadne, tak ještě přehradit potok, co tam hned vedle protéká a na něm udělat malou elektrárnu, aby se v jejich místnosti dalo i svítit.
Teď seděl za stolkem a snažil se na čtverečkovaný papír nakreslit kalendář, do kterého si postupně všichni členové jejich klubu barevně vyznačí, kdy budou z nějakých důvodů mimo město a nebudou se proto moci zúčastnit společných akcí. Z toho mu pak vyjde, kolik volných dnů jim na všechno vybude. Doufal, že to bude lepší než loni, kdy byli všichni postupně na táborech a u příbuzných, takže jim na jejich společné akce zůstal sotva týden.
Otevřeným oknem byla cítit vůně kvetoucích lip, do pokojíčku doléhal hluk z ulice a vřískání rorýsů, kroužících nad městem. Naproti v parčíku sedělo na lavičce několik holek. Jura je zahlédl přes záclonu a přemýšlel, jestli nemá vytáhnout divadelní kukátko a podívat se, není-li mezi nimi taky Dana. Než to stačil udělat, rozezvučel se zvonek. Dlouhý zvuk, pak krátký, pak zas dlouhý, znovu dlouhý, krátký, dlouhý a tak ještě několikrát…
Poplach! Mobilizace! Tak to tady ještě nebylo. Měli s kamarády smluvené zvonkové signály, aby se hned poznalo, že ten kdo zvoní je z jejich klubu a ne nikdo jiný a taky, za jakým účelem přichází. Dlouhý, krátký, dlouhý, tedy v morseovce písmeno k znamenalo, že přichází člen klubu v klubové záležitosti, naproti tomu dva dlouhé a dva krátké - z jako zbytečnost - značilo, že přišel jen s něčím zbytečným a nezajímavým, s nějakým nutným zlem; například se zeptat, co je za domácí úkol.
Tenhle signál ale vyjadřoval, že se děje něco obzvlášť mimořádného, něco, co se přímo dotýká existence celého klubu a tím pádem i jich samých. Vymysleli si ho jen do počtu, nikdo tehdy nepředpokládal, a to ani v nejbujnější fantazii, že by se mohl někdy použít.
Jura nechal všeho a honem seběhl po schodech, jen aby byl u zvonku dřív, než máma nebo táta. Slyšel, jak kdosi z kuchyně brblá něco o bláznech, tomu ale v tu chvíli nevěnoval žádnou pozornost.
Ke dveřím dorazil jako první a když rodiče zjistili, že je to pro něj, zase se stáhli; bylo slyšet jen nějaké mručení.
Za dveřmi stáli dva Jurovi kamarádi, Wolfgang Gottenberg a Štěpán Křižanovský.
„Servus,“ pronesl Jura svůj obligátní pozdrav.
Namísto obvyklé odpovědi: „A ty koně…,“ jen přikývli.
„Bude válka,“ řekl místo toho Wolfgang a v jeho hlase bylo znát určité pohnutí. Štěpán mu beze slova podal kus papíru složeného do čtverečku a z výrazu obou bylo zřejmé, že se děje něco opravdu vážného.
„Pojďte dál, přece nebudete stát tady,“ vyzval je Jura a odvedl do svého pokojíčku.
„Kafe vám bohužel nenabídnu, už jste ho všechno vylemtali, zbyly mi jenom sušenky,“ pasoval se teď do role hostitele. Potenciální káva nebyla opravdová, jednalo se o vlastní výrobek, upražený z kořene plané čekanky, ze kterého si pak - po vzoru dospělých - při různých příležitostech připravovali nápoj, suplující kávu. Voněl sice trochu po cikorce, ale taky obsahoval velké množství dřevěného popela, který jim vždycky ještě dlouho skřípal mezi zuby.
Donesl misku s oplatkami a jinými pochoutkami podobného druhu a postavil ji před své kamarády. Oblibou v různých keksech a sušenkách byl ostatně známý nejen ve městě; protože často jezdil s turistickým oddílem, tak téměř po celém okrese. To mu také vyneslo přezdívku Sušenka. Marně se obhajoval, když tvrdil, že právě sušenky dodají na výšlapu potřebnou energii a zaženou pocit hladu rychleji, než cokoli jiného. Přezdívka mu zůstala a dost lidí si myslelo, že se tak doopravdy jmenuje. Dokonce i Dana! I když se nakonec podařilo ji z omylu vyvést, jinak než „Sušenko“, mu stejně už nikdy neřekla.
Kluci hrábli do misky s trvanlivým pečivem, jak se tomu tehdy oficiálně říkalo a Jura ten kus složeného papíru rozbalil. Byl to nějaký vzkaz, napsaný černou tuší. Papír byl kolem dokola opálený, tak, aby to celé působilo náležitě tajemným dojmem a dole byla ještě namalovaná lebka a zkřížené hnáty. Nejprve to přelétl očima a pak začal pomalu číst.
V dopise, plném pravopisných chyb – většinou nejspíš úmyslných – podepsaným jakýmsi Bratrstvem Zeleného přízraku, se Jurovi a jeho kamarádům oznamovalo, že jsou již delší čas při svých výpravách sledováni a zároveň se jim, pod pohrůžkou tělesných trestů, zakazuje přístup právě do těch krásných míst, která si plánovali o prázdninách zvelebit. V dopise jim ještě sdělili, že kopec nad ním se správně jmenuje Hora Zeleného přízraku a od nepaměti (!) patří Bratrstvu. Nakonec ještě chtěli, aby jim kluci napsali, že se toho místa definitivně vzdávají a svoji odpověď doručili přímo na Horu Zeleného přízraku, jinak je čeká válka…
„To jsem našel dnes večer pod dveřmi,“ referoval Wolfgang. Štěpán neříkal nic a Jura si ten tajemný vzkaz znovu a znovu prohlížel, i když z něj stejně už nic víc vyčíst nemohl.
Mont Všs, tedy správně psáno Wšs, byl romantický kopec, či spíš jen stromy porostlý kopeček, krčící se v popředí pod táhlým zalesněným hřebenem, který z jihu ohraničoval poněkud rozšířené údolí řeky. Svým tvarem byl ale dost nápadný a proto si ho taky Jura všiml a dost ho zaujal.
Jednu podzimní neděli se tam se Štěpánem vypravili a to místo je opravdu nadchlo. Vrchol tvořila čedičová skála a celé to bylo porostlé lesem, většinou bukovým. Rostly tu i borovice, na severním úpatí pak husté smrkové mlází a kromě vrcholové skály se na poměrně malé ploše soustředilo ještě několik menších skalních útvarů.
V hustém křoví na kraji lesa byly ještě patrné zbytky nějaké budovy, nejspíš bývalé výletní restaurace. To aspoň usoudili podle toho, že těsně vedle našli i pozůstatky kamenné terasy. K tomu vedla i cesta, po léta zjevně nepoužívaná, proto už z velké části zarostlá a jen obtížně průchodná. Pod kopcem protékal potok, zkrátka místo, kam by se dalo uchylovat. Lepší si snad nemohli ani vymyslet.
Další neděli tam vyrazili všichni, tedy i Wolfgang a jeho bratr Norbert. Celé to ještě jednou podrobně prozkoumali a prošli si i blízké okolí. Zjistili, že asi o půl kilometru dál, do stráně u potoka, ústí nějaká chodba, nasměrovaná přímo k jejich kopci. Několikrát se ji pokoušeli prolézt, šlo to ale jen k určitému místu. Tam se náhle chodba zúžila tak, že jí neprošel ani Norbert, i když z nich byl nejmenší.
Na žádné mapě nenašli, jak se ten kopec jmenuje, ani dřívější název v němčině. Dali mu proto jméno sami. Návrhů se sešlo několik, nakonec zvítězil Štěpánův. Pojmenovali ho prostě: Mont Wšs.
Mont jako hora a Wšs podle Wolfgang, Štěpán, Sušenka. Norbert tehdy přišel zkrátka, stejně jako Jindřich Lindemann, přezdívaný Henry, který se k nim připojil až později. I když byl ten název dost krátký, další písmena tam už nějak nepasovala.
Minulý týden ve čtvrtek odpoledne si Wolfgang, Štěpán i Jura udělali malé volno a vypravili se tam. Šlo jim hlavně o to, aby se dokonale připravili na realizaci svých prázdninových plánů, které byly, jak známo, dost smělé.
Právě seděli na vrcholku, když zaslechli šramot a nějaké hlasy.
„Slyšíte,“ upozornil na to jako první Wolfgang.
Všichni ztichli a zbystřili pozornost. Šramot i hlasy ustaly, za chvíli se ale ozvaly znovu.
Podívali se směrem, odkud zvuky přicházely. Pokud se to dalo přes stromy rozeznat, připadalo jim, jako by na druhé nejvyšší skále, nazvané po zvěčnělém Gottenbergovic kocourovi Mont Bič, někdo stál.
Wolfgang se Štěpánem se skrčili za trnitý keř, vyrůstající ze skalnatého vrcholu a Jura se schoval do úkrytu za skalní rozsedlinou. Právě odtud na Mont Bič dobře viděl, aniž by ho naopak odtamtud mohl někdo jen tak jednoduše zahlédnout. To co viděl, se mu ale ani trochu nelíbilo. Gestem ruky oběma svým kamarádům naznačil, aby sestoupili k němu.
„Podívejte se,“ zašeptal a ukázal směrem na Mont Bič. Na vrchu skály, kterou si sami zatím slézt netroufli, stáli dva mladíci. Podle toho, co se dalo na dálku rozeznat, dobrým dojmem rozhodně nepůsobili. Byli zjevně o několik let starší a vypadali dost neupraveně. Takhle si Jura vždycky představoval uprchlé trestance.
Ti dva mladíci tam chvíli postáli a pak se tiše vytratili. Stejně tiše, jako se předtím objevili.
„Jdeme raději pryč,“ navrhl Wolfgang, „s těmi bych si to rozdat nechtěl.“
Dali mu za pravdu a slezli po severní, strmější a mnohem hůře schůdné straně, jen aby jim nepadli do rány. I když, rozumně vzato; kdyby je ti chulouši chtěli dostat, tak na to, aby kopec oběhli a dole si na ně počkali, měli spoustu času. To ale v tu chvíli nikoho nenapadlo. V hlavě měli jen jediné: co nejrychleji odtud. Až do toho dne si mysleli, že o jejich tajemném místě nikdo neví. Zarostlé, zpustlé, pořádná cesta veškerá žádná, od konce války sem určitě nikdo nevkročil. A teď najednou tohle…!
Teprve když prošli Hevlicemi, vesnicí co ležela nejblíž, dali se trochu do řeči.
„Mohli bejt z pasťáku v Boletíně,“ poznamenal Štěpán. „Henry přece říkal, že odtamtud občas někdo zdrhne.“
Henry, který z Boletína pocházel a poměry určitě znal, o tom opravdu několikrát mluvil a tak by ani nebylo nic divného, kdyby případní utečenci zavítali až sem.
„Pokud je to tak, musíme doufat, že potáhnou dál,“ konstatoval Štěpán, „a na Wšsu nezůstanou.“
„Doufat můžeme, ale raději budeme opatrní,“ oponoval Wolfgang. „To místo je na ukrývání jako stvořený. Odnikud tam není pořádně vidět, slušná cesta tam nevede a ve sklepě pod hospodou se dá docela dobře přežít. Aspoň tedy nějaký čas…“
Jura si vybavil příhodu, co mu vyprávěl pan Habura. Ten pracoval na dráze jako výpravčí a s jejich rodinou se velice dobře znal. Sloužil na Soutěskách: bylo to místo na trati, přímo dole pod Wšsem. Říkalo se tomu výhybna: vlaky tam zastavovaly jenom tehdy, když bylo potřeba je vykřižovat, aby se nesrazily. Jura za ním často chodil. Jeho práce ho dost zajímala a rád se díval na vlaky: těžké nákladní, když s nimi dvě lokomotivy supěly do kopce, na brumlající motoráky, nazývané kredenc i na chomutovské rychlíky s majestátně vyhlížející pětasedmou v čele, jak se snažila poprat se stoupáním trati a udržet přitom rychlost. Pan Habura byl taky jediný dospělý člověk, jemuž se Jura ve slabé chvilce o Mont Wšsu svěřil.
„Nebojíte se tam?“ zeptal se tehdy s vážnou tváří.
„Proč bychom se měli bát?“ podivil se Jura téhle otázce.
„To jste nikdy neslyšeli, že na tom vašem Wšsu straší?“ odpověděl mu pan Habura další otázkou.
Jura se začal smát, ale pan Habura to myslel vážně, aspoň se tak tvářil a začal vyprávět o černém houslistovi.
Bylo několik let po válce a na louce pod Wšsem se sušilo seno. Nějaké ženské, co tam pracovaly, si v poledne odskočily do lesa, jestli chtěly hledat houby, nebo maliny, kdo ví…
Na kraji lesa je překvapil chlap. Strašně bledý, v černém obleku, a v ruce nesl něco, co vypadalo jako futrál na housle. Nejzajímavější bylo, že vystoupil z křoví, přitom neslyšely žádný praskot větví, a ten sváteční oblek, který na sobě měl a který by z toho křoví musel být pomuchlaný, vypadal, jako by ho právě sundal z ramínka. Ženské začaly vřískat a postava zmizela stejně náhle, jako se objevila.
Ty báby si to pochopitelně pro sebe nenechaly, naopak se vrátily celé vyděšené. Všichni se jim tehdy vysmáli, nicméně, černý houslista se zjevil i dalším. Vždy bezhlučně, v perfektně upraveném obleku s houslemi v ruce a stejně tajemně jako se objevoval, tak i mizel.
„Znám dokonce někoho, kdo ho potkal,“ dodal ještě Habura. Nechtěl ale říct, o koho se jedná. Jen naznačil, že to byl člověk seriozní a na určité úrovni, takže nebyl důvod mu nevěřit. Prý ho i u nich doma dobře znají. To bylo všechno, co se od něj tehdy Jura dozvěděl.
Nikomu to pochopitelně neřekl, ani svým kamarádům ne, sám o tom měl velké pochybnosti. Jen nevěděl, proč ho pan Habura tak houpal a ještě se při tom tvářil smrtelně vážně.
Ve čtvrtek se ale neudržel, a klukům to vyklopil. Ti se sice začali nejdřív šklebit, nakonec si ale Wolfgang vzpomněl, že o černém houslistovi také slyšel.
Někdy, asi tak před deseti lety se v okolí Hevlic objevoval. Nejdříve se tomu také každý jen smál, když ale těch, co ho potkali, bylo víc, tak s tím bylo zapotřebí něco dělat. Myslelo se, jestli to není nějaký špion, ta doba byla hledáním nepřátelských agentů přímo posedlá. Celé to tady prý dokonce obšancovalo několik ostrých hochu od armády, nebo policie. Nikoho nenašli, akorát podupali louku, orvali všechno ovoce, co tam rostlo na stromech a nakonec v tichosti odtáhli, zřejmě, když už nebylo co sežrat.
Zbytek cesty pak rozjímali nad tím, jestli by jeden z těch dvou výlupků, nemohl být právě oním černým houslistou. Což o to, tmavě působili na tu dálku oba, ale spíš díky zarostlému obličeji, než kvůli černému obleku; na sobě měli nějaká trička a jeden z nich na hlavě ještě jakousi bekovku.
Nakonec je pustili z hlavy; proč by se s nimi měli zabývat, třeba to byli jen jezeďáci, co tam o kus dál pásli krávy.
A teď tenhle dopis…!
„Co budeme dělat?“ zeptal se Wolfgang.
„Nevím,“ odpověděl Jura. Nic ho momentálně nenapadlo, a proto si myslel, že by bylo nejlepší, nechat to projít hlavou. Tak to také svým kamarádům řekl. Na závěr se dohodli, že svolají na zítřejší odpoledne schůzi a tam se pokusí vymyslet, co dál. Do té doby třeba někdo z nich na něco přijde. A bude lépe, když se na to sejdou všichni. Norbertovi to řekne Wolfgang, je to nakonec jeho brácha a Henrymu to sdělí zítra ve škole.
S tím se taky rozešli. Jura nemohl dlouho usnout, stále na to musel myslet. Ne tedy tajemný černý houslista, ale nejmíň dva chlápci zcela konkrétní, se kterými by si to nikdo z nich rozdat nechtěl, alespoň ne v pěstním souboji. Nebo to spolu nějak souvisí…?