Hora Zeleného přízraku (2)

* 2 *

Nazítří odpoledne se všichni sešli v Clubu. Byla to podkrovní místnost v domě Wolfgangových rodičů, kterou si kluci zařídili ke svým slezinám. Z nejrůznějších míst natahali starý, nepoužívaný nábytek, stěny vyzdobili obrázky, také všude možně posbíranými. Měli tam dokonce i stařičký gramofon, sice už elektrický, ale ještě na jehly, takže se na něm daly přehrávat jen těžké šelakové desky, často z dob, kdy jejich rodiče byli ještě mladí.
Henrymu dopis přečetli ve škole, Norbert o něm také už věděl, takže mohli jít hned k věci. Vedení schůze se ujal Štěpán: „Situace je vážná, stalo se něco, s čím jsme nepočítali,“ začal, „a teď se pokuste navrhnout, jak byste si mysleli, že máme pokračovat.“
Jako první se o slovo přihlásil Wolfgang.
„Já bych preferoval,“ řekl na úvod, a snažil se, jako ostatně vždycky, když se ocitnul v podobné situaci, používat spi­sovné a hlavně učené výrazy, „zbytečně neriskovat, Bratrstva si nevšímat a na­jít si místo Wšsu raději nějaké jiné místo.“
Tenhle návrh se v dané situaci zdál všem jako jediný reálný, nicméně i tak si mysleli, že bude lépe, nevzdat se hned, ale nejdřív zjistit, co je Bratrstvo vůbec zač. Nějací hevličtí kluci, nebo dokonce odtud? Anebo, vůbec ještě někdo jiný? Mohli si být jisti jedině tím, že to nejsou utečenci z pas­ťáku, protože ti by o nich patrně vůbec nic nevěděli, zatímco tihle jsou o jejich klubu informováni kupodivu až moc dobře. A to je vlastně mnohem horší…
Teď už jen zbývalo Bratrstvu na jejich dopis odpovědět. Wolfgang s Henrym a Štěpánem se přikláněli k názoru, nechat všechno raději být, protože napsat dopis, ve kterém by jim sdělili: je to vaše a my se poroučíme a už tam nikdy nepáchnem, považovali za ponižující. Norbert a Jura si ale mysleli, že odtáhnout bez odpovědi je vlastně totéž a proto navrhovali, naopak napsat něco, co by je dokázalo, když nic jiného, tak aspoň pořádně vytočit. Nakonec se dohodli. Wolfgang přinesl psací stroj, Štěpán si k ně­mu sedl a začali dopis vytvářet. Ještě ho pak několikrát přepisovali, až dostal konečnou podobu:

Vy votrapové,co si vlastně vůbec myslíte. To se domníváte, že se vás leknem? Chachacha. Na to hezky rychle zapomeňte. Mont Wšs (a ne žádná Hora Zeleného přízraku), je území, které, když jsme ho objevili, bylo lidskou rukou nedotčené a my ho teď chceme zvelebit. Co jste tam dělali celou dobu, jak vy říkáte od nepaměti (když od nepaměti, jak to že si to vůbec pamatujete?), když je to tam tak strašně zpustlé, zarostlé, pořádná cesta tam nevede, no zkrátka, příšerné. Ani jste si to nějak neoznačili, abychom poznali, že si na to děláte nárok. No, jaký pán, takový krám. Být vámi, tak bych se s tím ani nechlubil, někam zalezl a dal někomu jinému volnou ruku, aby to tam mohl upravit. Najděte si nějakou hospodu páté nebo šesté cenové skupiny, ta se pro vás bude hodit líp a my zatím budeme na Wšs chodit, a to kdykoli se nám zachce.
S pozdravem
„V šest v práci!“

Pod to udělali klikihák a nakapali stříbrný pečetní vosk, do kterého obtiskli starou minci, kterou Wolfgang odněkud vylovil. Zbývalo jen vymyslet, jak ten dopis na Wšs dopravit.
„Požadavky Bratrstva si ve skutečnosti protiřečí,“ mínil Wolfgang. „Na jednu stranu nám tam zakazují vstup, na druhou stranu od nás chtějí, abychom jim tam ten dopis donesli. Klidně se může stát, až tam s dopisem půjdeme, že dostaneme pěkně přes hubu. Třeba nás chtějí vlákat do léčky.“
„To máš sice pravdu,“ odpověděl Jura, „ale stejně si nemyslím, že by měli Wšs pod kontrolou celých čtyřiadvacet hodin. Určitě nemají stálé hlídky, které by se střídaly.“
„A to tam chceš jít v noci?“ zeptal se Štěpán.
„Třeba i v noci, když na to přijde,“ hájil Jura své stanovisko. „Ale spíš si myslím, že taky chodí do práce. Jinak by to byli příživníci. Když se nám podaří, dostat se tam mezi šestou ráno a druhou odpoledne, tak by to mělo být docela bezpečné.“
„To bys musel utýct ze školy, abys to stihl,“ namítl Henry.
„Nemusel. Mám to vymyšlený. V pátek jedu do Děčína k doktorovi a ve škole jsem už omluvenej. Vracet se budu nejpozději vlakem ve čtvrt na jednu. V Hevlicích jednoduše vystoupím, dojdu s dopisem na Wšs a dalším vlakem, který jede za hodinu, přijedu domů. Myslím, že by to mělo vyjít a na to, že jsem se ze školy ulil, nikdo nepřijde.“

Popolední vlak v pátek Jura stihl. Nastoupil do posledního vozu tak, aby ho, až bude na hevlické zastávce vystupovat, nemohl nikdo nepovolaný zahlédnout. Teď se jen v duchu modlil, aby k němu do půlky vozu někdo takový nepřisedl, třeba nějaký učitel. To by musel jet až domů a všechno by bylo pěkně v háji.
Ne, nikdo takový se neobjevil, proto v Hevlicích vystoupil a vydal se směrem ke Wšsu. Nebylo mu dobře. Měl takový svíravý pocit. Jednak proto, že si uvědomoval, že dělá něco nedovoleného; vyučování končilo až za hodinu. Kdyby dojel až domů, asi by stejně na tu, ani ne celou hodinu do školy nešel, ale přece…
Také se i trochu bál, že se s někým z Bratrstva potká. Vsadil sice na to, že jsou nejspíš všichni v práci, někdo z nich ale mohl mít dovolenou, existují i noční směny.
A potom… To ho dřív nenapadlo! Co jestli to jsou oprav­du ti maníci, co tady na loukách pasou krávy? I když se v tuto chvíli zdálo, že je všude klid, tak ti se mohou objevit zcela znenadání a případně na něj nějaké to zvíře i poštvat.
Najednou mu bylo líto, jen tak z ničeho nic se Wšsu zříct. Zvlášť, když už byl skoro na místě. Červnový les plný ptačího zpěvu tolik kontrastoval s tím, co o tomhle kouzelném místě teď věděl.
Tak moc si přál, přivést sem jednou Danu. Ale to už se asi nikdy nestane…
Jako nejvhodnější k předání dopisu vytipoval dřevěné dveře, vedoucí do té polorozbořené budovy. Dopis vložil do igelitového sáčku, připíchl dvěma připínáčky, z klacků a kamenů pak vytvořil několik šipek, tak aby adresáta k dopisu nasměrovaly.
Docela si oddechl, když se ocitnul zpátky na zastávce. Na vlak kromě něj čekal ještě jeden cestující, tedy kluk. Jmenoval se Josef Potočný, a protože příliš inteligence nepobral, říkalo se mu Pepýk, a to hezky s důrazem na to tvrdé y ve výslovnosti. On to ale zřejmě tak nebral. Byl stejně starý jako Jura, no do třídy spolu nechodili; navštěvoval zvláštní školu. Jura ho znal jen jménem, ale nijak se s ním nepřátelil.
Pepýk byl nějak spřízněný s Jurovou spolužačkou Marií Čitovou, nazývanou prd­lá Marusja. Tu znal už od mateřské školky a snad nikdy mu nebyla sympatická. Přestože byla stejně stará jako on, působila dojmem starší, skoro jako kdyby ji ve školce zapomněli. Ani teď nebyla hezká. Robustní, s výrazným pozadím, vypadala jako propadlice, i když se jinak učila dobře.
Pro její maminku kluci vymysleli přezdívku Babička Mary, a pokud to šlo, tak se jí raději vyhnuli. Byla to velká soudružka a je­jí manžel, tedy spíš druh, jak se tomu říkalo, protože se jmenoval Hostašovský, asi taky. Lidi se jich báli: údajně byli „od nich“. Prý poslouchali, co se kde říká, a když to bylo něco, co se mohlo zdát jako protistátní, hned to na patřičných místech udali. Povídalo se, že se kvůli nim už několik lidí dostalo i do kriminálu…
Také doma, když se v jeho přítomnosti bavili o něk­te­rých věcech, například když nadávali na komunisty, mu vždycky kladli na srdce: „Nikde to neříkej, hlavně ne před Maruškou Čitovou!“
Když se jednou Jura zeptal proč, odpověděli skoro šeptem: „Ona by to řekla doma a nás by pak zavřeli.“ Od té doby považoval její rodiče za velmi důležité a Marusju o to víc nenáviděl.
Měla mladšího bratra. Chodil do třídy s Norbertem, jmenoval se Mojmír a byl strašně protivný, aspoň tedy Jurovi, ale jak se zdálo, nejspíš i jiným. Podobně jako jeho sestra, také on se na sebe snažil při všech možných příležitostech upozornit. Spíš než normálního kluka, připomínal nějakou figurku z čítanky nebo povinné četby a proto se mu začalo říkat Timur.
Juru jen tak bezděky napadlo, jestli právě Pepýk není jedním z toho obávaného Bratrstva. Raději si ho nevšímal, ostatně on jeho také ne. Když vlak přijel, nastoupili každý do jiného vozu a při vystupování se už nepotkali, což bylo jenom dobře.