Hora Zeleného přízraku (6)

* 6 *

Matematika byla hned první hodinu. Když třídní rozdala papíry, zjistila, že většina přespolních chybí. Habrovičtí dorazili asi deset minut po zvonění, s omluvou, že vlak měl zpoždění.
„Všechno jezdí zpožděné,“ volali, „a vlak zezdola ještě vůbec nepřijel. Když jsme přijeli my, ještě na nádraží nestál a náš vlak na něj ani nečekal a hned jel dál.“
Tím se vysvětlilo, proč chybí všichni z Hevlic a Březovic.
„To se něco stalo?“ položila třídní udiveně otázku, spíš řečnickou, protože na ni nedokázal nikdo odpovědět. „No nevadí, písemku si napíšeme zítra.“
„Zejtra jdeme do kina,“ zakřičela třída téměř jednohlasně.
„Tak ve středu, ale určitě vás to nemine,“ pronesla nakonec důrazně.

Ve středu odpoledne oznámili doma Jurovi: „Přišel dopis, ve kterém píšou, že se má jeden z rodičů dostavit do školy, co tam máš po prázdninách jít. Něco se jim na tvém přijetí nezdá.“
„A co?“ zeptal se Jura nechápavě. „Vždyť zpráva, že jsem byl na gympl přijat, přišla skoro před měsícem.“
„Nevím, to tam nepíšou, ale něco tady není v pořádku…“

Další dny do toho vnesly jasno. Jura byl na střední školu přijat omylem, a proto se dřívější rozhodnutí ruší. Důvod: rodina je politicky nespolehlivá - porevoluční emigranti, chodí do kostela a Jura ještě navíc zesměšňuje dělnický pozdrav…
„S naším původem asi nic neuděláme, do kostela si budeme chodit, jak budeme chtít, ale že ty seš takovej trouba, děláš blbosti a nedáváš si pozor na pusu…,“ řekli mu dost vyčítavě. „A teď ti to zkazí celý život. A můžeš si za to sám!“
Jura zůstal jako přimražený. Že by někde veřejně zesměšňoval dělnický pozdrav…? A teď si s tím pohnojil možná všechno.

Navečer se kluci sešli v Clubu.
„Dozvěděl jsem se, že u Hostašovskejch nebo jak se jmenujou, byl v neděli ráno strašnej cirkus,“ oznámil všem Norbert novou zprávu.
„To si dovedu docela dobře představit,“ reagoval Jura. „Už vidím, jak asi stará vyváděla, když přišla domů a měla v gatích cihelnu.“
„Ne, to nebylo až v poledne, to bylo prý hned ráno,“ upřesnil svoje předchozí sdělení Norbert. „Jedna holka, co tam blízko bydlí, se ptala Timura, co se u nich dělo. Křik prej bylo slyšet na celou ulici. Babička Mary řvala jak pominutá: »Vy blbci, to jste je nemohli zahnat někam pryč a museli jste je zavřít do toho sklepa. Vy jste takový tupci a idioti…, « takhle tam prý nějak hulákala. Ještě jsem se na to tý holky ptal, znovu mi to zopakovala. Bylo tak asi osm hodin ráno.“
„Tedy v době, kdy normální slušný lidi v neděli ještě spěj,“ okomentoval to Štěpán.
„A co na to Timur,“ zeptal se Henry Norberta
„No nic, řekl tý holce, že se jí asi něco zdálo a šel pryč.“
„Myslíte, že se muselo jednat o vás?“ položil do placu Štěpán svoji otázku.

„No pochopitelně nemuselo. Nicméně těch lidí, co je v sobotu zavřeli někam do sklepa, tady asi až tak moc nemohlo být,“ zapřemítal Jura. „A potom, ty klíče…“
„A co jí mohlo na tom, že vás zavřeli do sklepa, tak vadit?“ otázal se Štěpán.
„Nejspíš měla strach, jestli to nějak nepřehnali,“ usoudil Wolfgang. „On by to byl docela pěknej průšvih, kdyby se jim v tom sklepě něco stalo,“ a ukázal na Henryho a Juru. „Tady už by končila všechna legrace. Celé bych to viděl tak, že pár výlupků chodí na Wšs tábořit a nechtějí, abychom se jim tam pletli. Mezi nimi je i Pepýk Potočný a ten to při své mimořádné chytrosti doma vyžvanil. Když se Babička Mary dozvěděla, co udělali, tak ho za to seřvala a dopoledne ti nesla vrátit klíče.“
„A tys jí postrašil tak, až se z toho po… ehm, ehm, jestli si tedy nevymejšlíš,“ doplnil ho Henry.
„To je sice všechno hezký,“ řekl Jura, „ale tu bábu jsem nepostrašil já. Ta se lekla toho chlapa, co vyšel z kostela.“
„Stejně by ses jí měl omluvit,“ zaryl si do něj Štěpán, „myslela to s tebou dobře…“
„Tak jo, půjdu jí vyprat kalhoty,“ odbyl ho Jura. „Už běžím…“
„Ale myslím si, že to nějak tak nejspíš bylo,“ zhodnotil nakonec celou věc Štěpán. „To co říká Wolfgang má docela logiku.“
Najednou se zarazil a podíval na hodinky: „Už je moc hodin, a já musím ještě králíkům pro pampelišky…“
Nakonec se rozešli, ale Jurovi to stejně všechno leželo v hlavě. Ještě v posteli o tom přemítal, ovšem nic rozumného ho nenapadlo.