Hora Zeleného přízraku (7 - 8)

* 7 *

„Tylišku, máš jít ihned do ředitelny,“ řekla při vstupu do třídy učitelka na dějepis.
Jura se zvedl a pomalu odcházel. Co na něm teď může šerif chtít? To, že mu přijetí na gympl zamítli, už ví. A jestli mu to chce oficiálně sdělit? Ale, co jiného…?
Dole na chodbě potkal paní Doudlebskou. Měla namířeno k východu a vypadalo to, že šla z ře¬ditelny. Slušně ji pozdravil, no ona mu neodpověděla, a zdálo se, že má červené oči, jako kdyby předtím brečela. Jurovi v tu chvíli zatrnulo a nesměle zaklepal na dveře.
Když vstoupil dovnitř, ředitel se zrovna přívětivě netvářil. Chvíli nechal Juru smažit ve vlastním potu, ono to snad bylo jen několik sekund, ale v ten moment se to zdálo nekonečné. 
Pak začal: „Tylišku, vždycky patřils mezi dobré žáky. Nikdy s tebou nebyly problémy. Ani s prospěchem, ani kázeňsky. A teď, když vycházíš, tak najednou tohle! Řekni mi, co to má znamenat,“ zvýšil hlas a z dálky mu ukázal popsaný papír. 
Co na něm přesně bylo, Jura neviděl, ale neodvažoval se přiblížit víc ke stolu, aby si to mohl přečíst. Mělo to uspořádání dopisu, nahoře nějaké oslovení, dole podpis a pod tím byl ještě přimalován výrazný kosočtverec. Celé to jinak působilo dost nedbale.
„Proč jsi to napsal? A co proti ní máš? Vždyť je to takové hodné a slušné děvče. Jestli ti na ní něco vadí, tak proč si jí všímáš a nenecháš ji na pokoji? Proč jí píšeš tyhle dopisy, plné sprostoty a navíc se spoustou pravopisných chyb.“
„Nevím, koho myslíte,“ zakoktal Jura nesměle.
„Tak ty ještě budeš zapírat!“ osopil se na něj ředitel.
Jurovi v tu chvíli došlo. Někdo se ho snaží za každou cenu znemožnit a využívá k tomu všechny dostupné prostředky. Osmělil se a důrazně zvolal: „Já jsem tohle nepsal. Vůbec nevím, o co se tam jedná. Tohle není moje písmo, a ani ne můj styl…“ 

Při tom si vzpomněl, jak někde slyšel, že se dá udělat rozbor písma a podle toho zjistit, kdo je skutečný pisatel. Dokonce prý jsou i odborníci, kteří to provádějí jako své zaměstnání. Byl rozhodnut, že v případě, kdyby šlo do tuhého, někoho takového vyhledá. Domyslel si taky, komu byl tenhle dopis určen. To, že se mu Dana líbí, o tom nejspíš věděl kdekdo. Alespoň mezi spolužáky. I kdyby se rozhodl, že jí na¬pí¬še, dal by si na tom určitě co nejvíc záležet a neposlal jí takovýhle výtvor, který i na dálku působil, jako kdyby ho psal někdo z po¬mocné školy. Navíc tím hnusným inkoustem, který po zaschnutí zčerná, když on sám píše zásadně azurovým inkoustem.
„Kdybych proti někomu něco měl a chtěl mu poslat dopis, nepsal bych ho nikdy tak, abych shodil sám sebe. A doma máme dost papírů, tak bych ani nikdy nepsal na tenhle ožvejkanej cár.“
Chtěl ještě něco říct o možnosti dát udělat rozbor písma, jen přemýšlel, jak to stylizovat. Zdálo se, že i ředitel se zamyslel. Chvíli na ten papír hleděl a pak řekl: „Ještě si o tom promluvíme s třídní učitelkou. A ty koukej mazat do třídy!“

* 8 * 

„Tak jak ti dopadlo vysvědčení?“ zeptal se Jury Timur a v jeho hlase byla zřetelná značná dávka jízlivosti.
„Dobře dopadlo, mám výzo,“ odpověděl Jura jakoby ledabyle a začínalo mu docházet, že Timur asi čekal úplně jinou odpověď.
„A co z chování?“ pokračoval Timur, a bylo na něm vidět, že už poněkud znejistěl. 
„Co bych jako měl dostat z chování?“ zeptal se Jura a schválně předstíral udiveného.
„No já…,“ začal koktat Timur. 
„Co?“ přerušil ho Jura
„Tys neměl trojku z chování?“
„Proč bych měl mít? Copak jsem něco provedl?“
„Ani dvojku?“
„Ne, dostal jsem z chování jedničku, abys věděl,“ řekl teď už důrazně. Začínal tušit, že některé věci spolu patrně souvisejí. Chtěl mu ještě něco sprostého říct, ale pak si to rozmyslel. 
„A čím se půjdeš učit?“
„Zkušebním pilotem,“ zablufoval Jura pohotově.
„Zku…, zku…, pilotem?“ zakoktal Timur.
„No a co? Co se ti na tom nezdá?“
„A to budeš jako lítat s letadlem?“
„A proč ne?“
„No…?“
„No co? Kdybych šel do JZD, tak bych se mohl na tom blbým zdravým vzduchu dožít třeba osmdesáti let a to oni nechtějí. Zastřelit mě taky nemůžou, tak počítají s tím, že se takhle aspoň brzy zřítím. Tam choděj jen samí takoví, co mají ve škole vyznamenání, ale nesmějí studovat a navíc se jich potřebujou rychle zbavit. To víš, blbej zkušebního pilota dělat nemůže. Blbej jako někdo…,“ a při tom se upřeně zadíval na Timura.
„Ségra půjde na, na dvanáctiletku,“ odpověděl Timur, aby vůbec něco řekl.
„Tak ji pozdravuj. A že jí přeju, aby tam dostala pediculózu, nebo aspoň muňky.“
„Co to je?“
„To ona už bude vědět,“ rozhodl se Jura debatu ukončit a začal předstírat, že má naspěch. 
„Aspoň má ten blbeček o čem přemýšlet,“ pomyslel si s pocitem určitého uspokojení.
Ten hezký pocit mu ale dlouho nezůstal. O kus dál potkal Danu. Hned jak ho zahlédla, přešla na druhý chodník a schválně se otočila. 
Jestli všechny ty útrapy posledních dnů snášel statečně jako chlap, tak teď mu bylo opravdu do breku…