Hora Zeleného přízraku (16)

* 16 *

Sobotní odpoledne, babí léto, jako vyšité. Musí udělat ještě domácí úkol z matyky, zítra na to nebude čas, když chce vyrazit s turisťákem. Na lavičce v parčíku naproti - jako skoro vždycky, když je venku takovéhle počasí a v sobotu odpoledne není co dělat - sedělo několik holek. Jura vyndal ze skříňky kukátko a zaostřil. Některé z nich znal, jiné ne a měl je na háku, ale ta, kterou hledal, ta tam zase nebyla…

Takhle ji marně vyhlížel už skoro měsíc, od té doby, co se vrátil z chm­elu. Číhával i na různých místech, kde podle jeho odhadů mohla projít. Moc času sice teď už neměl; dojíždění, víc učení, ale někdy si chvilku udělal…

Stoupnout si u nich před dům, to si po tom před­prázdnino­vém fiasku ještě netroufl a vhodné místo, kam by se mohl schovat a nenápadně pozorovat, nikde poblíž nebylo.

Cítil, že se na ten úkol nedokáže soustředit, a to ho ještě čeká opáčko z fyziky. Ne, nebude to lámat přes koleno, pěkně si za holkama zaj­de a rovnou se jich na Danu zeptá. Je nemocná, nebo v ozdravovně? Ne­bo má zaracha…?

Bude aspoň vědět, na čem je. A kdyby byla na nějakém tom léčení, mohl by nakonec od holek vysomrovat i ad­re­su a napsat jí. Azurovým inkoustem, pochopitelně! Třeba hned podle písma a stylu pozná, jak to s tím přisprostlým dopisem doopravdy bylo…

„Ahoj holky. Co je s Danou?“

„Kterou?“

„No přece Doudlebskou.“

„Doudle­bajdou?“

„Ano.“

„Nevíme,“ zaječely skoro sborem a začaly se hihňat.

„Jak to?“

„Ona už tady přece nebydlí,“ a znovu se začaly blbě řehnit.

Jura cítil, jak se mu svírá žaludek, a podlamují kolena. Přece jen se ještě zmohl na další, možná trochu naivní otázku: „A proč?“

„Protože se odstěhovali.“

„A kam?“

„To já nevím, to neřekla. Najednou se odstěhovali.“

„No nic. Tak děkuju.“

„Nemáš za co…,“ a zas to „hihihi…“

Tak to byl tedy konec. Smířil se už s lecčím, oželel by nakonec i ten Wšs, ale tohle…!

Naděje, že to po prázdninách nějak urovná, byla pryč. Že se Doudlebských odstěhovali? Strejda Bohdan se s nimi trochu znal – Jura měl dokonce strach, aby se přes něj doma náhodou nedozvěděli o tom hulvátském dopise – ale ten o ni­čem takovém nemluvil.

Nebo že by její rodiče nechtěli, aby si s Danou byli na očích? Ne, to si už něco moc dramatizuje. Nakonec museli od ředitele vědět, že dopis byl podvržený; určitě je zajímalo, jak ho nakonec potrestali. Ne, to byly asi jiné, méně drastické důvody. Strejda bude možná vědět víc. Třeba zná i jejich novou adresu. Ale jak se ho na to nenápadně zeptat…?

S úkolem z matyky byl po určitém úsilí nakonec hotov, tu fyziku nechá raději na večer, to už na tom snad bude líp a učení mu poleze do hlavy. Zajde ke strejdovi, na gramofonu si pustí Wšskou hymnu v ori­ginále, ta teď na jeho situaci doslova pasuje. A třeba se tam taky ještě něco nového doví.

Že byla jeho teorie o zavražděném bratru Kryštofovi všemi víceméně přijata, o to se postaral především Wolfgang, který se na tohle téma bavil nejprve s Haburou a pak nakonec i s Ko­no­bržem. Společným rozborem došli k závěru, že Babička Mary Kryštofa asi opravdu kdysi potkala, rozhodla se ho zbavit a zřejmě to i udělala. Jestli se jeho bratra před kostelem tak strašně lekla proto, že v něm viděla dalšího nepohodlného svědka, nebo snad proto, že si myslela, že ji ten mrtvý přišel postrašit, zvlášť když o černém houslistovi nepochybně slyšela a on ho až dost nápadně připomínal…?

„V každém člověku je kus duchovna, bez ohledu na to, jestli si to připouští, nebo ne,“ řekl tehdy pan Konobrž. „Navíc, každý člověk, ať chce nebo nechce, se ve svém životě občas setká s něčím, co se jeví tak, jako by to nebylo z tohoto světa, ale jako kdyby to zapříčinila nějaká vyšší moc. A právě ti, kteří se to snaží nejvíc zpochybnit, nebo dokonce zesměšnit, začnou v takových situacích propadat panice, protože se před nimi najednou odehrává něco, co si nedovedou tak jednoduše vysvětlit, ale zároveň si připadají, jako by jim chtělo cosi naznačit, že to, o čem byli dosud přesvědčeni a co považovali za absolutní a neměnnou pravdu, je úplně jinak…“

Jen k té bouračce se stavěli odlišně. Brali ji jako ne­šťastnou náhodu, zatímco Jura byl naopak přesvědčený, že šlo o zřetelný pokus, jak je oba zlikvidovat. Vždyť to bylo naprosto jasné. Někdo si stoupl na jednu stranu silnice s ku­sem buřta nebo něčím podobným a kdosi druhý na opačné straně držel psa za obojek. Pak už šlo jen o to, vystihnout ten správný okamžik, kdy psa pustit…

No, tuhle teorii naopak nechtěl nikdo přijmout, i když se Konobrž ještě předtím snažil určitá místa upozornit na aktivity některých lidí v době války. Pochopitelně bez výsledku…

Bratrstvo jakoby se vypařilo. Několikrát s klukama Wšs obešli, první dva zářijové víkendy se tam střídali v hlíd­kách a nic. Dokonce na několika místech natáhli silonové vlákno, které mělo signalizovat, že tudy někdo prošel. Vlákno zůstalo neporušené; stejně tak ohniště, co po Bratrstvu zbylo a které kluci rozmetali, už nikdo neobnovil.

Pepýk se šel někam učit, vídali ho v sobotu odpoledne přijíždět, a zdálo se, že má zájem o úplně jiné věci. Jeden z Bra­trstva odešel na vojnu a ten druhý, případně ti další…?

Cestou se ještě Jura zašel podívat na dům Doudlebských. Tedy na dům, kde dřív bydleli. Hlavně ho zajímalo, jestli vůbec stojí a jestli ho náhodou nenechal někdo vyhodit do vzduchu. Jen proto, aby se Doudlebských odtud museli vystěhovat a on…

Ne, to už byly opravdu jen bláznivé spekulace. Co by tím kdo získal? Dům tam stál a neporušený. To že se Doudleb­ských odstěhovali a jemu sesypal celý svět, to je asi - spíš než nějaké spiknutí - opravdu jen nepřízeň osudu.

U strejdy byl jak Habura, který už jen trochu kulhal, tak i Ko­­nobrž. Ten měl teď už ruku z gypsu venku a oba vypadali, že jsou docela v po­hodě.

Pan Konobrž držel v ruce nějaký papír.

„Podívejte, co mi přišlo,“ ukazoval všem.

Byl to dopis, psaný na stroji: údajně ho měl ze Západního Německa poslat jeho bratr. Celé to bylo, jak se Jura vzápětí mohl dozvědět, naprostá amatérština. Dopis byl sice skutečně odeslán z Ně­mecka, nicméně podle poštovního razítka z Dráž­ďan; pisatel tedy zřejmě zcela podcenil Konobržův zeměpisný a politický rozhled, nebo v tom sám neměl úplně jasno. V do­pi­se bratr líčil, jak se mu v tom kapitalismu špatně vede; byly to ale jen čítankové fráze a s ohledem na dobu i dost vyčpělé.

Amatérské bylo i použití psacího stroje; tomu, kdo to psal, zřejmě uniklo, že na německém stroji - pokud by si ho tedy mohl tak bídně živořící chudák, jak se v dopise údajný Konobržův bratr sebelítostně líčil, vůbec pořídit - nejsou háčky, a už v žádném případě ne písmena jako ř, ě, či kroužkované ů. A představa, že by prchající Kryštof s sebou tehdy táhl přes hranice ještě i psací stroj …!

„Tak na to by mohl přijít opravdu jenom idiot,“ doplnil celé ještě pan Habura

Bylo jasné, že se někdo snaží tu starou fámu za každou cenu znovu oživit.

„No počkáme ještě chvíli, ono to snad už dlouho trvat nebude a tihle lidi jako ona – všichni tušili, koho tím myslel – půjdou konečně od válu. A pak to celé znova rozjedu,“ uzavřel debatu pan Konobrž.

„A tenhle dopis si nech jako doličný předmět,“ doporučil strejda Bohdan.

„Stejně vypadá, jako kdyby to psalo nějaké dítě, nebo aspoň pořádný primitiv,“ doplnil ho Konobrž.

„Asi spíš ten primitiv. A patrně nás má všechny ještě za blbce,“ odtušil Habura.

„A co ty,“ zeptal se Konobrž Jury, „jak se ti líbí na gymnáziu?“

„Ale jo,“ zareagoval Jura, „je to trochu jiné, než na základce, ale snad si zvyknu.“

„To víš, že si zvykneš,“ povzbudil ho Konobrž, „zvykat na nové si ostatně budeš muset teď už pořád. Po celý život! Po­kud bys to nedělal, tak časem ustrneš na jednom místě. Na­konec ti dojde, že jsi někde mimo a reálný svět se ti stále víc a víc vzdaluje.“

Potom se na chvíli odmlčel.

„A kdy půjdeš do tanečních?“ začal náhle z ničeho nic z ji­ného soudku.

„Taky ho to čeká,“ usoudil strejda. „Brzy začne koukat po holkách…“

Otočil se směrem k Jurovi: „Nemám pravdu?“

Jura jen pokrčil rameny…