Dermatha - I. Kapitola

„Před chvílí dorazil posel z Pornabu se zprávou o požáru v městě. Když tam dorazila hlídka, nalezli všechny mrtvé a město bylo vypáleno.“

„To uhořeli?“ vyhrkl jeden z mistrů v šedivé zbroji, která odkazovala na jeho skalní prostředí, odkud pochází. Šedivý varkoč s šedivými rukávy má natažený přes lehkou kroužkovou zbroj pod kterou má ještě bavlněnou košili stejné barvy. Zápěstí má opatřené koženými nárameníky, které jsou opatřeny stříbrnými pláty. Varkoč má stažený černým, širokým páskem u kterého mu visí jednoruční meč. Na pravém rameni má připevněný stříbrný nárameník s vyrytými vzory. Tvář má porostlou černo šedivými vousy. Na popraskaném rtu se mu vytvořil strup. Vrásky kolem očí odpovídali jeho věku. U koutku levého oka má pihu připomínající kaňku inkoustu. Černo šedivé vlasy má stažené kusem kůže do culíku.

„Ne,“ zakroutil hlavou Alik a podíval se na rudý koberec, který se táhne přes dva schody až za trůn. „Hlídka řekla, že byli popraveni. Podřízli jim hrdla, a kdo vzdoroval, toho probodli.“

„Kdo tohle mohl udělat?!“-„Hnus! Kdo je za to odpovědný!“-„Tohle je barbarství!“-„To je vyhlášení války!“ začali se mistři překřikovat a pohledy těkali z Alika na velmistra.

„Klid přátelé, klid,“ rozhodil pažemi a poté je položil dvou mistrům na ramena. Všichni se utišili. Velmistr tam mezi nimi stál ve své zbroji, která se velice shodovala s ostatními mistry, jen pás, kterým má staženou zbroj lehce nad pasem, je o trochu větší a je zdobený stříbrnými plátky s rytinami a varkoč má černý se zlatými vzory. Ve tváři bylo vidět, že je jen o něco starší než ostatní mistři. Tvář měl silně zarostlou a vousy stažené stříbrným kroužkem. Od špičky nosu se mu, podél pravého oka až k uchu, táhne dosti výrazná jizva. Smaragdové oči sledovaly Alika, jak před nimi stojí. Vlasy nosí krátké, jelikož přes hlavu nosí kápi.

Poté velmistr opustil společnost mistrů a přešel k Alikovi. Postavil se před něj a položil mu obě dlaně na jeho ramena. Byly staré, vrásčité, ale dost silné na to, aby udržely meč a vzdorovaly tvrdým útokům.

„Řekla hlídka, kdo to udělal?“ zeptal se velmistr.

„Mají tělo, Izamire,“ pohlédl mu do očí a jeho pohled byl skleněný. Mladá, smutná tvář, podle které jste hned odhadli, že někoho ztratila. Je tomu tak.

Alik se narodil ve Wiressu, kde také byla jeho rodina v den vypálení. Rodiče, třináctiletý bratr a osmnáctiletá sestra. Všechny ztratil, jeho domovem se tak stal Darawes.

„Jaké tělo?“

„Templářské,“ zašeptal Alik a za Izamirovými zády se rozhostili peklo plné nadávek.

Izamir zrudl vzteky. Silně skousl a zaskřípal ruby. Zavřel oči a nevěřil tomu, co právě slyšel, nebo si spíše přál tomu nevěřit. Přál si, aby to byl jen další špatný sen a on se probudil. Otevřel je a stále stál před Alikem a jeho skleněným výrazem.

„Je mi líto tvé ztráty, Aliku. Otec byl čestný muž, určitě tak i zemřel.“

„Mistři,“ otočil se na muže Izamir. „Za jak dlouho tu můžete být s vašimi muži?“

 

X

 

Z šedivé oblohy se snášejí bílé vločky. Mírný, ale štípavý vítr si pohrává s plameny pochodní, které osvětlují vchody vysokých stanů. Většina vojáků posedává okolo ohnišť a hřejí se pod teplými kožešinami, jiní usínají ve svých stanech a někteří podřimují na provizorní hradbě z dvou a dvou a půl metrových kůlů, které jsou natlučeny do těsné blízkosti a mezery jsou vycpány blátem. Vršky jsou seříznuté do špiček a výškově se střídají po pěti kůlech, což připomíná klasické cimbuří kamenných hradeb.

Před hradbou se zem propadá a vytváří tak metr a půl hluboký, účkový příkop s krátkými, ale ostrými kůly, které slouží jako první ochranný krok při možném útoku.

Tábor se rozprostírá na bílé pastvině před hlubokým lesem. Nikdo neví, jak až daleko se táhne, nikdo ani neví, kam až se táhne celá zem, protože i lodí je těžké přeplout severní moře, které je plné ledových ker, které snadno proráží promrzlé dřevo.

Tady končí civilizace, nebo aspoň tak, kterou lidé znají. Vědí, že tam někde v lesích a na ledových pláních žijí lidé, ale jinačí než jsou oni, nebo ti, se kterými doposud vedli války. Jsou to barbaři, pohani se svými bohy, svou modlou a svým jazykem, kterému nikdo nerozumí. Divocí lidé zvaní Nordmané.

Vysocí, mohutní a zarostlí lidé, zoceleni krutou zimou. Nosí jednoduché kožené zbroje a na nich kožešiny medvědů či vlků. Jejich hlavy, bez spodních čelist, nosí jako přikrývku hlavy.

V městech, na jihu, o nich heroldi vykřikují, že jsou to pohani, kacíři, kteří by měli porozumět Božímu slovu a kát se ze svých hříchů. Ale jejich kání zamýšlí tak, že by měli zemřít a kát se v hrobu prolezlý červy. Sice to neřeknou nahlas, ale každý ví, že to tak myslí. Tak jak si to podle jejich zákona každý bezvěrčí zaslouží.

                Před třemi roky se s nimi Richard poprvé střetl tváří v tvář, když seveřané táhli na jih, stejně jako za vlády Richardova otce, který kvůli jejich vpádům do Svaté země, začal s plánováním valu. Bohužel stavbu nemohl započít, jelikož ho sklátila nemilosrdná nemoc. Richard tak usedl na trůn v pouhých třiceti letech a jako mladý král pokračoval ve stopách svého otce. Z cesty ho však svedl bratr, který rozpoutal válku s velmistrem Izamirem z Dermatského království. Rozbroje trvaly celých osmnáct let, kdy Izamir a Richard uzavřeli příměří a každý si šel svou cestou, ale někteří mistři a lordi stále mezi sebou vedli rozbroje, kterým oba králové učinili přítrž před Richardovým odjezdem na sever.

               

„Jak dlouho ještě?“ zeptal se voják zabalený v kožešině nedaleko ohniště a zakousl se do zbytku masa ze stehna sněžné lišky. Zpod promrzlé Normanky mu vyčnívala prošívanice, kterou má přilbu vycpanou, aby mu neomrzla holá hlava. Kousek od něho, si k ohni přisedl muž, který právě přišel od Richarda.

Kbelcovou přilbu s mosazným křížem na obličeji a úzkými průzory pro oči, si položil mezi nohy a sundal si studené, plátové rukavice. Když je sundal, odhalil dlouhý rukáv trčící zpod kroužkové zbroje. Jeho je jiná než ostatních. Má dlouhé rukávy a suknici na ochranu stehen. Přes kroužkovici si přetáhl červený varkoč s černým křížem a celé to má stažené černým, koženým páskem. Přes záda si přehodil kožešinu z divokého prasete a na tváři se mu pochvíli objevil uvolněný výraz.

„Netuším. Ty poslední tři dny, kdy tak mrzlo, zbrzdily práce na valu, ale Richard říkal, že tu budeme jen pár dnů, možná tak dva týdny, víc prý ne.“

„Co?!“ vyhrkl voják a ostatní si mezi sebou začali něco šuškat. „Dalších čtrnáct dnů. Jídlo pomalu dochází, zásoby máme nanejvýš tak na týden. Všichni jsou promrzlí a unavení z té zimy,“ rozohnil se voják a kost hodil trojici psům, kteří jsou přivázáni kousek od nich a nosem nasávaly pach pečícího se masa.

„Klid, poslal posla pro zásoby. Do čtyř dnů tu budeme mít vozy s jídlem i na zpáteční cestu.“

Psi sebou trhli hlavou a našponovaly uši. Naslouchali a když z se přes tábor přehnalo hejno havranů, rozštěkali se.

„Co to s vámi je? Jsou to jen debilní ptáci!“ okřikl je voják, který okolo nich procházel akorát ve chvíli, kdy se rozštěkali a vojákem to trhlo. Nepřestali a štěkali dál. Směrem k hradbám. K lesu.

Z temného porostu k nim dolehl křik. Burácení mečů o dřevěné štíty. Neznámý jazyk, který něco vykřikoval a poté se ozval sborový rachot.

„Nordmané!“ vykřikl někdo z hradeb a okamžitě zatroubil na roh.

"Poplach! Vstávejte! Rychle na hradby!“ proběhl voják, v černém varkoči s Normankou na hlavě a pochodní v ruce, mezi stany. Ze stanů okamžitě začali vybíhat další vojáci. Lučištníci se postavili do dvou řad na hradby a to tak, že každý muž z druhé řady stál v mezeře mezi muži před sebou.

„Co se děje?“ vyklouzl ze stanu Richard a obstoupila ho pětice templářů v červených varkočích. Pod levým podpaždím si drží přilby s mosaznými kříži a pravou rukou svírají hlavici meče. Richard si na prošedivělé vlasy natáhl kroužkovou kapuci vycpanou prošívanicí, aby mu kroužky netrhaly vlasy a na kapuci si nasadil Normanku s korunou. Rychle si černý varkoč s červeným křížem a vyobrazeným lvem na levé straně hrudi stáhl páskem. Templář, který kráčí vedle něho, mu podal plátové rukavice, které si král natáhl na kroužkové rukavice, které jsou součástí dlouhých rukávů kroužkovice.

                „Z lesa se ozývá jazyk Nordmanů, Richarde. Nevíme kolik jich je, stromy se schovávají v mlze.“

                „Ať si lukostřelci připraví zápalné šípy.“

                „Už se stalo, pane. Ostatní stojí za hradbami a čekají na další rozkazy.“

                „Dobře. Jindřichu, vezmi své muže a seřaďte se u brány. Čekejte na signál, poté je napadněte z křídla.“

                „Pane,“ kývl hlavou muž a odpojil se od skupiny.

                Prošli kolem posledních stanů a dostali se mezi vojáky. Ti pětici mužům vytvořili cestu k hradbě a poté ji za nimi zase uzavřeli. Připomínalo to hejno ryb, které ustupuje před hladovým dravcem.

                „Zapálit!“ vykřikl velitel lučištníků a lučištníci první řady zapálili šípy o pochodně. „Zamířit!“ znovu zavelel a sám natáhl luk. Jednou hluboce vydechl a poté se znovu nadechl a vykřikl:„Pal!“

Šípy opustili hradby a prosvištěly vzduchem. Většina šípů zasáhla cíl a trojúhelníkové hroty obalené látkou a napuštěné v oleji pronikly koženou zbrojí tak snadno, jako nůž čerstvým chlebem. Někteří divocí se stihli skrýt za své oválné štíty pokryté kožešinou. Rychle z nich uhasili oheň.

                Burácení mezi stromy se nechvíli uklidnilo a poté znovu rozburácelo. O hodně víc než předtím. Ozval se křik a z mlhy náhle vyběhlo několik stovek pohanů s krátkými, jednoručními meči s malou záštitou. V druhé svírali své štíty a v běhu stále křičeli. Ruce i tváře měli pomalované červenou barvou – ne to není barva, to je krev.

                „Palte!“ vykřikl velitel a z hradby se spustila neřízená salva, již nezapálených šípů. Do sněhu snad už upadlo sto Nordmanů, ale z mlhy stále přibíhali další a krvežíznivě se drali vpřed. Přeskakovaly svíjející se těla svých druhů. Někteří se dostali až k příkopu, ale šípy je okamžitě zpacifikovaly a poslali k zemi.

                Richard vzal luk a vystřelil jeden ohnivý šíp vysoko na nebe směrem k bráně.

                „Meče!“ Připravte se na boj!“ vykřikl Jindřich a nasadil si kbelcovou přilbu.  Mečem zamáchal nad hlavou a muži ve strážnici nad branou otevřeli obě křídla. „Kupředu!“ rozkázal a spolu se stovkou vojáků za zády vyběhl z brány přes padací most. Zamířili k bojišti.

                „Thomasi, vezmi jízdu a objeďte tábor. Prozkoumejte okolní les, jestli se tam někdo neskrývá.“

                „Jistě, pane,“ kývl hlavou mladý šlechtic s rezavými vlasy a šedomodrýma očima. Otočil se na podpatku jezdeckých bot a odkráčel z hradeb. Zamířil ke stájím, kde už na něho čekalo necelých padesát jezdců.

                „Pane,“ pozdravili ho všichni sborově a vyhoupli se do sedel.

                „Za mnou a mějte se na pozoru. Nevíme, kde všude mohou být.

                Když jízda vyjížděla branou, Jindřich a jeho druhové se blížili mlhou k seveřanům.

                „Buďte potichu, jde nám o moment překvapení,“ zašeptal Jindřich a zpomalil krok.

Jejich křik se k nim rychle přibližoval. Jindřich sebou trhl, když před ním v mlze proběhla postava. Další a náhle se křik objevil po jejich pravici. Mlhou proběhli tri muži a okamžitě strnuli, když spatřili templářské vojáky s mandlovými štíty a tasenými meči v obrovské převaze.

                „Útok!“ vykřikl Jindřich a probíhajícího seveřana jedním setnutím připravil o hlavu. Vojáci se okamžitě rozestoupili a začali pronikat do Nordmanských řad.

 

X

 

                K západu slunce, když si Barus odpočinul z dvoudenní cesty do svého města, svolal své šlechtice k radě. Šest šlechticů se sešlo v hladní síni, kde na ně Barus čekal ve svém lordském trůnu, který je vytesaný z černého dubu. Všichni vypadají stejně staře jako Barus. Vrásky jim vytváří kruhy pod očima. Prošedivělé vousy jim zarůstají tváře a seschlé dlaně svírali hlavice mečů. Jen jeden z nich vypadá mladě. Hnědé kadeře má smotané do dvou copů, které se táhnou z čela kolem uší až na temeno hlavy, kde se svazují do jednoho copu. Od spodního rtu si pěstuje čáru z vousů a menší bradku. Je vysoký s ostrými rysy ve tváři.

                „Vidím, že máš dobrou náladu, Barusi,“ uklonil se mu jeho nejlepší přítel, Federico a ostatní také, tedy až na jednoho, který tam zůstal jen tak postávat. Barus na něho okamžitě upřel pohled.

                „Ano, mám a mám k tomu i důvod.“

                „Tech šedesát mužů, které jsi tam nechal? Ty vdovy, které chodí ulicemi jako stíny? To je ten důvod?“ pronesl muž, který stál nejdál od ostatních. Už v pohledu mu bylo vidět, že Barusem pohrdá.

                „Pro truchlení bude času dost, Lucasi,“ vyprskl Barus stejně jedovatě, jako když kobra plive jed.

                „Proč jsi nás tedy svolal, Barusi? Plánuješ snad další útok do království? To chceš znovu nalít olej do ohně? Copak si nepamatuješ, co se stalo minule!“

                „Jakým právem, tu na mne zvyšuješ hlas! Ano pamatuji si to moc dobře, nemusíš mi to připomínat!“ vzpřímil se Barus.

                „Nepoučitelný. Celé město jsi určitě vypálil a všechny povraždil, že?“ založil ruce na prsa a čekal odpověď, žádná se mu ale nedostala. „Jak neočekávané,“ zaironizoval Lucas. „Tady už nebudu ani chvíli. Je mi z tebe zle Barusi, jsi hanba svého rodu,“ s těmito slovy se nejmladší šlechtic otočil na podpatku a vydal se ke dveřím.

                „Vrať se! Jsme tvůj pán!“

                „Ne, Barusi,“ otočil se Lucas a na tváři se mu rýsoval úsměv. „Můj pán je Richard a stejně tak ostatních a i tvůj,“ vrátil se ke své cestě a rozevřel dveře síně. Dovnitř pronikly poslední sluneční paprsky a Lucasův stín se dlouze táhl po šedivé podlaze.

                „Já ho tak nesnáším,“ procedil přes zuby Barus.

                „Máme se o něho postarat?“ pronesl Federico a odvrátil pohled od dveří.

                „Ne. Richard by poznal, že se něco děje, když by jeho nejlepší přítel zmizel. Nechtě ho sledovat, chvi vědět o všem, co ta svině dělá.“

                „Jistě pane, ale kvůli tomu tu nejsme, že?“

                „Ne, to máš pravdu Nikolayi, musíme probrat další kroky naší věci.“

 

(Před osmi dny)

                Barus shromáždil přes sto svých mužů před hlavní branou. Všichni se stále loučili se svými rodinami, když jejich pán projížděl branou a vedle něho jel Jorik. Muži se seřadili a vyrazili z brány.

                Na hradbách stál Lucas a zamyšleně pozoroval Baruse, který ho probodl pohledem, když se otočil. Hlavou se mu honili myšlenky o tom, co by se stalo, kdyby Barus neuspěl ve svém tahu. Proč tohle vůbec dělá, když je mír. Copak znovu chce rozpoutat válku? Nic mu nedávalo smysl. Stál tam až do té doby, než se černý had, který za sebou zvedal oblak prachu, neztratil mezi kopci. Poté rychle seběhl z hradeb a zamířil do svého obydlí.

                Byl to šlechtický dům, který mu přidělil král Richard, když ho povýšil do tohoto stavu. Byl útulný, kousek od hlavního náměstí. Patrový z šedivého mramoru a doškovou střechou. V domě s ním nikdo nežije a tak ho má celý jen pro sebe. Rychle proběhl přízemím a vyběhl schody – ne, téměř je vyskákal a zamířil do své pracovny.

                „Tiryn?“ zavolal na služku Lucas.

                „Ano, pane?“ odpověděla služebna a vešla do pracovny.

                „Je Jackob doma?“

                „Jistě, pane, mám pro něho dojít?“

                „Ano, buď tak hodná,“ usmál se na mladou matku, která byla ve svých jedna a dvaceti znásilněna a poté porodila zdravého syna. Rudé vlasy má svázané do culíku, který schovává pod čepcem. Její krásné štíhlé tělo se schovává pod prostým šatem zelené barvy, staženým červenou stuhou, která jí ladí s vlasy.

                Lucas ještě chvíli hleděl na místo, kde před chvílí stála Tiryn a usmíval se. Poté se otočil ke svému stolu, vytáhl kus pergamenu a namočil husí brk do inkoustu. Začal psát.

 

„Jackobe,“ usmál se Lucas, když seběhl schodiště do přízemí a sedmnáctiletý chlapec seděl za stolem a srkal polévku, kterou mu matka podala. Lucas se ani nijak nezlobil, bral je jako svou rodinu a někdy si i přál, aby se tak stalo.

                Černovlasý, okatý chlapec se pousmál a upravil si oblečení. Bylo čisté a hedvábné, což se u dětí služek nevidí. Byl to Lucasův dar k jeho narozeninám. Jackob ho přivítal s otevřenou náručí, ale Tiryn to měla Lucasovi za zlé, že se o ně takto stará. Už i peníze, které jim dával, byly dosti nepřiměřené její práci.

                „Lucasi,“ usmál se chlapec, podal šlechtici ruku a potřásl s ní.

                „Jackobe, co jsem ti říkala,“ okřikla ho matka z vedlejší místnosti.

                „V pořádku Tiryn, to je v pořádku, přece jsem vám oběma říkal, že mi můžete říkat jménem.“

                „Já vím, ale…“

                „Žádné ale. Staráte se o mne a já o vás. V tomto domě jsme si rovni, ano?“ podíval se na ni s úsměvem na rtech a ona ihned zčervenala a otočila se, aby to nebylo tak poznat.

                „Co mám vyřídit tentokrát?“ usmál se chlapec a upřeně pozoroval srolovaný pergament v Lucasově ruce.

                „Je to pro Richarda. A je to nesmírně důležité.“

                „Pro krále?“ vyhrkl Jackob.

                „Ano, ale nepojedeš až za ním. Je u valu. Víš kde to je, že. Minule jsme se dívali do map a ukazoval jsem ti to,“ chlapec přitakal hlavou. „Dobrá, pojedeš do Karmitu za Federicem de Robhe. Je to velice dobrý přítel a s Richardem je stále ve spojení. Požádáš ho mým jménem, aby okamžitě poslal posla ke králi a předl mu tento vzkaz. Nikde se nezastavuj, jenom když si bude kůň potřebovat odpočinout. Je to smrtelně důležité, aby se zpráva donesla ke králi, ano?“

                „Jistě že, zařídím to,“ usmál se chlapec, vzal pergamen a vložil ho do brašny.

                „Matko, Luciusi,“ uklonil se a vyběhl ze dveří.

                „Jackobe, co jsem…“ vykřikla, ale zarazila se, když spatřila smějícího se Lucase.