Tajemství Prokletých plání 1.díl

Psal se tehdy rok 1534.
Rudolfínská Praha se pomalu propadala do temné středověké noci. Lapkové a nájemní vrazi se začínali protahovat na kavalcích a i ti nejodvážnější hospodští teď zavírali putyky ze strachu před nočními bandity a mocnostmi pekelnými. Každý vzorný občan už se dávno pomodlil a zalehl. Ponocný na rynku netrpělivě opřen o halapartnu vyčkával, až odbije celá.
Noc už se pomalu rozlila nad krajem a z bran strážnice vyšla pětičlenná patrola. Nešli ani tak krokem pochodovým, jak tomu bylo zapotřebí přes den, pro dobrý pocit nadřízených, spíše se poněkud ve spěchu vydali na pochůzku, která však dnes měla zvláštní poslání až z pera samotného císaře Rudolfa.
V zapadlém příbytku nedaleko Pražského hradu měl sídlo jeden velice starý muž, jehož službě se císař těšil již dosti dlouhou dobu. Nyní se však situace poněkud obrátila.
Albrecht z Vlkové, kronikář a písař Rudolfa II. seděl shrben nad starým rozviklaným stolem a před sebou měl otevřenou svou poslední knihu. Dějiny alchymie císařské. Kniha byla určena speciálně pro Rudolfovy sbírky, teď však kronikář knihu dopisoval a doplňoval o jednu celou kapitolu, která neměla být zveřejněna.
Albrecht psal v chabém světle olejové lampy již vyschlým, černým inkoustem.
„…Na příkaz císaře Rudolfa…“
Albrecht psal ve zhasínajícím světle a hlavou mu neustále proudily myšlenky jak zběsilé.
„…všechny knihy byly odneseny na hranici a potají spáleny…“
Neustále si před očima přehrával text a měl na paměti, že knihu musí dokončit stůj, co stůj!
„…Prosím budoucí pokolení o zachování těchto řádek, obzvláště těchto posledních…“
Věděl, co se stane! Věděl, jak on skončí, ale musí zachránit pravdu! Lidé se o tom musí dozvědět!
„…Zaznamenáno tak bylo z moci Císařovi, šestého září léta páně tisíc pět set třicet čtyři, v Praze ve dvoře Císaře Rudolfa II. Vlastní rukou podepsán kronikář a písař Albrecht z Vlkové toho jména třetí.“
Poslední slovo se přeneslo na papír, poslední kapka černého inkoustu se vpila do nažloutlého listu a první rána pěstí dopadla na masivní rám dřevěných dveří.
„Ve jménu Císaře Rudolfa! Otevřete!“ ozýval se malou místností hlas velitele patroly. Kronikář ještě stihl na poslední chvíli uložit celou knihu do tajné přihrádky pod podlahou, dříve než petlice na dveřích povolila a do malého bytu se nahrnulo pět ozbrojených vojáků, jimž v čele kráčel jejich velitel a mluvčí.
„Víte, proč jsme tady kronikáři!“ pronesl a pohledem šmejdil po policích a přihrádkách, „Vydejte nám svou knihu o Prokletých pláních!“
„Nevydám!“ trochu roztřeseným hlasem vzdoroval Albrecht, „Sám císař mě žádal abych ji psal a znamenal tak vše o těchto bohem zapomenutých pustinách. I to, že za kletbu snesenou na hlavu oněch nešťastníků může sám Císař a jeho chamtivost, stojí v té knize!“
„Pokoušíš mou trpělivost kronikáři, vydej mi knihu!“
„Nevydám! Jako že je bůh nade mnou, nevydám!“
„Rouháš se, zatracenče!“ zařval velitel stráží a spíše symbolicky než účelně tasil meč, „Budeš předán katu, za neuposlechnutí císařského rozkazu“ chytil kronikáře za límec a prohodil ho dveřmi až ven na dlažbu, kde stařec dopadl po hlavě do odpadu, který sem bez ostychu sypal kdekdo. Roztřesený se pokusil postavit, ale dva strážní ho chytili a odvlekli směrem k temnici. Velitel a zbylí dva vojáci ještě prohledali byt. Nic nenašli.
Císař chtěl nechat dům spálit, ale z obavy, že by chytla celá Praha, což bylo docela pravděpodobné, nechal pouze celý dům vyklidit, zbourat a zbylé věci naházet na hranici. Knihu sice nenašli, ale doufali, že se skrývá kdesi mezi hořícími kronikami a zápisníky starého kronikáře.

6. září 1939, předvečer druhé světové války, skromný příbytek mladého knihovníka židovského původu.
Bylo pozdě k večeru a v celém bytě nesvítilo světélko. Mírně plápolala pouze svíčka na psacím stole. Hned vedle jedné ručně psané knihy a dvou jejích kopií psaných na stroji.
Rozhlas byl puštěný a chraplavý hlas tiše oznamoval světu plány německého diktátora Adolfa Hitlera a začátek války.
Hned vedle psacího stolu ležela převrácená židle, na níž ještě před několika minutami stál mladý knihovník a vázal si kolem krku smyčku, na níž se teď pozvolna houpal, a z nosu mu odkapávala krev na tři knihy, jejichž společný titul zněl Dějiny alchymie císařské.

15. dubna 1972 byla česká expedice doktora Viléma Swobody připravena vydat se přes Rusko až k hranicím s Mongolskem, kde se, podle Swobodových poznatků z knihy Dějiny alchymie císařské, nacházely bájné Prokleté pláně. A měsíc poté stála již několik kilometrů daleko od samotného centra oblasti, což bylo zároveň nejníže položené místo Prokletých plání.
Doktor Vilém Swoboda, mladý, černovlasý vědec, seděl na pařezu a spolu se svým dlouholetým přítelem Alfrédem Čelanským studoval mapu. Další člen výpravy, učitel biologie a chemie Petr Čestmír stál na kamenné vyvýšenině a dalekohledem pozoroval cestu před nimi. Nebyl si jistý a zdálo se mu, že v dálce vidí dřevěnou stavbu ve tvaru zahradního altánu, avšak o hodně větší. Doktorka Zuzana Novotná, lékařka, obcházela okolí. Zaujaly jí prapodivně vyhlížející stopy lesní zvěře. Na první pohled to vypadalo jako vysoká, ale s úplně jinak tvarovaným vzorkem. Nikdo z nich si ani nevšiml, že obloha je sekundu po sekundě tmavší a tmavší.
Doktor Swoboda složil mapu a chtěl vyrazit. Než však stihl dát povel k odchodu, ozval se nelidský skřek tak neuvěřitelně blízko, že všem přeběhl mráz po zádech. Teprve potom se ozval zoufalý výkřik doktorky Novotné, čímž k sobě přivolala doktora a ostatní. Když přiběhli, viděli ji, jak sedí na zemi, rukama si křečovitě svírá kolena a ve tváři výraz čiré hrůzy. Pohled upřený přes ramena svých společníků. Evidentně za nimi něco bylo. Doktor Vilém Swoboda chvíli zápasil se strachem a zvědavostí. Nakonec zvítězila zvědavost a doktor se pomalu otočil. Výkřik nefalšované hrůzy doprovodil blesk a okamžitý hrom.

24. června 2002 v Příbrami, v ulici Pražská, vracel se doktor Evžen Kalivoda ze svého nákupu v antikvariátu a pod paží si nesl starou knihu psanou již na stroji, zřejmě někdy za války, ale popisující dobu mnohem starší. Dějiny alchymie císařské, psáno Albrechtem z Vlkové, kronikářem a písařem císařovým.
Kalivoda byl nadšený historik a cestovatel. Jako člen organizace Lékaři bez hranic často podnikal výpravy do rozvojových zemí spolu se svou ženou Růženou. Když však kráčel po žulových kostkách směrem k autobusovému nádraží, nevěděl ještě, že doma otevře dopis od organizace, nasedne na vlak a vydá se pomáhat na Rusko-mongolské hranice, shodou okolností nedaleko Prokletých plání, o nichž však zatím neví, že vůbec existují...

A konečně, deset let poté i třetí kniha spatřila světlo světa, když ji jistý lovec pokladů Pavel Hlavsa otevřel a zjistil, kde se ukrývá poklad nedozírné ceny, o jehož objevení usilovaly celé armády alchymistů, vědců a šarlatánů, poklad, který za každou cenu musí mít stůj, co stůj.
A věděl přesně na koho se obrátit. Prokleté pláně byly už pěknou řádku let předmětem studie doktora Viléma Swobody, působícího v Akademii věd České republiky.