Tajemství Prokletých plání 2. díl

„Císař Rudolf byl také znám svou zálibou v umění a ve vědě, dalo by se říci, že to ho charakterizovalo snad nejlépe.“ Vyprávěl doktor Swoboda na jedné ze svých přednášek ve vědeckém klubu, kam se scházeli studenti i profesoři až z Univerzity. Doktor Vilém Swoboda se už léta zajímal o českou historii se zaměřením na dějiny Pražské. Není proto divu, že ho nejvíce zaujal život a vláda císaře Rudolfa II. Jak tomu ostatně bylo snad u všech historiků, co se kdy zajímali o tento obor.
Doktor Swoboda znal téměř všechny své posluchače, kteří na jeho přednášky pravidelně docházeli, ale dnes si všiml, že se zde objevili dva noví. Jednoho z nich znal z novin. Petr Mohyla, čerstvý absolvent věd historických, měl na svém kontě již dva nemalé objevy z okolí Vltavy. V obou případech se jednalo o nález keramiky. Jednou z období mladšího Neolitu, podruhé z doby bronzové.
Druhého návštěvníka doktor neznal, ale u obou si všiml výrazu, který má každý student, co se chce s doktorem po přednášce sejít, a tak čeká, až už bude konec, aby byl u doktora jako první. To Swobodu vždycky pobavilo a schválně natahoval konec přednášky, co nejvíce mohl.
„Dámy a pánové, děkuji vám za pozornost!“ na oko ukončil přednášku, a když viděl, že oba dva se už zvedají, rychle ještě doplnil přednášku pozvánkou na příští týden. Pak už jen sledoval, jak probíhá neplánovaný závod, o prvenství v rozhovoru.
„Pane profesore?“ vítězem se stal mladý absolvent Petr Mohyla. Doktor se jen zasmál.
„Doktore, bych prosil, když už se budeme titulovat, do profesora mám ještě daleko.“ Potřásl mu rukou, „Vy budete pan Mohyla, nemýlím-li se, četl jsem o vás v souvislosti s tou nově nalezenou keramikou.“
„Pane doktore, mohl bych si s vámi promluvit někde v soukromí? Víte, zajímalo by mě, co vám říká jméno Čelanský!“

Půl hodiny po tom už seděli ve studentské menze a pili šípkový čaj.
„Alfréd Čelanský“ začal doktor rozhovor, „byl můj dobrý známý. Hodně jsme spolu prožili a já tak trochu tuším, že se spíše ptáte na expedici 72, ačkoliv my není jasné, jak jste se o ní dozvěděl.“
„Víte, já znám jistého Viktora Čelanského, což je shodou okolností právě syn Alfréda. Od něj vím, jak jeho otec zmizel, vím o expedici do Prokletých plání, z které jste se vrátil pouze vy. Není mi do toho nic, ale mohl jste alespoň dát tomu chlapci vědět, co se s jeho otcem stalo, vím, že co jste se vrátil, neřekl jste nikomu nic a začal nový život. Já bych chtěl jenom vědět, co se tam tenkrát stalo. Už kvůli Viktorovi, dlužím mu to.“
„Tak zde je vše potřeba uvést na pravou míru. Roku 1971 jsme s Alfrédem plánovali expedici do prokletých plání. Ani nevím, jak nás tenkrát napadlo, zrovna tohle místo. Nějaký důvod jsme měli, ale kdybyste mě zabil, neřeknu vám jaký. To je jedna z mnoha věcí, co jsem už dávno zapomněl. Po novém roce jsme vyrazili ještě spolu s dalšími dvěma kolegy. Po půl roce jsem se vrátil já sám a dva dny nato mě odvezla záchranka. Ve špitále jsem strávil půl roku. Když jsem se měsíc po mé hospitalizaci probral k vědomí, diagnostikovali mě amnestii, která zahrnovala právě čas expedice. Mé vzpomínky končí listopadem 1971, kdy jsme se s přáteli sešli v hospodě a pili na úspěch expedice. Absolutní tma pak končí v momentě, kdy jsem se probral v nemocnici. Všechno okolo mého příjezdu a expedici samotné jsem se dozvěděl až od lékařů a policie. Já sám si pamatuji nanejvýš to, že jsme nějakou expedici vůbec plánovali. Nyní bych sám rád věděl, co se tam tenkrát stalo. Léta už mám noční můry a mám podezření, že se jedná o útržky vzpomínek právě z té doby.“ na chvíli se doktor odmlčel, „Tak, a teď jsem zvědav, co mi na tohle řeknete!“
Petr mlčel. Sám nevěděl, co si má myslet. Co vlastně čekal? Ani to sám dobře nevěděl, ale cokoliv jiného by mu nepřipadalo tak nemožné. Pravdou bylo, že doktora Swobodu předtím nenáviděl. Viktora znal skoro od dětství a sám přišel o otce, když mu bylo sedm, takže věděl jaké to je. Neházel vinu na doktora, chtěl spíše situaci vyřešit a vyjasnit, ale tohle mu práci jenom komplikovalo.
Má mu to říct, ten nápad dostal v minulosti už několikrát. Je pravda, že Viktor o tom nechtěl ani slyšet, ale Swoboda by mohl mít o něco méně vyhraněný názor. Bylo to možná zbytečné, ale byl to jediný způsob jak zjistit, co se tam tenkrát stalo a vyřešit tak jednou pro vždy tu záhadu.
„Pane doktore!“ začal nejistě, „Přiznám se, že jsem něco takového teda nečekal a dost jste mě zaskočil, ale zase na druhou stranu byste mohl mít stejný názor na nápad, co se vám chystám předložit. Chci už to jednou pro vždy vyřešit, a proto navrhuji vydat se do Prokletých plání znova. Vydat se tam podruhé a zjistit všechno, co jste zapomněl. Snad by se nám podařilo objasnit alespoň něco.“ Přemýšlel ještě, co dodat, protože doktor stále nereagoval, ale už mu došla slova, tak nechal větu otevřenou a jen bezmocně seděl. Po chvíli se doktor Swoboda zvedl, hodil na stůl svou vizitku a pravil: „S mou účastí můžete počítat, vše od vás budu chtít poslat na e-mail. Teď mne prosím omluvte, musím si ještě něco zařídit“ oblékl si kabát, nechal na stole peníze a jal se k odchodu. Ve dveřích se ještě otočil a dodal: „Jo a mimochodem, držte mne ta místa dvě. Minulý týden za mnou byl jistý pan Hlavsa a ptal se mne právě na Prokleté pláně. Nevěděl sice o té expedici, ale znal je pomalu líp než já. Myslím, že jeho účast bude více než přínosná. Pokud ovšem proti tomu nic nenamítáte.“ Pak pokynul na pozdrav a vyrazil do ulic noční Prahy.