Tajemství Prokletých plání 3. díl

Expedice byla schválena, naplánována a čekalo se pouze na odjezd. Počátkem léta měl již Petr vše potřebné. Doktor Swoboda ho seznámil s Pavlem Hlavsou, Petr zase doktora s Viktorem, kterému se sice původně moc nechtělo, ale nakonec svolil. Dále je ještě měla doprovázet Pavla Mayerová, což byla vystudovaná lékařka, v současné době obvodní, a Sandra Průchová, cestovatelka a fotografka z povolání. Nic tedy nebránilo expedici vyrazit. V polovině června nasedali na letadlo do Moskvy a začátkem července již stáli pár kilometrů od hranice Prokletých plání, nemalé oblasti u hranic Mongolska s Ruskem. Rozlehlé horské stepi se zvolna mísily s ruskou tajgou. Břidlicové a žulové skály svítily na míle daleko a bažiny porostlé křovisky a stepní vegetací chovaly se obzvlášť záludně. Prokleté pláně na první pohled vidět nebylo. Museli jste přelézt skalní výstupek, který kol dokola tvořil rozsáhlý kráter a v něm ležely. V něm ležely ony slavné Prokleté pláně z dob Rudolfových. Pláně, jejichž tajemství se snažily rozluštit hordy vědců a cestovatelů. Pláně, kde něco číhalo. Něco, čemu nelze se rovnat. Co nemá ve světě obdoby. Tam někde to je, uprostřed rozsáhlých lesních porostů, jehličnatých i listnatých titánů, bezedných bažin a zrádných skal, tam někde číhá tajemství ze všech největší. A brzo se probudí. V momentě. Kdy se naruší jeho spánek, kdy se naruší klid Plání, pak se to probudí.
Petr Mohyla přelezl skálu jako první a teď shlížel dolů na rozlehlé lesy v kráteru. Byli na místě. Teď už je nic nemůže zastavit. Za ním se na skálu vyškrábal doktor.
„Už si na něco vzpomínáte?“ zeptal se ho Petr. Doktor se chvíli kochal rozhledem, ale vzpomínky mu to nevyvolalo žádné. „Ne!“ odpověděl po chvíli, „Bohužel, nevybavuji si nic.“
„Nevadí!“ pokračoval dál Petr, „Myslím, že nejlepší bude vydat se přímo do středu oblasti. Odtamtud už jsou všechny cesty stejně dlouhé.“ A vkročil na malou pěšinu vedoucí po skále dolů. Byl však jediný. Jakmile doktor překročil „patní“ kámen na cestě, skácel se k zemi a jen taktak ho Petr stihl zachytit. Pavla se chopila lékárničky a v okamžení byla na místě. Doktor měl silné škuby v levém oku a zbělaly mu rty. Když se po pár minutách probral z bezvědomí, byl bílý jak stěna.
„Sen!“ s námahou ze sebe dostal to slovo, „Ten sen! Viděl jsem to zase. Altán…křik…něco ve tmě! Něco ve tmě. Nevím co, prostě něco. Mám žízeň.“ Klepal se zimou a zároveň z něj chrčel pot.
Petr rozhodl posečkat. Slezli dolů po skalní pěšině tam, kde se otevírala skalní terasa takových pět metrů pod okrajem rokle. Tam se utábořili.
A přesně v momentě, kdy doktor Swoboda překročil hranice Prokletých plání, něco se pohnulo. Kdesi hluboko, hluboko v rokli, uprostřed té nejhlubší bažiny, mezi troskami staré německé předválečné vzducholodě, cosi leželo zabořeno v bahně. Porostlé mechem, houbami a lišejníky. Přikryté pokrývkou času. Něco, co bylo vydáno přírodě. Šišticové šupiny místo drápů, liány místo chlupů, borku místo kůže.
A ve chvíli, kdy klid plání byl narušen a noha smrtelníkova vstoupila na tuto posvátnou půdu, vzplály ohně a historie se začala psát. A šamanské předtuchy ukázaly, že kdesi uprostřed Plání, hluboko, hluboko v bažinách, stvoření protkané mocí přírody začalo dýchat.