Sám JUDE 5

Auto. Bylo to vlastně první auto, v němž jsem kdy seděl(Kromě toho, kterým jsem jel s vojáky). Bylo šero, tak jsem v pouhé záři reflektorů špatně rozeznával jeho tvar. Uvnitř nebylo moc místa a bylo mi zima. Od výjezdu jsem už jen slyšel rachtání motoru a občasné chraplavé a nervózní zatroubení klaxonu, když jsme museli zastavovat kvůli překážejícím vozům. Ta doba se mi zdála moc dlouhá. Dvojici přede mnou jsem neviděl do tváře. Vím jen, že žena měla na sobě něco, jako kostým, co občas nosila maminka do města a muž za volantem na sově měl bílé sako, na hlavě klobouk a pod ním místy čouhali chomáče našedlých vlasů. Oba upřeně zírali kupředu na vozovku a seděli velmi napjatě, jako by se mělo stát něco neočekávaného. Po chvíli začalo pršet a zvuk bubnujícího deště ještě více podtrhoval napjatou atmosféru. Ruka řidiče sjela k náprsní kapse a z krabičky vytáhl cigaretu a jeho partnerka mu hbitě připálila. Z pusy se mu řinul kouř a zamlžil vzduch i přední okno. „Scheisse!“, zamumlal ten muž, protože mu cigareta nedovolila mluvit zřetelně. Započal utírat sklo rukávem, protože neviděl na cestu. Náhle jsme najeli na nějaký kámen. Auto nadskočilo a muž ve spěchu strhl řízení. To se však nesrovnalo. Sjeli jsme z cesty a jeli z kopce dolů. Oba dva křičeli, jen já jsem se schoulil na sedačce a plakal. Myslel jsem na Maminku a tátu a na to, jak bych je ještě rád uviděl. Vnímal jsem jen vzpomínku na ně. Ani nevím, kam jsme až dojeli. Když jsem otevřel oči, byla všude jen tma. Stále jsem byl na zadním sedadle, ale nikam jsme se nepohybovali. Pokusil jsem se najít dveře a otevřít je. Sotva jsem se pohnul, karosérie se pohnula, převážila a začala znovu padat. Neubránil jsem se výkřiku úleku. Pak už jsme se jen několikrát převrátili a já nevěděl, kde je nahoře, ani dole. Rána a ticho.