Tajemství Prokletých plání 4. díl

Slunce se sotva vyhouplo nad obzor a naši přátelé již měli tábor sbalený a sestupovali s náhorní plošiny stále hlouběji do centra rokle. Porost okolo houstl čím dál víc a stezka se také zdála být méně schůdnější. Cesta však dobře ubíhala, takže si málo kdo z nich všiml, že přes větvoví proniká stále méně a méně světla a křik ptactva a lesní zvěře také ustává. Vypadalo to, že krajina si všimla návštěvníků a ani za mák se jí jejich přítomnost nelíbí.
Krátce před poledním dorazili k hustému pásu úzkých smrků, jehož obcházení by trvalo dlouho. Bylo by-li vůbec možné, neboť pás se táhl na obě strany a mírně se stáčel dovnitř. Petr proto rozhodl proklestit si cestu skrz. Málem se jim to však stalo osudným.
Ve chvíli, kdy doktor Swoboda jedním okem koukal na cestu a druhým do map, prosekával Petr cestu před ním a nevšiml si, že ho doktor předešel po druhé stezce. Když smrkový porost skončil, všiml si Petr příkrého kamenitého svahu a stačil na poslední chvíli zakřičet na doktora, který už natahoval nohu k osudnému kroku. Ten se spíše lekl Petra než propasti a dosedl na pařez.
Smrkový pás z části pokrýval kus země, který se táhl kol dokola obrovské rokle s příkrými svahy a skalnatými výběžky. Rokle nebyla moc velká, alespoň ne do šířky, a nevypadala na to, že by se na jejím dně mohlo něco skrývat. Jen malá propast ve stěně propasti velké, kterou představovaly celé Prokleté pláně.
A právě v jednou z mnoha skalních výstupků uviděl Petr v dalekohledu vyhaslé ohniště. A jelikož k němu vedla úzká pěšinka, vydali se tam.
Ohniště tu skutečně někdy bylo, ale rozhodně to nebyla blízká minulost. Kromě několika ohořelých klacíků nenalezli v nevelkém převisu nic. Na druhou stranu, lepší místo k táboření si ani nemohli přát. Byli kryti před deštěm, či případnými dravci, a jak Petr dalekohledem zjistil roklí protékal potok. K němu se právě toho večera vydal Viktor umýt a donést trochu pitné vody na cestu.
Když však ráno zjistili, že se přes noc vůbec nevrátil a zůstal s největší pravděpodobností dole, pocítili starost. Pavel Hlavsa se nabídl, že se po něm podívá.
Poslední spáče v táboře vzbudil Hlavsům výkřik. Seběhli tedy dolů se podívat, co ho tak vyděsilo a při prvním pohledu by se krve v nich nedořezal.
Na samotném dně rokle, kde vytékal čistý potok rovnou z pramene, ležela dvě mrtvá těla. Jedno již dlouho, druhé teprve z předešlé noci.