Tajemství Prokletých plání 5. díl

„Dýchá!“ řekla Pavla, když nahmatala Viktorovi tep, „Ale hodně slabě. Pojďte, musíme ho dostat nahoru!“
Vyprostili Viktora z porostu a pavučin a bledého ho vynesli do tábora. Petr s doktorem Swobodou ještě zůstali dole, aby si prohlédli druhé tělo. Nedalo se určit, jak dlouho už tam leží. Postarší muž v kapitánské uniformě s leteckými brýlemi na očích. Vlasy už mu vypadaly všechny a místo nic teď hlavu pokrýval mech a hnízda pokoutníků, jedno bylo i v uchu. Petr prohmatal uniformu a našel v jedné kapse doklady.
„Kapitán Vincent Carlsbach, Německé válečné letectvo.“ Četl nahlas, „Pak jsou tu ještě nějaké příkazy a plán vzducholodě, jedno-pilotní průzkumná, podívejte.“ A podal doktorovi papíry.
„To je mi divné.“ Řekl doktor, když prostudoval dokumenty, „Kde je ta vzducholoď?“ Rozhlédli se kolem. Kromě stromů a skal neviděli nic, co by připomínalo řiditelný balón.
„Pokud nevypadl při letu,“ pokračoval dál doktor, „tak sem to tělo musel někdo přinést.“
Nechali tělo tělem a vydali se po stezce vzhůru k táboru. Pavla právě ošetřovala Viktora. Na něj nebyl hezký pohled. Bledý jako stěna, oči podlité krví. Z uší mu vytékal hnis. Pavla mu chtěla podložit hlavu, ale když ji nadzvedla, zůstal jí v ruce chomáček vlasů. Se skrývaným zoufalstvím v tváři se podívala na Petra.
„Dala jsem mu něco na sražení teploty a ještě nějaké další prášky, snad to zabere.“ Řekla a namočila hadr na obklad.
Pochopili, že tu asi budou muset chvíli zůstat. Petr vzal Hlavsu a vyrazili na dřevo. Sandra řekla, že půjde s nimi a podívá se po houbách a něčem dalším k jídlu. Ostatní zůstali v táboře.
Se dřevem nebyl problém a hub zde také rostlo dost. Sandra našla dokonce i jabloň a včelí úl, který obratně vybrala. Prý ji to naučil strýc ze Slovenska.
A jak tak chodili po lese a sbírali vše, co by se jim mohlo hodit, všiml si Pavel Hlavsa nějakého pohybu v nedalekém houští. Mohlo to být raněné zvíře, ale i tak, jeden nikdy neví, a proto nařídil Petr houští obklíčit. Teď už bylo jasné, že v křoví něco je. Jenomže k všeobecnému údivu tam nenašli divočáka, nebo medvěda, ale ženu. Postarší ženu kolem padesátky, silnější, v roztrhaných šatech ležela na zemi s vyděšeným výrazem a třásla se jak osika. Neváhali ani chvilku a dopravili ji do tábora.
Viktorův stav se o něco zlepšil. Už nebyl tak bledý a teplota mu zřejmě taky klesla. Při vědomí sice nebyl, ale to pro něj bylo možná lepší. Petr s Hlavsou položili ženu na karimatku a pokusili se ji uklidnit. Ona se však stále třásla s očima protočenýma v sloup. Situaci vyřešila až Pavla, která jí donutila polknout prášky na uklidnění, které ženu uspaly. Pavel u ní našel peněženku s doklady.
„Růžena Kalivodová, dvaapadesát let, vdaná, dvě dospělý děti.“ Četl, „Jinak nic víc, dvacet korun v peněžence, kartička pojišťovny a vizitka kadeřnictví.“
Doktor Vilém Swoboda se pokoušel uspořádat si myšlenky. Snažil se najít v tom všem alespoň nepatrnou známku toho, že si vzpomněl, ale marně. Sedl si proto k Petrovi a rozložil mapu. Moc toho z ní nevyčetli, ale měli alespoň něco na práci.
„Docela by mě však zajímalo,“ ozval se najednou Petr, „proč se tomu tady říká Prokleté pláně.“
„Dyť to tam bylo všechno napsaný.“ Podíval se na něj Pavel Hlavsa. Nikdo nerozuměl. „No co koukáte, v tý knize! Jéžišmarjá, to mi neříkejte, že ste to nečetli! Jediná dostupná literatura o téhle oblasti a vy jste jí nečetli?“ všichni přítomní stále ještě netušili, až se doktor zeptal, o jakou knihu vlastně jde.
„Tuhle!“ řekl Hlavsa a vyndal z batohu Dějiny alchymie císařské, „Docela mne překvapuje, že zrovna vy“ ukázal na doktora, „jste jí nečetl. Myslel jsem, že jste sem tenkrát šli hlavně kvůli těm kamenům.“ A začal číst.
„…Když se tenkráte vyslanci Císařovi vrátili, donesli zprávu, že kdesi v říši na východě skutečně existuje místo, kde obrovská síla se tvoří a kde by mohly být poklady ty nejcennější. Lapis philosophorum. Kámen mudrců. I vyslal tedy císař Rudolf své vážené alchymisty, aby poklad mu našli a oblast prozkoumali. Své tři muže nejschopnější. Proviant a práci zastat měl podkoní Franc z císařských stájí, s mačetou se dobře oháněl mouřenín, otrok císařův orientálního jména A-bdgul, a hlavní úkol dostal alchymista, vážený magistr Wilhelm Gücklhorn…
…Co dní do roka uplynulo a výprava stále ještě nedala zprávy. I vyslal tedy císař skupinu druhou, jež měla ony nešťastníky nalézt. Matěj Holý, kapitán stráže, Maxmilian Schneider a Alexander Schulz z kuchyně alchymistické. Když však po roce zpráva z východu přišla, že i druhá výprava ztratila se v nenávratnu, vyslal císař zvěda do říše orientální. Ten zprávy špatné přinesl. Nestvůra, nestvůrná prý v oněch končinách sídlí. Muže jejich pohltila a nikdo jí na oči přijít nesmí. Nikterak prý lidi neděsí, když od propasti se drží dále, nikdo neví jak se zove, nikdo neví, jak vyhlíží. Jen hrůza prý potká toho, kdo by se jen pokusil vstoupit na území zapovězené...
...Na příkaz Císaře Rudolfa byla oblast nazvána Prokletými pláněmi a nadobro vymazána ze všech evropských map. Řada vědců a učenců, co chtěli záznamy své světu předati, byla popravena a zapomenuta. Všechny knihy byly odneseny na hranici a potají spáleny. Proto tedy prosím budoucí pokolení o zachování těchto řádek, obzvláště těchto posledních, neboť Dějiny alchymie císařské již také vzplály na jasné hranici a tento rukopis jediný snad zbude a musí být šířen dál. Lid měl by znát, že za kletbu snesenou na hlavu oněch nešťastníků může sám Císař a jeho nenasytná chamtivost a touha po božském poznání. Prosím tedy lidstvo časů budoucích, zničte kameny, zničte Prokleté pláně a zničíte i zvíře, co duše nešťastné trýzní za vinu jiných.
Zaznamenáno tak bylo z moci Císařovi, šestého září léta páně tisíc pět set třicet čtyři, v Praze ve dvoře Císaře Rudolfa II. Vlastní rukou podepsán kronikář a písař Albrecht z Vlkové toho jména třetí.“
Pavel Hlavsa zaklapl knihu a podíval se po ostatních.
„Určitá stopa by to mohla být.“ Řekl po chvíli zamyšlení doktor Swoboda, „Ale namouduši nevím, zda to byl tenkrát opravdu ten důvod, proč jsme výpravu podnikali. Tu knihu jsem nečetl, v mém bytě není, alespoň ne teď, kdoví jestli jsem jí měl předtím. Víte přece, že si z té doby málo co pamatuji. „
„Tak mě řekněte jiný možný cíl.“ Ozval se opět Hlavsa, „já osobně jsem tady jen kvůli těm kamenům.“
To přítomné zaskočilo. Chvíli nic neříkali, až se po chvíli ozval Petr.
„Doufám, že ale víš, že primárně jsme tady kvůli něčemu úplně jinému?“ zeptal.
Hlavsa samozřejmě přitakal a řekl, že ty kameny jsou jen spíše takovou zajímavostí, ale všímavému pozorovateli by neuniklo, že zřejmě řekl něco, co si měl raději nechat pro sebe.
Toho večera byly pocity všech smíšené. Každý zalézal do spacáku s hlavou plnou starostí.
Byla již tma, když se v táboře něco pohnulo a opatrně se to začalo vykrádat ven. To jen Pavel Hlavsa narychlo balil své vybavení. Musí si pospíšit. Ti hňupové už ho dovedli dál, než si mohl přát. Není daleko od samotného zdroje oblasti. Musí ty kameny mít za jakoukoli cenu. Běžel dál a dál a klopýtal o kořeny uprostřed noci. Náhle však za ním zapraskalo. Hlavsa se ohlédl a baterkou prozkoumal okolní křoviny. Byl na poměrně velké mýtině, kde se těžko mohlo něco schovávat. Chtěl tedy vyrazit dál, jenomže zakopl a svalil se na zem. Když opět našel baterku a rozsvítil, všiml zvláštního pohybu kolem. Nevěděl, odkud šramot a šelest přicházejí. Všude byl cítit neskutečně odporný zápach. V tom momentě cosi prasklo a veškeré napětí situace se rozlilo po kraji jak mor. A kolem Hlavsy povstali duchové.
Doktor Vilém Swoboda se krátce po půlnoci probudil celý zpocený z noční můry. Opět se mu zdál ten sen. Jediná jeho vzpomínka na Prokleté pláně. Chtěl se napít, a jak sahal po láhvi, všiml si mihotavého pohybu za skalním záhybem. Nasadil si proto brýle a vyšel z tábora. Na pěšině mezi křovím a dvěma mohutnými duby stála osoba. Doktor v ní poznal tu ženu, co včera k polednímu přivedli Petr s Hlavsou. Vydal se za ní. V ten okamžik ucítil tupý úder do hlavy a bezvládně kles k zemi.
Když se pak ráno probudil, z noční akce si nepamatoval vůbec nic, ani nevěděl, jak se dostal ven z tábora. Zmizení Hlavsy a Růženy Kalivodové si nedokázal vysvětlit nikdo. Nastaly jim však jiné starosti, protože Viktorovi se opět přitížilo. Pavla se chtěla jít ještě jednou podívat dolů do propasti, jestli by tam nenašla něco, co mohlo Viktorovi způsobit takové problémy. Petr řekl, že ji doprovodí.
Když však dorazili k prameni, strnuli hrůzou. Tam, kde předtím leželo tělo kapitána Vincenta Carlsbacha, zbyla teď jen proleženina v trávě.