Sám Jude 6

„Pomoc.“ byla má poslední slova. Nepustil by mě, ale vysmekla jsem se. Tentokrát se mi povedlo mu uštědřit malou přesnou ránu a utíkat pryč. Na následcích už mi nezáleželo, hlavně, že teď mám od toho slizouna pokoj. Alespoň na chvíli. Začínám od mého posledního hrůzného zážitku z našeho malého „ nadrženeckého koncentráku“. Takhle to už nejde dál. Už ani nevím, jak je to dlouho, co mě sem dali, ale za tu dobu se nic nezměnilo, jen jsem trochu dospěla a ty nejapné vychovatele jsem dráždila ještě více. Právě jsem vybíhala dírou mezi železným pletivem, které se nacházelo ve sklepě. Jeho jediné oficiální použití tam mělo na ochranu před zloději. Tomu však žádný svěřenec nevěřil. Všichni víme své. Nicméně jsem prokličkovala známou cestou a upalovala na pokoj. Náš pokoj byl v desátém poschodí. Schody jsem jako vždy brala po dvou a snažila se nevnímat pálící lýtka od té námahy.
Na konci chodby do prava, třetí dveře, klika, postel. Normálně by se dostavil pláč, ale ne, dnes ne. S tímhle musím už jednou pro vždy skoncovat. Ano jsem problémový případ.
Jak se taková věc projevuje? Asi tak, jako když na každé Á máte nějaké B. Nikdy jsem nesouhlasila s tím zavrhnout vlastní jazyk, ani s morálními způsoby, které mi byli cizí. Jednoduše, bojkotovala jsem vše, co po nás vychovatelé vyžadovali. Tím jsem si zadělala na mnoho problémů, ale ty se v té spoustě trablů téměř ztratili. Mám dvě možnosti, a to zůstat tu a chovat se stále stejně, riskovat další šikanu, přijmout německou výchovu, nebo se vzepřít úplně a utéct.
Utéct však bylo téměř nemožné. Celý výchovný objekt byl obehnán železným pletivem a ostnatým drátem. Každý den jsem se na tuto dělící čáru od svobody musela koukat. Při tom pohledu jsem si představila, jaké by to bylo stát na druhé straně a celou tuto minulost měla za zády. To je myšlenka, co mě drží při zdravém rozumu. Dala jsem si slib, že to dokážu. Napadlo mě už hodně plánů, jak podkopat dráty, zapálit dům a vypařit se, nebo zajmout hlavní vychovatelku jako rukojmí, ale to všechno ztrácelo reálnou tvář. Všechno bych mohla zaplatit životem.
„Rosemarie!“. Ten hlas jsem nesnášela. Tak protivný, chladný a nebezpečný zároveň. Každé jedovaté slovo, jako by měla zapletené v tom jejím lesklém drdolu. Postupně jí to zlo prorostlo až do srdce, vypálilo vše, co jen zavánělo soucitem, či dobrem a zbyla jen dokonalá kamenná fazóna. „Madona nebude volat dvakrát!“ ozvalo se znovu ze schodů. Zase mluví o sobě jako o někom jiném, jako by byla něco víc. Věděla jsem, že bude následovat trest. V tuto dobu nikdo nesměl být nahoře, natož v pokoji. Nápad! Bylo otevřené okno. Vylezla jsem na římsu. Srdce jsem měla až v krku, ale není se čemu divit v takové výšce. Hlavně se nekoukej dolů. Stačilo popolézt jen kousek, protože hned vedle našeho okna vedl hromosvod. Byla to důvěrně známá cesta při mých útěcích. Do dneška na ně nikdo nepřišel. Slezla jsem o dvě patra níž a chtěla vlézt do malého okýnka na záchodech. Jako jediné bývalo stále otevřené. Pak už jen stačilo vrátit se do hodiny, z níž jsem byla odvolána.