Zpráva dne

Alan Callaham světově známý básník a spisovatel píšící o romantismu ale dnes již také pedagog českého jazyka na jedné střední škole ve městě Chinoias, stál těsně před kamerou a zhluboka dýchal. Dodávalo mu to pocit duševního klidu a zároveň mu to pomáhalo se ještě více soustředit na to, co dělá a říká. Ve své práci to potřeboval dnes a denně. Dělal to hlavně kvůli tomu, že čas od času se zadrhával. Jako právě před okamžikem, kdy si uvědomil, že chce svým vystoupením v televizním pořadu zapůsobit na mladou a krásnou moderátorku diskusního programu Jenny Candyovou. Ta se opírala o svůj stolek, kde měla připravený notebook a vytištěné otázky, které jí přicházeli po celý den na mail. Jenny Candyová narozdíl od pana profesora Alana Callahama byla velmi noblesně oblečena. Vínově červené sako spolu s krátkou sukní vytvářely z mladé slečny přímo princeznu samotného satana. Přičemž vždycky když se pokoušel Alan odpovídat na moderátorkou položenou otázku, skončil jeho pohled na jejích malých ňadrech, jež se rýsovali skrz černou košili.
„Promiňte, ale asi jsem vám špatně rozumněl, jak zněla otázka ?“
„Jakými žánry jste jako spisovatel začínal, než jste se zaměřil na jeden styl a chtěl byste si někdy vyzkoušet i jiné zaměstnání ? Tak vezmeme to pěkně popořádku, takže co všechno jste psal, než jsme se zaměřil na jeden žánr ?“
„No tak nejdřív jsem nějaký ten čas psal krátké básničky, pak jsem si psal různé ty úvahy a fejetony, které mi ale ze záhadného důvodu nešly, a takže jsem skončil u svých oblíbených detektivních a sci-fi věcí.“
„Aha, to je velmi zajímavé a když jste zmiňoval o básních, pamatujete si nějakou ještě ?“
„Myslím, že už ne, ale zkusím to. Tak tedy :

Jsem volný jako pták
Můžu si létat jen tak
Stavím si hnízda na stromech
Které jsou hebké jako mech

„Jé, to je hezká básnička, tak snad se našim divákům líbila, stejně jako mě.“ A ta druhá část naší dnešní poslední otázky ?“
„Tak abych se přiznal, tak vlastně zatím nemám jiné zaměstnání. Jenom občas, to se ale nepočítá mezi práce, kterými by se člověk živil, se věnuji úpravě zahrad, keřů i stromků.“
„ No vidíte, to je hezký koníček. To bych do vás ani neřekla. Tak děkuji, že jste naše pozvání přijal a přeji hezký zbytek víkendu.“
„Děkuji, vám také.“

Zatímco se host po skončení pořadu potichu ztratil ve zmatku známého televizního studia a moderátorka Jenny Candyová odkráčela se slzami v očích do maskérny, aby ji mohli maskérky co nejdříve odlíčit a ona pak měla více času se ve své šatně převléknout, se o dvě patra výše šéf zábavného a kulturního oddělení Andrew Hoalberg ve svém velkém koženém křesle ve snad ještě větší kaceláři, která sloužila jako pracovna a občas i jako odpočívárna ,zamýšlel nad tím, jak by ještě více zvýšil večerní sledovanost svého televizního kanálu. Chvíli mu to trvalo, než na to přišel, ale naštěstí to za nedlouho zjistil.
„Jo jasně, už to mám. Proč mě to do háje nenapadlo dřív. To fakt nechápu. Stačí, když ten Jennin pořad šoupneme na dopoledne a večer se budou vysílat dejme tomu nějaký sportovní nebo politické přenosy.“
„Prosím tě Luccy, zavolej mi Candyovou, něco s ní musim projednat,“ ozvalo se nahlas ze sluchátka naproti zrcadlu v maskérně, zrovna když se chystala slečna, která se měla dostavit ke svému šéfovi, odejit.


„Tak se na to podívejme, v minulém měsíci ten váš rádoby diskusní kroužek, sledovalo něco přes deset tisíc lidí, což odpovídá 18 procentům z celého počtu obyvatelstva našeho města. Proti tomu nic nemám, ale tento měsíc je to už něco málo přes pět a půl tisíce. To znamená 9 procent a to je pro náš celý tým likvidační, chápejte. Když chceme diváky zabavit, měli bysme s těmahle číslama hnout, nemyslíte ?“
„Ano, to máte pravdu.“ Když moderátorka Jenny Candyová odpovídala, skoro se jí nechtělo věřit, že to co řekla, je její vlastní odpověď.
„ A proto, jsem přišel s jedním takovým menším upravením programu.“
„A jejej.“ Začala si říkat v duchu.
„ Jsem toho názoru, že byste měla svůj pořad přesunutý z večera na dejme tomu, pozdní odpoledne a na vaše místo bysme dali nějaké sportovní akce, nebo třeba ekonomické zprávy.“
„ Co ? To snad ne !“ Teď už přestala pochybovat nad tím, jak uvažovala. Tohle bylo přesně ono. Hlavně se nevzdat, přála si. Zjistil jste si aspoň pane Hoalbergu, jestli někdo tady vůbec takovýmu odvětví jak vy říkáte rozumí ?“ Při svých odpovědích se jí povedlo někdy i zrudnout až do barvy sukně, kterou měla na sobě.
„ Ale ano, ale ano. O to se nestarejte, od toho jsem tu já, abych takové věci zařizoval.“ Podstatné je nyní to, abychom se na té změně dokázali my dva dohodnout, rozumíme si ?“ Odvětil s úsměvem tlustý pán ve společenském oděvu.
„ No…, ale jo, proč ne. Když budu mít ten pořad odpoledne, tak navečer už se můžu věnovat dětem a oblíbenému koníčku vaření.“
„Vy vaříte ?“
„ Jistě, jinak bych nebyla tou správnou ženou v domácnosti.“
„ A jakou kuchyň, smím se zeptat ?"
„ Nejraději asi Itálii a pak něco málo z Indie.“ Občas se ji stávalo, že prozradila na sebe co neměla. A to se jí teď před chvilkou stalo.
„ Tak fajn, tak jsme domluveni. A až se rozhodnete zas vařit, tak dejte dopředu vědět. Rád ochutnám.“


„ Nic jinýho než namyšlený hovado, který si myslí, že každej tady začne skákat podle jeho vlastních pravidel, tak to ani náhodou. Aspoň já, když ne nikdo jinej.
„Já jsem vás slyšel Jenny ! Příště si laskavě nechávejte takové věty, až do své šatny a nikoho s tím tak neotravujte !“
„ Fakt jste mě slyšel ? Tak v tom případě nejste žádnej televizní ředitel, ale normální blázen a kouzelník v jednom.“ Zasmála se během své cesty po schodech dolů, od svého nadřízeného.