Tajemství Prokletých plání 7. díl

Na jedné z mnoha teras pod horskými příkrovy okraje leželo skalní město. Do skal zabudované domy natřené výraznými okrovými barvami a pokryté kůžemi pokrývali celý pás táhnoucí se pod skalním převisem až ke kamenitým srázům do propasti po okrajích terasy. V menších kaskádovitých úžinách měli vesničané pole a místy i několik ovocných stromů. I dobytek se choval na skalách, ne však na nechráněných prostorách, nýbrž ve skalních dutinách, které měly lepší přístup, k horským klečím a skalnímu porostu. Zde se mohli uschovat před bouří a zároveň měly dostatek potravy. Vodu do vesnice sváděli uměle vybudovanými kanály a shromažďovali ji v nádržích. Takovéto kanály umístili na některé domy a sváděli do sudů i vodu dešťovou. Celé město pokrývalo sic jen malou část okraje Prokletých plání, ale díky hlubokým a prostorným jeskyním, kaskádovitému umístění budov a šířce teras zde mohlo spokojeně žít až ke stovce obyvatel.
Když procházeli skalní rozsedlinou, sbíhali se vesničané a posměšně si na ně ukazovali. Chvílemi je i vojáci museli odhánět. Dorazili až na velký kruhový plácek, zřejmě na náves, mezi několika velkými budovami, kde na ně promluvil náčelník. Vysoký světlovlasý muž v kožešinách a s několika dlouhými pery na kožené čepici z medvěda.
„Krucifix, řekněte mu někdo, že mu ale ani slovo nerozumím!“ ozvala se po chvíli Pavla, když vyslechla několik málo vět z náčelníkova proslovu k cizincům
„Dobrotivý nebe, snad nejste Češi?!“ ozvalo se zničehonic z davu vesničanů, „To snad ani nejni možný!“ vycházela slova z úst postaršího, šedovlasého muže, kterého odkryl rozestupující se dav.
„Lidi zlatý, všeho bych se tady ještě dočkal, ale že tam u nás zvednou prdele a vyrazej do světa, to by bylo to poslední.“ Radostně si se všemi potřásal rukou, „Dovolte mi se představit, já jsem ňákej Kalivoda.“ To všem a hlavně doktorovi vyrazilo dech
„Vy se jmenujete Kalivoda?“ zeptal se nejistě doktor Swoboda, „Myslím, že pak bude nejlépe, když si s vámi promluvíme.“
Ten den to byl dlouhý večer a ještě delší rozhovor, během něhož se doktor Evžen Kalivoda dozvěděl vše o obou výpravách do Prokletých plání, o mrtvolách, o své ženě a o všem co naši cestovatelé zažili. Sám se potom rozhodl přispět svou troškou do mlýna.
„O svého přítele se nemusíte vůbec bát.“ začal, „Tady se o něj dokážou postarat. Řeknu vám, co se mu stalo. Podpovrchové výpary. Celé Pláně leží na geologicky velmi nestálém celku. Kráter sopky, sice vyhaslý, ale když se podíváte, jak je velkej, musela to bejt sakra sopka. Kvůli tomu je celý podloží tvořený snad jenom čedičem. A ten, když na něj budete několik tisíc, možná i milionů let foukat, proděraví se jak ementál. A právě v těch tunelech a chodbičkách teď prouděj zbytkový plyny, jako síra, dusík a podobně. No a někde, kde je dostatečně velká prasklina plyny začnou unikat a živočichové to pak nemůžou dýchat. Převážně to bývá v roklích a propadlinách, tam je škvír nejvíc. A ty plyny se taky držej při zemi, proto vesničani žijou tady v horách, tady nic nehrozí.“
„A co jsou vlastně zač?“ zeptala se Pavla a rozepnula si bundu.
„Kdysi dávno, to už ani nevim kdy, poněvadž v žádnejch kronikách se o tom nedočtete, se tady na tom místě rozkládalo království, respektive chanát. Maokvai Kchanát! Ten ovládal celou tuhle rokli, dál nešli, poněvadž z jihu se sem tlačili Mongolové, ze západu Rus, nebo co v tý době mělo pod palcem Kavkaz. Jenomže na Prokletý pláně si netroufli, několik nájezdů prý bylo, to jo, ale dycky si na nich vylámali zuby. Maokvaiové byli jediný, co se vykašlali na koně, což bylo snad to jediný, co Tatary drželo nad vodou, a obsadili celou rokli. Sem se na ně nikdo nedostal a proč taky. Kdo by se chtěl porád trmácet přes skály. Maokvai chanát byl totiž založenej z několika malých kmenů v Mongolsku jako odboj proti kharganátu. Ten se jich takhle snadno zbavil a na několik dalších let byl pokoj. Už vod začátku se prej domorodci zdržovali spíš ve skalách a dolů do údolí moc neslézali, to bylo všechno kvůli těm plynům. A voni sou jinak hodný, a dá se s nima domluvit. Jejich jazyk je nějaká hatmatilka mezi ruštinou a mongolštinou. Zvláštní je, že nemaj časy. Oni neřeknou, že byli v lese. Ne, oni řeknou, že jsou v lese před dvěma dny, třeba. Na druhou stranu, stejně jako čeština maj pády. Sice jenom tři, ale maj. Maj první, jako v češtině, pak pátej a ty zbylý maj všechny v jednom.“
„Můžu se na něco zeptat?“ přerušil ho na moment Petr, „Jak jste se sem vlastně dostal?“
Bylo vidět, že otázka Kalivodu zaskočila, ale nakonec se osmělil a začal vyprávět.
„2002 to myslim bylo, co jsem vyrazil se svou ženou do Mongolska, jsem u Lékařů bez hranic, teda aspoň byl jsem. Já i Růža sme hned druhý den vyrazili do pralesa, abychom našli skupinu několika ztracených pastevců, kteří byli nezvěstní už týden a možná potřebovali lékařskou pomoc. A tenkrát jsme se dostali sem. Nebejt tady Maokvaiů tak nevim. Znáte spis Dějiny alchymie císařské? Vidim, že jo. Tak víte, že se tam píše o Prokletých pláních, konkrétně o nějaké bestii. Ta bestie tady skutečně je. Domorodci tvrdí, že ji probudili až ty alchymisti z Prahy, co se vydali rovnou do centra Plání. Od té doby je už nikdo neviděl. Měl jsem už několikrát tu čest ji potkat. Nevim přesně, která to je, protože se jich po pláních potuluje několik. Všichni buďto děti, nebo tak nějak. Oni jediný se dokážou pohybovat v těch výparech. Zničehonic vám zmizí před očima a objeví se za vámi. Jsou strašně podobný lidem, ale jinak prorostlý skrz naskrz kytkama a všim možnym bordelem. Porazit se nedaj, domluvit se s nima taky nedokážete. Oni to byli, kdo vyvrátil tenhle chanát. Boje proti nim jsou jen ztrátou času a životů. Maokvaiové se stáhli sem do hor a tohle je jediná vesnice, která přežila. Poslední zbytky říše. Ti dole zničili téměř všechno. Nechápu, proč se ještě nesebrali a nevytáhli z rokle, takovýhle by byli schopný zničit celej kontinent. Mám jenom strach, že Růžena se s nima nějak zapletla. Měsíc už je nezvěstná ztratila se někdy přes noc. Jestli vám opravdu nic neřekla, musí to být s ní vážně, jindy totiž hubu nezavře.“
Evžen Kalivoda se na chvíli odmlčel a všichni zpozorovali, že se mu roztřásli ruce.
„Zmizte vocud!“ ozval se po chvíli drsným a ledovým tónem v hlase, „Zmizte dokád můžete. Nevim, proč jste tady a nehodlám to zjišťovat, ale radši se vraťte. Kdybych mohl, jdu s vámi, ale svou ženu jim tady nenechám!“ dořekl a schoval si hlavu do dlaní.
V ten moment začal Petru Mohylovi vrtat v hlavě červík. Nahlodával po kouskách myšlenky a pomalu se klubal v nápad. Všechna ta tajemná zmizení. Viktorův táta a doktorova paměť, to všechno mohla rozlousknout jediná bytost. Bestie. Jen ta a nikdo jiný.
Vesnicí se roznesl gong. Všichni vesničané se začali stahovat k návsi a spolu s nimi i doktor Kalivoda a jeho noví přátelé.
„To se vrátila Cerenagva!“ řekl Kalivoda s pohledem upřeným k pralesu, „Byla pryč celý půl rok. Ona jediná dokáže přežít tam dole. Jako jediná se taky dokáže domluvit s bestií."
„A kdo to vůbec je?“ zeptal se doktor Swoboda a snažil se ji pohledem najít.
„Cerenagva je prorok, duchovní vůdce kmene. Jediný, kdo má právo ji rozkazovat je náčelník. Támhle ho vidíte. Nupum-kchán, ten co s vámi mluvil, když jste přišli. Dnes večer bude sezení. Cerenagva nám bude vyprávět o tom, co viděla dole. Myslím, že se jí o vás zmíním. Rád bych vás tam vzal, ale cizincům to není povoleno." po těchto slovech se sebral a prodral se davem až k náčelníkovi. Cizinci osaměli. Petr si sedl na kámen a zahleděl se na prales. Byli tam, kde chtěli být. Po tolika dnech hledání, útrap a vyčerpání se věci konečně začali hýbat.