Tajemství Prokletých plání 8. díl

Druhý den ráno již seděli všichni u snídaně včetně Viktora, který se přes noc probral. Vyslechl všechno, co během posledních dní prospal a byl rád, že tomu tak bylo.
„Dobrý ráno, vespolek!“ objevil se ve dveřích Evžen Kalivoda s několika provazy a výbavou do lesa. „Včera večer bylo sezení. Cerenagva nám řekla jen to, co vím už od vás. Potvrdila, že bestie se opět probudila a že je třeba dát si pozor. Nupum-kchán vyhlásil pohotovost a nedivil bych se ani, kdybychom evakuovali vesnici, protože podle toho, co řikala Cerenagva, tentokrát to bude pěkně drsný.“ Kalivoda si sedl, vzal si rýžovou placku a pokračoval: „Pak jsem jí řekl o vás. Neřekla nic, jenom to, že se mám za ní stavit, až skončí sezení. Nechce to prý řešit s náčelníkem, poněvadž by s tím, co chce udělat, ani nesouhlasil. Já jsem tam potom šel a všechno jí pověděl. Vím od ní jedno. Posílá vás do centra oblasti. Do toho zpropadenýho místa, kde zmizeli snad všichni, co se o něco pokoušeli. Na samotný dno rokle. Největší důraz kladla na vás, pane doktore!“ ukázal na doktora Swobodu, „Vy se prý máte připravit na nejhorší. Víte, já jí teda věřím. Ona je sice tak trochu divná, ale ještě nikdy se nesekla a hodně pamatuje. No a je taky jediná, kdo byl schopnej s nima vyjednávat. Prej, ať už chcete cokoliv, vy, pane doktore jste jedinej, kdo ví, jak se věci maj. Jestli už jste tu někdy byl, jak jste říkal, musíte se teď sebrat a vyrazit dolů. A já vás tam mám dovést.“ Po těchto slovech vstal a jal se k odchodu, „Za půl hodiny vás čekám dole pod jabloněma!“ a vyšel z chýše.
„Někdo by tu měl ale zůstat.“ Napadlo Sandru, když Kalivoda odešel, „Kdyby náhodou se něco semlelo.“
Všichni se po sobě podívali. Evidentně byli všichni zvědaví na to, co tam uvidí a nikomu se nechtělo zůstávat v táboře.
„Já tam jít musím, já jsem vedoucí.“ Pojistil si účast Petr, „A tady doktor s Viktorem taky. Viktor proto, že kvůli němu tu jsme a doktor protože to řekla Cerenagva.“
„Správně!“ přitakal rychle doktor Swoboda, aby náhodou nikdo toto tvrzení nevyvrátil nějakým dobře směrovaným nežádoucím argumentem.
„Takže to nakonec zbude na mě, že jo?“ povzdechla si Pavla.

Scházeli dolů. Pětice lidí si razila cestu skalním porostem a po malé stezce lesní zvěře slézala z hor do rozlehlých terasových planin plných jezer, vodopádů a roklí. Tajga pokrývala celé Pláně a ž k vrcholkům rokle, kde se pozvolna proměňovala v horské kleče a skalničky. Obrovské, prastaré sekvoje, mohutné smrky, s dlouhými, převislými jehlicemi a rozpraskané, zkroucené borovice pokrývali každičký volný prostor, kde se zrovna nerozlévalo jezero, nebo „nečíhalo“ rašeliniště. Husté travní porosty pokrývali menší stepní plochy mezi lesy a přírodně, buďto požárem, nebo nenasytnými býložravci vytvořené mýtiny, kde se zdržovala menší stáda vysoké a černé zvěře. Letmo naši cestovatelé zahlédli i pár velkých medvědů hnědých, kteří zde našli dostatečně výhodné útočiště. Velká hejna divokých hus a kachen šlo zpozorovat jak na vodě, tak ve vzduchu. Jezera ze všech stran obklopená houštím, vrbami, topoly a všudypřítomnými jehličnany poskytovala nejen úkryt, ale i zásobárnu pitné vody, jak pro cestovatele, tak pro stáda losů, jelenů, srnců, siky, černé i divokých horských koz. To vše a mnohem víc skrývala pod svými křídly oblast zvaná Prokleté pláně. Nedotčená příroda, dokonalá země se vším všudy na straně jedné. Na straně druhé, nestvůra nestvůrná sídlící v těchto končinách. Čím blíže středu byli, tím větší klid panoval ve zdejších lesích. Pusto a mrtvolno leželo nad korunami stromů jako mrak a stahovalo se v kruzích k epicentru strachu. Ke středu Prokletých plání.
Slezli až na samé dno. Kol dokola jen smrky a staleté duby, vrstvy hnědého listí pokrývali zem a podobali se tak geologickým vrstvám země, ke kterým ovšem neměli daleko. Kde neleželo listí, rozlévala se mokřina. Zvířata, ptáci ti všichni opustili tyto končiny. A přece zde něco žilo, co vyšlapalo širokou stezku až k jakési podivné dřevěné stavbě na malém vyvýšeném kousku země uprostřed údolí. Vyrazili k ní. Bylo špatně vidět. Sice ještě nenastalo ani poledne, ale husté koruny stromů a skalní převisy po okrajích rokle bránili slunečním paprskům proniknout až na samé dno kráteru, kde to teď vypadalo jak za soumraku.
Doktor Vilém Swoboda se zarazil.

…Doktor Vilém Swoboda, mladý, černovlasý vědec, seděl na pařezu a spolu se svým dlouholetým přítelem Alfrédem Čelanským studoval mapu. Další člen výpravy, učitel biologie a chemie Petr Čestmír stál na kamenné vyvýšenině a dalekohledem pozoroval cestu před nimi. Nebyl si jistý a zdálo se mu, že v dálce vidí dřevěnou stavbu ve tvaru zahradního altánu, avšak o hodně větší…

Vraceli se mu vzpomínky. Všechno to teď viděl před očima. To léto! To proklatý léto.

…Doktorka Zuzana Novotná, lékařka, obcházela okolí. Zaujaly jí prapodivně vyhlížející stopy lesní zvěře. Na první pohled to vypadalo jako vysoká, ale s úplně jinak tvarovaným vzorkem. Nikdo z nich si ani nevšiml, že obloha je sekundu po sekundě tmavší a tmavší…

Podíval se na nebe. Proč si toho ještě nikdo nevšiml. Černá mračna se stahovala právě nad altán. Možná proto tu byla taková tma.

…Doktor Swoboda složil mapu a chtěl vyrazit. Než však stihl dát povel k odchodu, ozval se nelidský skřek tak neuvěřitelně blízko, že všem přeběhl mráz po zádech. Teprve potom se ozval zoufalý výkřik doktorky Novotné, čímž k sobě přivolala doktora a ostatní. Když přiběhli, viděli ji, jak sedí na zemi, rukama si křečovitě svírá kolena a ve tváři výraz čiré hrůzy. Pohled upřený přes ramena svých společníků. Evidentně za nimi něco bylo. Doktor Vilém Swoboda chvíli zápasil se strachem a zvědavostí. Nakonec zvítězila čistá zvídavost a doktor se pomalu otočil…

„Ne!“ vykřikl doktor, až se všichni otočili a Viktor ho přispěchal podepřít.

…Výkřik nefalšované hrůzy doprovodil blesk a okamžitý hrom…

Zahřmělo a…

A nic.
Očekával, že si vzpomene, očekával, že se to stane znova, ale nestalo se nic.
„Co se stalo, co jste viděl?“ rozkřikl se na něj Petr, který zjevně pochopil, oč jde.
„Já...Já,“ začal koktat doktor, „Já nevim. Všechno se mi vrátilo, všechno. Vím už naprosto všechno do toho posledního okamžiku. Viděl jsem Zuzanu, já ji viděl, jak tam leží. Pak se to objevilo. Já, já nevim, co to bylo. Nevim, co to bylo!“ opakoval neustále dokola. Viktor ho pomalu posadil na pařez.
„Na, napijte se, to vás postaví na nohy.“ Nabídl mu Evžen Kalivoda placatici, „Je to nějakej místní dryák, ale po čertech silnej.“
Doktor Swoboda si lokl a zjevně mu to pomohlo, neboť do pěti minut již stál na nohou a s trochu zmateným výrazem kráčel dál k altánu.
Stará, velmi stará stavba to byla. Když nahlédli dovnitř, nalezli na jedné stěně budovy s šestiúhelníkovým půdorysem nápis „Wilhelm Gücklhorn s druhy, léta páně 1532“.
Tak to on to tu postavil, pomyslel si Petr a odstoupil od boudy. Zde se tedy nacházeli uprostřed Prokletých plání. Tady žije bestie.
„Helejte, necítíte něco?“ zeptal se najednou Evžen Kalivoda a zavětřil.
A opravdu.
Odněkud vycházel až nesnesitelný zápach. Když se soustředili, aby určili směr a tak jeho původ, všimli si, že se line jaksi odevšad. Jakoby ze země a ze vzduchu zároveň. A byl stále silnější.
„Kristova noho, co to může bejt?“ rozkašlala se Sandra a začala hledat kapesník. Když sklopila zrak, všimla si, že pod nohama jí právě proběhly dvě velké ještěrky. Vykřikla. Za plazy se dál kupili stovky brouků a i oblohu pokrylo hejno much. V mokřině zapraskalo.
„To se mi nelíbí!“ poznamenal Viktor a sehnul se k zemi pro sukovici. Atmosféra houstla čím dál víc.
V tom něco prasklo a veškeré napětí se rozlilo po kraji v jedné vlně jako záplava.
A v ten okamžik z křovin povstali duchové a z močálů se pozvedly přízraky. Mohutná těla stvořená z bahna, pokrytá drny a hnijícím plevelem. A jak ta těla pomalu šla, bláto z nich odpadávalo a na svět se draly vysušené lidské schránky skrz naskrz prolezlé lišejníky a mechy, červy a pavouky, houbami a květenou. Na odhnívajících rukách, choroše a plíseň, v porostu řasy, že vlasy až svítily zelení. A tam, kde snad údy, či části těla chyběly, byla příroda vynalézavá a kusem dřeva, či velkým strupovitým kopytem nohu nahradila. A když snad někdo takto nohu vyléčenou neměl, chodil o berli. A chodil o ní tak dlouho, že mu s holí ruka srostla. Dlaň mu borka pokryla a na berli výhonky vyrašily. A byli tam i tací, co z lidského těla pramálo, snad jen ten tvar si ponechali. Podivná stvoření spletená z trávy a šlahounů rostlin, či snad z plátů kůry dehtem z jezer slepených brnění po celém těle měla. A byl tam i jeden, co mu větvoví k hřbetům přirostlo, že ho mohl jak ruce používat. Leč i mezi takovými stvůrami dva se našli, co vyhlíželi lidsky, a to bylo ještě hrůznější. Bez plísní a porostu v šatech neonošených. Jen ty oči. Jen ty oči byly lidské, avšak prázdné. Stejně jako ostatním přízrakům i Pavlu Hlavsovi a Růženě Kalivodové chyběl v očích život. Tupý a mrtvolný pohled upínali na pětici lidí u altánu.
A pomalu se blížili...