Tajemství Prokletých plání 10. díl

Alfréd Čelanský se pomalu vracel podzemním tunelem zpět do Gücklhornova tábora. Po zdech visely pavučiny obalené zelenou hmotou, které do tmy světélkovaly a poskytovaly tak dostatek světla k chůzi. Tunelů byl pod Prokletými pláněmi nespočet. Statisíce let uvolňování nebezpečných látek ze země vytvořily perfektní síť tunelů, která měla ústí snad téměř všude. Kdekoliv byla zem jen trochu slabší, vytvořil se vchod do tunelů. Téměř v každé jeskyni, v každé rozsedlině, v každém jezeře, močále, rašeliništi. Problém však byl v tom, že tunely byly plné plynů. Kouska čerstvého vzduchu v nich nebylo, a proto se v nich pohyboval pouze Gücklhorn se svými lidmi. Ti jediní se také v tunelech vyznali. Alfréd šel už podle paměti. Znal tuhle cestu jak své vlastní boty. Kolikrát již prchal nepozorován z tábora k Maokvaiské vesnici. Kolikrát se z něj snažil Gücklhorn dostat polohu vesnice. Marně. Alfréd Čelanský byl zvláštní. Věrně sloužil Gücklhornovi a plnil jeho příkazy. Byl plně pod jeho vlivem. Jenže na druhou stranu, nikdo ho nedokázal odnaučit jeho zvyky. Alfréd si navykl chodit pro rady vždy k Cerenagvě. Ona jediná byla ochotna ho vyslechnout a on jediný byl ochotný se jí ptát a ne jít ji rovnou po krku. Na poměry lidí v Gücklhornově družině byl poněkud zvláštní.
Alfréd si musel kleknout, poněvadž tunel se začal zužovat. Tušil, kde se nachází, a proto toho nedbal a pokračoval, jelikož věděl, že po chvíli se cesta opět rozšíří. Stěny tunelů byly vyhlazené bez jediné rýhy, to jak tudy tisíce let proudil plyn. Různé zákruty a odbočky, bylo jasně vidět, že tunely nejsou lidská práce, ale že je vytvořila příroda. A toho Gücklhron uměl vždy bravurně využít.
Jak tak Alfréd šel zamyšlen, nevšiml si, že cesta je místy zvlněná a o jednu takovou vlnu zakopl. Když se zvedal ze země zaslechl zvuky. Chvíli poslouchal, a když zjistil, že se nejedná o nikoho z jeho družiny, znejistěl. Tady dole se přece nikdo jiný pohybovat nedokázal. Opatrně vstal a vydal se po zvucích. Když dorazil k jedné zatáčce, spatřil světlo. Nevydávala ho svítilna, ani nic takového ale obyčejná pochodeň. Alfréd se rozhlédl kolem a vylezl si do jedné dutiny. Stále byl ještě trochu vidět, ale jen co se nasoukal dovnitř, zavřel oči. A splynul s okolím. To byla jedna z mnoha vlastností Gücklhornových lidí. Nejdokonalejší kamufláž na světě. V okamžení dokázali lámat světlo a napodobovat tvary tak dokonale, že splynuly snad s jakýmkoliv podkladem. Pravděpodobně v tom velkou roli hrála rostlinná výbava jejich těl. Alfréd zůstal nehybně stát a poslouchal vzdálené hlasy, které se pomalu blížily.

„Ta louče strašně smrdí a pálí, nemohli jsme použít normální světlo?“

„Já vám už po několikátý říkám, že ne! Studoval jsem ty tunely a vím, že je to tu plný nedýchatelným, ale pyrofóbních látek.“

„Pyro- co?“

„Pyrofóbní. Nevím, jestli kdy bylo něco takovýho zaznamenáno u chemických sloučenin, ale tady to tak je. Ten oheň je prostě tlačí pryč a my tu můžeme dejchat.“

„A nespotřebovává nám ten oheň vlastní kyslík?“
„Jo, jenže tady je kyslíku porád dost. Bohužel, toho svinstva je tu eště víc, takže čistej vzduch raz dva přebije.“

A prošli kolem Alfréda. Nevšimli si ho. Tak louče, zamyslel se Alfréd. Má cenu o tom Gücklhornovi říkat? Uvidíme. Pak slezl ze zdi a pokračoval dál za nimi. Byl mezi nimi i jeho syn. Alfréd chvíli bojoval s touhou ho varovat, pak si ale uvědomil, že tu má určité poslání a pokračoval dál jinou chodbou, která ho měla zavést do tábora o něco rychleji, než jeho syna. Ti šli ale stejně správnou cestou, což vůbec nebylo dobře.

Wilhelm Gücklhorn vylezl na kámen, který momentálně používal namísto trůnu a rozhlédl se kolem sebe. Pěknou řádku let už se sem dolů nepodíval. On i všichni ostatní leželi na dně různých roklí a čekali, až někdo vkročí do kráteru. Naposled byli na nohou, když přišel ten Kalivoda a uhnízdil se u Maokvaiů. Teď zase po dlouhé době mají práci.
Práce v jeskyni pokračovali. Měli pohotovost a nikdo, ani sám Gücklhorn, nevěděl, jak to bude pokračovat. Nacházeli se v největší jeskyni na Pláních, přesněji řečeno pod Pláněmi. Ústilo do ní obrovské množství tunelů, z nichž jeden vedl přímo ke středu kráteru. Jeskyně, ve skutečnosti, nebyla pod zemí, ale byla součástí nevelké skály, která vyrůstala z jezera na povrchu. Kvůli tomu také většina tunelů měla vchod na zemi, než ve stěnách. To jezero sem z části zasahovalo také. Několika tunely se dalo dostat do nižších jeskyň, kde se vylučovaly plyny rovnou ze země. Tam Gücklhorn zavíral své zajatce. Vyloučené plyny měli neskutečný účinek na lidské tělo a metabolismus. O tom se už tady přesvědčili všichni.

Alfréda Čelanského chytli ještě v tunelech. Jednu chvíli už byl rozhodnut jim vyklopit všechno, co viděl, ale tohle ho od toho bezpečně odvrátilo. Odvlekli ho dolů do jeskyň, kde zrovna teď ležel a skuhral doktor Swoboda. Nebude trvat dlouho a i on pozná, jak se věci doopravdy mají.