Tajemství Prokletých plání 12. díl

„Dejte si pozor tady je díra!“

„Jau!“

„No co jsem řikal.“

„Hele světlo!“

„Buď zticha a schovej se!“

Petr zhasil louči a opatrně vyhlédl zpoza kamenného valu v tunelu. Pod nimi se rozprostírala jeskyně, kde měl svůj tábor Gücklhorn. Viděl Pavla Hlavsu i Růženu Kalivodovou, ale doktora Swobodu nemohl najít.

„Pojď sem!“ křikla na něj šeptem Sandra a zmizela v nenápadné úžlabině ve stěně. Petr ji následoval, „Tady něco je!“

Evžen Kalivoda vzal do ruky pochodeň a posvítil na místnost. Všude kolem ležely hromady nepotřebného harampádí, které sem zřejmě nanosili Gücklhornovi lidé během let. Od obyčejných dřevěných kopí a kamenných seker až po válečné kolty z výbavy kapitána Carlsbacha. Nalezli zde i jejich vybavení do hor, které odcizil Hlavsa a Kalivodovi zápisníky. Mezi nimi i jeden, co se s ostatními neshodoval stářím, už jen co do vzhledu. Petr ho opatrně zvedl a otevřel na první stránce.

„Expedice Prokleté pláně 1972.“ Četl nahlas, „Osobní deník vedoucího výpravy. A tady dole podpis, Vilém Swoboda.“

Pavla si vzala od Petra sešit a nalistovala poslední stránky. Nebyly popsané. Zápisky končili někde před středem sešitku. Listovala dál. Doktor Swoboda si do sešitu nezapisoval průběh výpravy, ale pouze ulovené poznatky. A mezi nimi byla i jedna, co Pavlu dost zaujala.

„Poslouchejte!“ řekla ostatním a začala číst, „Při úprku z Tábora narazil jsem na skladiště výbavy v jižním tunelu v horní části jeskyně. Seznam nálezů uveden na vloženém papíře. Ten tu ale není!“ poznamenala Pavla, když sešit párkrát otočila v ruce,
„Důležitá poznámka: Nález dýky, třicet centimetrů dlouhá čepel, měděná, rukojeť dřevěná, asi dub, pokrytá výřezy, výřezy připomínají písmo Maokvaiského lidu. Čepel měkká, neúčinná v boji, význam: měď jedovatá pro rostlinné organismy, jedovatá i pro rostlinnou složku těla kterékoliv příšery z Tábora. Pozn.: Pouze domněnka.“ Pavla zaklapla sešit, „Tak co tomu řikáte?“

Petr s Viktorem se jako na povel vrhli naráz na haraburdí v místnosti. Každou brašnu, každý vak otočili naruby, dokud nedržel Viktor v ruce dýku s měděnou čepelí.

„Šéfe!“ ozvalo se z jeskyně. Vzali proto dýku a vydali se zpět ke kamennému valu.

„Šéfe!“ křičel dál podkoní Franc a opíral se o stěnu tím, co mu zbylo z ruky, pokrouceným kostěným pahýlem zbarveným a vytvarovaným do jeleního parohu, „Šéfe, už se probral!“
„Je při smyslech?“ zvedl se Gücklhorn ze svého dosavadního trůnu a vykročil směrem k Francovi.
„Je!“ odpověděl podkoní a spolu s Gücklhornem vyrazil směrem ke spodním jeskyním, „A je ochoten nám pomoc s útokem na vesnici!“

A ve stejné době, kdy Gücklhorn prohlížel zotročené tělo již mrtvého doktora Swobody, skupina pěti lidí v čele s Petrem Mohylou běžela podzemními tunely zpět k vesnici, v čemž jim výrazně pomáhal Swobodův zápisník, kde byla, mimo jiné, i základní mapa těchto tunelů.

Prokleté pláně necítily žádné nebezpečí ze stran cestovatelů. Bohužel, Gücklhorn ano, a možná právě proto si Pláně připadaly být v bezpečí.