Tajemství Prokletých plání 13. díl

Cerenagva seděla pod skalním výběžkem a pozorovala dění ve vesnici. Náčelník nechal postavit stráže okolo celého skalního města, přestože tušil, že to nebude mít větší vliv na obranu tábora. Pokud se Bestie rozhodne zaútočit, nic jí v tom nezabrání. A jestli už vědí, kde vesnice leží, dlouho to trvat nebude. Jediná jejich naděje jsou ti cizinci, co přinesli posvátnou dýku. Už jednou se Maokvaiům podařilo odrazit útok pomocí měděného nože náčelníka Kalim-kchána a možná, že se to podaří i podruhé. Tak jako tak, byla to jediná naděje.

Wilhelm Gücklhorn seděl na svém trůnu a se zapřenou hlavou přemýšlel. A-bdgul na něj musel dvakrát zakřičet, aby si ho všiml.

„Co?“ trhl sebou Gücklhorn, načež ho A-bdgul podepřel, neboť se z trůnu uvolnil kus kamene a odkutálel se někam do stínů u stěny.
„Jsme připraveni, pane.“
„Doktor Swoboda i Alfréd?“
„Oba dva čekají dole v jeskyních.“
„Dobrá.“ Řekl Gücklhorn spíše pro sebe a vstal, „Nastal čas.“ Pak se otočil a rozhlédl se po jeskyni, „Kde je kapitán Carlsbach?“
„Tady!“ zakřičel muž v modré uniformě s mechem porostlými vlasy a vyběhl po kamenech až ke Gücklhornovu trůnu.
„Sežeňte posádku, kapitáne!“ začal Gücklhorn, „A vydejte se ke kaskádám. Najděte kameny a pak se vydejte rovnou k vesnici, Franc už vykreslil mapu, dá vám ji.“
„Z posádky je nás málo, ostatní jsou ještě…“
„Budete mít všechny své muže, nemějte strach!“ přerušil Carlsbacha Gücklhorn a mávnutím ruky ho poslal pryč. Zády k němu otočený se ještě zeptal: „Budete vědět, co a jak?“
Carlsbach se zastavil a elegantním pohybem si strčil do podpaží zdobenou hůlku se svým monogramem, „Od války jsem nestál za kormidlem. Když už nikde, tak tam jsem si jistý naprosto ve všem!“ ledabyle zasalutoval a krokem vyrazil k tunelům.

Gücklhorn se za ním chvíli díval a pomalu se začal usmívat. Pak se rozesmál úplně a nemělo to daleko od šíleného smíchu bláznivých vědců, tvořících svá monstra na vysoké věži uprostřed bouří sužované krajiny.
„A-bdgule!“ zařval a chytil se za levý bok, když ho bolest vyvolaná smíchem upozornila na starou nedoléčenou ránu. Arab přispěchal a pokynul mu.
„Kolik nás je?“
„Teď, nebo celkově?“
„Obojí!“
„Celkově to nevím, ale půjde to tak do stovek. Momentálně je nás tu asi okolo patnácti. Na víc lidí energie nestačila.“
„Tak bude muset!“
„Váš kámen je již slabý, víc energie se z něj dostat nedá.“
„Vezmeme si nové, je jich tady víc než dost.“
„Kameny se nesmí takhle využívat! Jsme tady, abychom zabránily manipulaci s nimi!“
„Tohle je pro ochranu celých Plání! Carlsbacha jsem už poslal pro pár dalších pro tu jeho loď! Jsme slabí, a jestli máme zvítězit, potřebujeme posily! Děláme to pro dobro Prokletých plání, tak pro to Prokleté pláně budou muset něco obětovat!“

Wilhelm Gücklhorn nechal A-bdgula A-bdgulem a vyrazil pryč z jeskyně. Když byl mimo vidění ostatních, sáhl do kapsy svého kabátu a vytáhl na dvě půle přelomený, sytě černý kámen protkaný žlutými, křemenu podobnými žílami, které ve tmě slabě světélkovaly. Historicky první Evropany nalezený kámen mudrců, který měl on, Gücklhorn po celou tu dobu ve své moci. Díky němu byl schopen využívat sílu Plání, ovládat mrtvá těla svých společníků a dorozumívat se se zdejší přírodou. A teď, když by ho nejvíce potřeboval, byl slabý. Jen díky tomuto kamenu Gücklhorn držel rovnováhu mezi svou vůlí a vůlí Prokletých plání. Nebýt této rovnováhy, dávno už by z těl jeho i jeho lidí byly pouhé přízraky, které by vraždili veškeré příchozí do kráteru. Takhle mohli myslet. Dávno už ztratili duši a svobodnou vůli, chránili kameny a celé Pláně, ale pořád ještě měli své vzpomínky a myšlenky, které jim umožňovali ponechat si alespoň trochu toho lidského, co v nich ještě zůstalo. A jestli se teď kámen vyčerpá úplně, váhy nevydrží a rovnováha povolí. A to by byl konec celých Plání, poněvadž už bylo pozdě, nechat na přírodě, aby dodělala to, co Gücklhorn začal.

Wilhelm Gücklhorn vložil kámen zpět do kapsy a vyrazil tunely do spodních jeskyní. Tam unikaly plyny přímo z podloží. Dorazil až k jeskyni, kde nechal uvěznit doktora Swobodu a vlastně všechny členy své družiny. Zde se nacházel v nejhlubším místě Prokletých plání. Což si alespoň všichni mysleli. On věděl víc. Prostoru zde bylo dost a v zadních částech jeskyně se leskla vodní hladina. Nebyla to však voda, co vyplňovalo temné jezero, ale kapalná substance té látky, z které vykrystalizovaly kameny mudrců a která vytvořila podzemní tunely. Wilhelm Gücklhorn došel až k jezírku, nadechl se a skočil do něj.

Prokleté pláně neměly rády, když jim někdo něco bral. Kdysi dávno, když chtěli Maokvaiové těžit kameny a dřevo v lesích, začala zem vypouštět jedovaté plyny. Když chtěl Wilhelm Gücklhorn zničit kameny mudrců, tyto jedovaté plyny zvedly jejich těla z bažin a mokřad a postavily je do první linie své armády proti narušitelům. Kdykoliv, když chtěl si někdo vzít něco od Plání a nenarušit tak klid, musel jim na oplátku dát něco svého. Když Wilhelm Gücklhorn žádal kdysi Pláně o první kámen, nabídl jim svou duši, která nezmizela v nenávratnu jako duše ostatních lidí z jeho družiny, ale usídlila se právě v té látce, která sloužila Pláním jako vlastní úložiště dat. Gücklhorn dávno věděl, že duše vzniká jako vedlejší produkt myšlení, cítění a vůbec žití. Když tenkrát zemřel, odevzdal svou duši Pláním, ale za ta léta myšlení a cítění po tom, se mu začala tvořit duše nová. Tu už ovšem Pláně přijmout nechtěli a on to věděl. Nabídl jim proto doktora Swobodu. Jeho myšlení, jeho vzpomínky, jeho vědomosti dalece přesahovaly ty Gücklhornovy. Ten pouze doufal, že doktorova duše svolí. To bylo to jediné, co si mohl každý rozhodnout sám. Doktor Swoboda už dávno pochopil, že Pláně je potřeba ochránit, to bylo jisté. Otázkou zůstávalo, jestli se sám rozhodne pomoci a zůstat. Alespoň na čas.