Tajemství Prokletých plání 15. díl

„Všimli jste si, že se nebe zatáhlo?“ zeptala se Pavla, když si na chvilku lehla a zahleděla se nad sebe. Co se vrátili od Altánu, ještě si nesedla.
„Typický!“ poznamenala suše Sandra, „V takhle dramatických momentech se dycky nebe zatáhne a začne pršet. Kdybych byla šílenej vědec, ještě by hřmělo pokaždý, když bych se začala šíleně smát.“

Nupum-kchánova vesnice byla dokonale připravená k boji. Kolem dokola kamenného valu, vystavěného do půl druhého metru vysoko byly rozestavěné kotle s vroucím olejem. Po okrajích rokle nad vesnicí stáli v několika nad sebou ležících terasách lučištníci a ti kolem sebe měli koše se žhavým uhlím, v kterých zapalovali šípy. Vojáci s kopími a kamennými sekyrami stáli schovaní pod převisy, kde se také ukrýval zbytek vesnice. Čekalo se na boj.

Z Maokvaiské vesnice bylo krásně vidět na obrovskou lesní plochu v kráteru. Zem se od vesnice svažovala prudce dolů na úpatí pralesa, tam se svah mírnil a pozvolna pokračoval až k tři kilometry vzdálené propasti, jejíž příkré stěny a okraj tvořili hranici mezi horním lesem a krajinou na jejím dně, kde zem dál klesala ke středu kráteru. A uprostřed tohoto náhorního pralesa, přímo proti vesnici čněla skála. Jednou stranou byla součástí stěn propasti, zbylé masy kamene byly přístupné z lesa. A právě na samotném vrcholku této skály, vedle špičatého balvanu, tvořícího špici hory stála postava zahalená v arabském plášti. A-bdgul tu stál, nevšímaje si poryvů větru, či vysoké výšky, jež měly neblahé následky na držení rovnováhy ostatních členů Gücklhornovy družiny, kteří čekali, rozeseti po okrajích skály a v jejích rozsedlinách. Dobrých dvacet mužů tu stálo a čekalo, až odněkud zazní rozkaz k útoku.

Pod skálou, tyčící se nad lesem, se nacházel jeden z mnoha vchodů do tunelů. A z něj právě vylezl Gücklhorn. Jakmile se ocitl oběma nohama venku, splynul s okolím. Díky jeho rostlinami porostlém těle dokázal perfektně zapadnout do okolní krajiny. Využívat tunely k nepozorovanému přemisťování byla jedna věc, ale pohybovat se hodiny krajinou takto neviděn a přece všem na očích, to vyžadovalo um. Gücklhorn nejenže vybrousil toto umění k dokonalosti, ale zároveň ho i naučil všechny své muže. Ti teď totiž stáli neviditelní na úpatí lesa a před sebou měli svah vedoucí k Maokvaiské vesnici. Boj mohl začít.

„Připravte se!“ upozorňoval Kalivoda ostatní, když zkoumal dalekohledem krajinu před sebou a zahlédl na skále A-bdgula, „Vypadá to, že už jdou.“ A kývl na náčelníka. Ten dál čekal. Nepoužíval dalekohled, ačkoli už ho několikrát Kalivoda přemlouval, že s ním to má lepší. Nupum-kchán se spoléhal pouze na své instinkty a schopnosti. A často viděl mnohem lépe a dál, než Kalivoda s brýlemi a dalekohledem. Teď zrovna viděl, jak se daleko na skále pohnula postava v arabském plášti a všichni, co stáli kolem ní slezli dolů do lesa. Náčelník pozvedl paži.

Wilhelm Gücklhorn dorazil až ke skalní římse, na níž ležela vesnice. Měl ji v hrsti. Věděl už, kde leží a hodlal s ní udělat rychlý proces. Proto nadále neotálel a vydal povel k útoku. A to se otřásla zem. Celým lesem se roznesl nelidský řev tvora, který dnes hodlal zvítězit, nebo zemřít. A na tento povel, celý padlý Maokvai-kchanát, spolu s Gücklhornovou, Swobodovou i Holého výpravou vyrazil z lesa. Všichni naráz se pohnuli a všichni naráz jakoby najednou strhli neviditelný plášť. Stovky zmučených těl pokrytých šlahouny trav a keříčky lišejníků se počaly drásat do svahu k vesnici.

Náčelník Nupum-kchán svěsil paži. Na tento povel, všichni lukostřelci, čekající se zapálenými šípy, vystřelili a poslali své střely v jednom hustém mraku do lesa. Nic nedbali na nebezpečí požáru, ba naopak, věděli dobře, že těla Bestie jsou hořlavá. A věděli to i ti, co se pokoušeli vyškrábat po skále k vesnici, když jim na hlavu začali lít zapálený olej. Gücklhorn sám se boji vyhnul. Věděl, že těla jeho bojovníků jsou nezničitelná. Pokud ovšem shoří na prach, nic už nezbude, co by příroda zocelila a znovu postavila do čela armády. Proto radši nařídil vojákům, aby se stáhli. Zanedlouho dorazí vojáci i na okraj kráteru. Několik tunelů ústilo i tam, jenomže tam byl vzduch dokonale čistý a jeho lidem se nedostávalo dostatečné podpory ze stran látek potřebných k dýchání, kterých bylo plné dno propasti. Alespoň vesničany vystraší a vyžene dolů do lesa. Netrvalo dlouho a i tento plán vyšel. Několik Gücklhornových mužů dorazilo nad vesnici a v jedné vlně se nahrnulo do skalního obydlí a rychle zpět do lesa, kde se dalo alespoň trochu dýchat. Povalili tak kamenný val a kotle s olejem. A lučištníkům pomalu docházelo střelivo. Nupum-kchán byl proto nucen vyslat své schované vojáky do přímého boje tělo na tělo. Gücklhornovým vojákům se zatím podařilo zabránit ohni, aby se rozšířil dál po lese a hořící místa udusili těly svých padlých spolubojovníků. Boj se přesunul do malého údolí mezi okrajem kráteru a skálou nad propastí. Zde se střetli Maokvaiové s Maokvaii.

Mnoho lidí zde přišlo o život. Evžen Kalivoda vyrazil na stanoviště lukostřelců, aby měl větší rozhled a pomohl s doplněním střeliva. Cestu si však vybral špatnou, neboť po ní sbíhali vojáci dolů do údolí a strhli ho sebou. Hned první setkání s nepřítelem ho stálo život. Jeho vlastní žena stála nedaleko a přihlížela, jak Kalivodu probodli zrezivělou tyčí, na kterou museli obzvláště zatlačit, neboť byla zprohýbaná a plná ostrých hřebů. Tak skonal Evžen Kalivoda.

Náčelník Nupum-kchán nepatřil k těm, kteří by seděli v bezpečí hlavního štábu a čekali, až jak bitva skončí. On dávno chopil se dvou bronzových mečů a bojoval sám v první linii. Zde se také střetl s A-bdgulem. A-bdgul nikdy nedovolil, aby ho během boje ovládla zuřivost, v tom se od něj Nupum-kchán nelišil. A jen díky tomu probíhal mezi nimi souboj hodný mistrů, do kterého se neodvážil zasáhnout nikdo z bojujících, ačkoliv by tak byli schopni souboj hned ukončit a jedné straně dopomocí k vítězství.

Mezi vojáky, kteří se pokoušeli dostat nad vesnici a napadnout ji tak nečekaně ze zadu byl i Alfréd Čelanský. A tak se stalo, že se právě on setkal tváří tvář se svým synem. Neřekli si nic, jen dlouhou dobu tam stáli a dívali se na sebe. Oba dva čekali, kdo z nich promluví jako první a přeruší tak dokonalé ticho, které samo o sobě obsáhlo snad vše, co si ti dva chtěli říci. Nepromluvil nikdo, po chvíli mlčení tam strávené totiž zaútočil na Viktora jeden z příslušníků Gücklhornovy armády a byl to právě Alfréd, kdo útok odrazil holou rukou a ztracen ve vřavě už nikdy svého syna nespatřil.

Wilhelm Gücklhorn stál na skále a pozoroval bitvu. Mezi hořícími stromy míhali se vojáci jak mravenci a chvíli, co chvíli padnul jeden z mnoha pralesních velikánů a pod tíhou svého kmene rozdrtil řadu bojovníků. Zahřmělo se, ovšem ne tak, jak hřmí před bouří, či během ní, ale tak, jak rachotí staré motory létajících strojů. Nad skálou se objevila vzducholoď. Léty zničený kolos, z kterého se sypala rez a drny, kterými byl přikrytý desítky let, teď pomalu klesal nad válčící údolí a sypal ze svých útrob výbušné pumy, které zbyly zde spolu se vzducholodí. Poslední Gücklhornův trumf.

Kapitán Carlsbach stál za kormidlem vzducholodi, na očích letecké brýle a v kapse uniformy černý kámen se žlutými žilkami. Celý svůj život strávil za kormidlem vzducholodí a teď se mu naskytla příležitost opět vznést se do oblak. Užíval si to.