Tajemství Prokletých plání 16. díl

Gücklhorn věděl, co má dělat. Nikdy nevěřil v moc zbraní a síly. Byl vědec do morku kostí a spoléhal se vždy na svůj mozek a nepřeberné možnosti přírody. Díky tomu teď stál opřen o silný dub a očima okolní květeny zkoumal bojiště. Věděl o každém.
„Vylez!“ zařval stále ještě se zavřenýma očima, „Štve mě to, že si myslíš, jak nejsi chytrý, když jsi se dostal až sem!“ a otočil se ke skalní rozsedlině, co měl za sebou, „Jenomže já o tobě vím!“
Zpoza kamene vylezl Petr Mohyla. Gücklhorn se rozesmál.
„Přiznám se, že jsem čekal alespoň kopí, či sekeru.“ Smál se dál, „A ty jdeš na mě jen takhle? Postavit se zvířeti jen s holýma rukama, to je buď obrovská odvaha, nebo šílenství!“
„Co jste zač?!“ zakřičel Petr. Přišel si sem hlavně pro informace, ne pro cizí život.
„Bestie!“ zařval Gücklhorn, „To vám nestačí?! Legenda, mýtus, nic z toho, co tady vidíte, není přijatelné pro moderní svět, nebylo to přijatelné ani v naší době! Nikdo není schopen uvěřit v nadpřirozeno. Může stará vypuštěná vzducholoď létat? Může! Můžou mrtvá těla lidí chodit a bojovat? Můžou! A proč? Protože jsou tací, co vědí, jak na to! Máte-li vědomosti, znáte-li věci, víte, co musíte udělat, aby vás začali poslouchat! Vládnout znamená znát své poddané a vědět, jak na ně! A tady jste ve světě, kde na každém rohu trčí ze země kámen, v němž jsou uloženy vědomosti, které jsou jen zlomkem toho, co všechno se dá zjistit studiem celé oblasti! Tady ví každá veverka, každá veš víc než vy!“
„Ale kdo jste vy?!“
„Kdo jsem já?! Co na tom záleží? Já jsem nic, stejně jako vy, jako kdokoliv jiný! Ale dobře ať je po vašem, jestli vám stačí vědět pouze to, že se jmenuju Wilhelm Gücklhorn a pocházím z Prahy, z dob, kdy císař Rudolf ještě živil své alchymisty, kteří nevěděli vůbec nic ve srovnání s tím, co vím teď já, pak tady zemřete naprosto zbytečně, pokud vám jde jenom o tohle! Vy se teď můžete ptát na cokoliv a chcete vědět jenom to, jak se jmenuju?“
„Zabil jste doktora Swobodu! Viktorovi jste vzal otce! Kalivodovi ženu! Nezajímá mě nic, než to, abych všechny ty lidi, kteří zemřeli jen pro to vaše vědění, pomstil!“
„Tak msti! Msti, ty červe! Sám jsem zvědav, jestli se ti to povede!“
Gücklhornovi zasvítilo v očích a z hrdla se mu začal drát nelidský řev. Strnul však v okamžiku, kdy Petr sáhl do kapsy a vytáhl měděnou dýku nalezenou ve skalní skrýši. V ten okamžik jím projela nesnesitelná bolest, vzpomínka na staré zranění způsobené právě touhle dýkou. Chytil se za bok.
„Kde jsi to sebral?!“ zařval zoufale a v nesnesitelných křečích vyrazil proti Petrovi, chtěje mu dýku sebrat. Zuřivý výraz ve tváři a červený svit v očích vystřídal výraz bolesti a zoufalství, který nastal v momentě, kdy Petr bodl a strefil se přesně do místa, kde Gücklhorn držel se za bok. Prokleté pláně zasténaly. Gücklhorn zalapal po dechu. Předklonil se a z úst mu vytékající krev se slinami pomalu skapávala na zelený mech. Ruku, kterou si držel bok, sevřel v pěst a rozerval si tak kůži v ráně. Pomalu oddechoval. Oči! Poslední, co zbylo bestii lidského, byly oči, ve kterých mohl Petr pozorovat smrtící strach střelené laně, kterou celý svět, ve který věřila, zradil. Gücklhornovi povolily svaly a jeho tělo se zřítilo do krví poskvrněného mechu.

A-bdgul strnul a v moment kdy to udělal, vrazil mu Nupum-kchán bronzový meč do srdce. Věda, že to nemá žádný účinek a že by teď mohl náčelníka na místě zabít, otočil se A-bdgul, vytáhl z hrudi bronzový meč a jal se opět zaútočit. To už se mu ovšem dral na mysl neodbytný pocit, jenž mu bránil vykonat smrtící ortel. Rozhlédl se kolem. Nebyl sám. Kolem dokola přestávali jeho bojovníci útočit a slepě stáli, zatímco jejich nepřátelé do nich vráželi meče a kopí. Něco se stalo. A-bdgul tušil, co za tím vězí, už jednou se stalo něco podobného. Když vyvrátili Maokvai-chanát, vyrazil Kalim-kchán do boje s Gücklhornem a zvítězil díky meděné dýce, kterou sám nechal zhotovit. Jen kvůli tomu nezničili Chanát úplně. Možná, že se to stalo znova. A-bdgul se ani nezdržoval vydáváním rozkazů a rozběhl se k nejbližšímu tunelu v okolí.

Petr Čestmír stál jako přikován a nevěděl, co si počít. Kolem něj lidé utíkali pryč, jen on stál a nemohl se hnout. Stejný pocit měl i podkoní Franc a Matěj Holý, z kterých začala postupně odpadávat borka a mechový porost. Jejich přírodní pancíř, ochrana před ranami a fáče na zranění. To, co je do teď chránilo, najednou přestalo fungovat. Se smrtí Gücklhorna začal kámen slábnout a energie, potřebné pro všechny jeho bojovníky, začalo ubývat.

Kapitán Carlsbach vykřikl bolestí, když ho kámen v kapse začal pálit. Vyhodil ho ven a pozoroval, jak se z něj kouří.
„Něco se stalo!“ lekl se a hledal jakýkoliv ještě fungující přístroj, který by mu alespoň zhruba popsal stav lodi. Ta počala klesat. Carlsbach se chopil kormidla a vší silou se pokusil vzducholoď otočit. Klesala obrovskou rychlostí, plyn unikal a balón již neměl takový vztlak, aby udržel stroj ve vzduchu. Pokud v takové rychlosti dopadne na zem, veškeré nevybuchlé miny způsobí nepředstavitelnou explozi.
„Všichni ven!“ zakřičel Carlsbach a točil kormidlem, co mohl, „Vyskočíte, a máte aspoň nějakou šanci!“
„Co bude s váma?“ doklopýtal k němu muž v modré uniformě, z které už odpadal téměř veškerý plevel, a na svět se začaly drát mužovy vybělené kosti.
„Byl jsem první, kdo s touhle vzducholodí vzlítnul!“ oddychoval těžce Carlsbach, „A budu taky ten poslední!“

Hořící porost už pomalu dosáhl políček u vesnice a donutil Maokvaie popadnout děti a vydat se do hor. Tlačili s sebou i Petra Mohylu spolu s jeho přáteli. Tomu se podařilo dostat, se stahujícími se vojáky, zpět do vesnice. Prchali pryč. Věděli, že až se dostanou zpět k okraji kráteru, už se zpět dolů nevrátí. To, proč sem přišli, bylo dávno pryč. Doktor Vilém Swoboda odhalil dávno zapomenutou minulost a stálo ho to život. Život, který odevzdal a zasvětil Prokletým pláním.

Wilhelm Gücklhorn ještě slabě dýchal. Nevnímal svět okolo sebe, nevnímal své myšlenky. Veškerou energií, která mu zbyla, se pokusil udržet tělo naživu. Dlouho už to nevydrží. Tam, v mechovém porostu mezi břízami a stoletými duby, leželo tělo muže, který položil svůj život i duši za vědění světa. Ležela tam lidská skořápka, ostatky osobnosti, které postupně zasypával popel z hořících stromů a drolící se rez z padající vzducholodě, která mířila přídí rovnou na tento malý, krví pošpiněný mechový palouček.

Petr Mohyla sebral veškerou energii, která mu zbyla a davem prchajících vojáků se prodral až ke kamennému výstupku, z něhož bylo krásně vidět na celé údolí. Sám nevěděl, co ho k tomu vedlo. Celá vesnice prchala, jen on stál na skále a pozoroval okolí. Někde tam dole byl někdo, kdo nesplýval s pozadím. Někdo, kdo nepanikařil a upřeně Petra pozoroval. Mohyla to cítil a pohledem přejížděl po mrtvých tělech. Zaujala ho pouze jedna postava otočená k němu zády. Nejprve si ji nevšiml, ale pak se k ní pohledem vrátil a přimhouřil oči, aby viděl lépe. Postava stála klidně a nehnutě uprostřed vřavy a vypadala, že si jí kromě Petra nikdo jiný nevšímá. Stála tam zahalená v dlouhém černém hávu opřená o zrezivělou kosu. Petr chtěl jít blíže, ale něco mu stále bránilo odlepit nohy od země a vyrazit. Najednou uslyšel kdesi hluboko v hlavě hlas. Věděl, že patří oné černé postavě, ač stála dobrých pět set metrů od něj.
„Víš už všechno, co se má stát.“ prolétlo Petrovi hlavou a postava k němu otočila svou vybělenou tvář smrti.

Petr Mohyla se probudil. Slunce už pomalu vylézalo nad obzor a zalévalo tak světlem celý kráter. Historicky první výprava do Prokletých plání mohla začít. Bylo to již dobrých šest měsíců, co doktor Vilém Swoboda s Alfrédem Čelanským objevili starou knihovnu z Rudolfínské doby a v ní svazek Dějiny alchymie císařské. Jakmile to tenkrát Petr zjistil, dlouho nečekal a díky tomu teď mohl stát na okraji oněch tajemných lesů.
„Pánové“ ozvalo se od ohniště, „Snídaně!“
Pavla Mayerová spolu s novou přítelkyní doktora Swobody Růženou Kalivodovou připravovala snídani.
„Ahoj lásko.“ Políbil Petr Pavlu a sedl si k ohništi.
„Prosimtě, co se ti zdálo?“ objevil se s úsměvem na tváři Viktor Čelanský a sedl si k Petrovi, „V noci jsi sebou házel, jak čert!“
„Ani nevím, něco o pláních!“ protřel si Petr oči, „To byl takovej ten sen, při kterym si nejseš pak ráno jistej, co je pravda a co ne.“

Jakmile slunce vystoupalo k obzoru a zalilo tak celý horský kráter, počala výprava Petra Mohyly scházet dolů. A v momentě, kdy první z účastníků výpravy překročil hranice Prokletých plání, něco se pohnulo. Kdesi hluboko, hluboko v rokli, uprostřed té nejhlubší bažiny, mezi troskami staré německé předválečné vzducholodě stvoření protkané mocí přírody a přikryté pokrývkou času začalo dýchat...