KAUZA

KAPITOLA 1
Dobrý den, vítá Vás Amerika.

Ráno bylo zase chladno. Vůbec se mi nechtělo do práce, ale stejně jsem neměla co jiného dělat. Žiju v Bostonu. Sama. Bez rodiny, která zůstala v Česku. Ve dvaceti jsem odjela studovat do Států. Víceméně jsem zdrhla. Pryč ze zkorumpovaného Česka.
Je mi 34 let a už od 20 let žiju tady. Sama. Samozřejmě mám tu přátelé, kolegy, ale nikoho extra blízkého. Ono se říká, že příbuzné je nejlepší vidět z dálky, protože na blízku lezou na nervy. Ale čeho je hodně, toho je příliš. Nežiju si špatně. Dalo by se říct, že jsem si splnila americký sen. Mám skvělou práci, výborný plat a pohybuju se v lepší společnosti. Ale co víc chtít? Nevím. Poslední dobou je mi na nic. Pracuju jako právnička v jedné prestižní Bostonské právnické společnosti LWS. Na právnickou univerzitu jsem nastoupila hned po maturitě. Původně jsem chtěla studovat doma v Česku, ale nelíbil se mi a stále nelíbí český soudní systém. Jsem rebelka. Idealistka, která soudí, že spravedlnost nemůže být dosáhnuta rozhodnutím soudce, který tomu stejně příliš nerozumí a kdoví, kdo jej podpatil. Vystudovala jsem střední školu obor právnický asistent, takže jsem měla příležitost býti u hodně líčení doma, teda v Česku. Nelíbily se mi. Byly strojené, neúčinné, a téměř by se dalo na výsledek líčení vsadit. Korupce nekorupce, říkejte si co chcete, ale spravedlnost byla často na finančně zajištěnější straně. Tak jsem hned po maturitě, vlítla na jednoletý intenzivní kurz angličtiny. Měla jsem perfektní motivaci, proto učení šlo neobvykle snadno. Vyplnila přihlášku, obdržela stipendium a po lítanici na úřadech, jsem nadšeně nastoupila do letadla směr Boston.
A teď? Po čtrnácti letech v cizí zemi si už připadám jako američanka. Nebylo pro mě těžké si zvyknout. Lidi tu byli příjemnější než doma. Bála jsem se, že budu označena za tu cizí, která nám leze do země, ale nebyla. Bylo tu spousta zahraničních studentů od Turecka napříč Evropou, až do Británie. Takže cizí jsem rozhodně nebyla.

Ale sama jsem rozhodně byla.

Musela jsem mít výborné studijní výsledky, abych si udržela stipendium. Na vztahy nebyl čas, ale ten nemám ani teď. Studium mi šlo skvěle, cize jsem musela i dost používat slovník k překladu odborných výrazů, ale nakonec jsem zjistila, že efektivnější je slovo nepřekládat a přijmout ho anglicky. Podařilo se mi myslet v jazyce, který jsem přijala za vlastní, až tak, že když si zapnu film na DVD v češtině z právnického prostředí, vůbec jim nerozumím. A stejně ani není čemu. Milovala jsem americký styl. Splnil se mi americký sen. Po univerzitě jsem nastoupila coby premiantka ihned do LWS. Kolegové mě přijali vstřícně. Objevil se někdo přezíravý, ale nebylo to nic vážného. Časem jsem přišla na to, že v zemi je více předsudků proti černochům a asiatům, než proti evropanům. I když se vláda snaží s rasovou diskriminací pracovat, příliš se jim to nedaří. Také proto si dělám legraci při telefonátech domů. Tvrdím, že americká vláda má tolik misí v zahraničí, aby nikdo nezjistil, že sami sebe nezvládají.
Dostala jsem kancelář, obrovskou kancelář. Takovou, že jsem ze začátku, když jsem nedostávala ještě kauzy, trávila čas měřením - za jak dlouho přejdu od jedné stěny k protější. To mě časem omrzelo a taky jsem si zvykla. Na luxus se zvyká neobvykle dobře. Práce stále nebyla, čas od času jsem asistovala některému z právníků u soudu, ale to bylo zřídka, většinou si brali stážisty a já trávila čas otáčením se v pohodlné židli, hraním počítačových her a koukáním z okna. Z 35. patra byl rozhodně impozantní výhled na město. Nudila jsem se, příšerně. Měsíčně mi na konto přibývalo několik tisíc dolarů a to za pouze otáčení v židli a účasti na nejrůznějších poradách. Měla jsem být ráda, vydělávala jsem si a nic nemusela dělat, ale já šťastná nebyla. Čas byl dlouhý, nudný. Po večerech se mojí nejlepší přítelkyní stala televize. Domů jsem volala zřídka, kvůli časovému posunu jsem to nechávala na víkendy.
Po půlroce přikývování, vážného se tváření na poradách a nudného otáčení v židli, jsem konečně získala důvěru a první samostatnou kauzu. Co o to, že šlo pouze o zabavený řidičák. Konečně jsem měla co dělat. Mohla jsem zúročit léta dřiny na univerzitě. No moc jsem toho tenkrát nezúročila, protože to bylo vybavené do týdne a podle předpokladu se případ samozřejmě nedostal před porotu. Připadalo mi to jako podraz, připadala jsem si nepotřebná. V Americe je největší procento vražd na celém světě a já dostanu zabavený řidičák. Tehdy mě Colin ukliňoval při sklence vína v příjemném baru nedalo mého bytu.
"Nemůžeš hned chtít kauzu století."
"No jo, jasně. Ale mám dojem, že jsem přehlížená. Co když si vedení myslí, že jsem k ničemu?"
"Nemyslí. Já začínal stejně. Můj první případ byla totální blbost. Šlo o žalobu na cukrářskou společnost za to, že v jednom balení bylo o jeden bonbon méně."
"Teď určitě vtipkuješ. To se určitě ani před soud nedostalo!!"
"Taky, že nedostalo, urovnalo se to mimosoudně. Toho magora co počítá bonbony jsem přemluvil, aby se spokojil s omluvou a pak jsem mu dal jakože odškodné 50 dolarů."
"Počkej, on dostal za takovou blbost od nich odstupné v takové výši? Vždyť tolik určitě nestálo ani to balení!"
"Ne od nich, ale ode mě. Tvrdil jsem mu sice, že je to od nich, ale dal jsem mu to z vlastní kapsy.. Však blbejch padesát dolarů. Dal bych mu jich klidně 500, chtěl jsem se toho magora hlavně zbavit."
"Takhle země je fakt úžasná, tady může každý zažalovat každého za kdovíjakou blbost."
"Však o tom je USA. Tys tady nepřišla kvůli tomu?"
"Jasné, však jo. Ale to jsem ještě netušila, že to může být takový extrém."
"To nic nebylo, později jsem si vyčítal, že jsem to takhle vyřešil. Takový Paul by využil toho, že firma je gigant. Mohl by si to samozřejmě dovolit však patří mezi majitele. Už jenom jeho jméno konkurentům nahání hrůzu. A hlavně ten cvok udělá z komára velblouda."
"Co by jako udělal?"
"No právě. Hned po uzavření žaloby mě předvolal a se slovy: Mám tě rád, ale tohle jsi podělal. Mě zase poslal pryč ze své kanceláře."
"Nebál ses, že tě vyrazí?"
"Bál strašně, šel jsem to zkonzultovat ještě s Seanem a ten mě uklidnil. Řekl, že jsem to vyřešil skvěle a Paula si nemám všímat."
"Stejně by mě zajímalo, co by Paul udělal."
"Tak to ti klidně, povím já sám. Nádherná slečno z Evropy."
Otočila jsem se a uviděla Paula jak stojí za mnou.
"Vůbec jsem nevěděla, že tu jste. Ty snad jo Coline?"
Colin zavrtěl hlavou. V ústech mi vyschlo, polknutí byl hrdinský čin a čekala jsem co ze situace vzejde.
"Jak dlouho tu jste?"
"Minutku. Saro, ty jsi vylekaná. Neboj, nic jsem neslyšel, jen tu poslední větu. Co jste mě pomlouvali?" vybafnul.
Krev mi ztuhla v žilách, skousla jsem spodní ret tak silně, až jsem pocítila bolest.
"Ne pane, nepomlouvali. To bychom si nedovolili."
"Chacha!!! Však co. Vždyť je to jedno.. Tady každý pomlouvá každýho!! Nevím jak to je u vás v České republice, ale tady se pomlouvá veřejně.... chacha.... ale hrklo v tobě. Málem jsem volal záchranku. Sáro ty jsi rozkošná."
"Ale my jsme vás opravdu...."
"To je fuk. Co si dáme? Můžu si přisednout?"
Vzhlédla jsem pohledem ke Colinovi a přikývla. Paul si hbitě přitáhl barovou židli a přisedl si k nám.
"Tak přátelé," povědel zhurta, oba nás vzal kolem ramen a přitáhl k sobě. "Co si dáme?"
"My máme jen víno."
"To chce něco tvrdšího!! Hej!! Hoď sem skotskou. Tak a teď vám povím co bych udělal. Cha!"
Stisk mého ramena mi začínal být nepříjemný. Paul byl očividně v dobré náladě tak jako vždycky. Příjemné posezení v baru se mi začínalo příčit. Na americkou výstřednost jsem si ještě nezvykla. Barman ihned po vyslovení přání nám naservíroval skotskou s ledem. Úslužně se zeptal, zda-li si budeme ještě něco přát. Bylo vidět, že Paul je známým a váženým hostem. Však také barman zanechal rozdělané práce přípravy drinku pro jiné hosty a splnil Paulovo přání.
"Takže já bych ty kretény pěkně zmáčknul. Však, kdo to kdy viděl!! Takové okrádání zákazníků! Ten chlap si zaplatil plnou cenu za balení, kde bylo o jeden bonbon méně. Vždyť to je jasná krádež! Colin to měl vést jako úmyslný podvod. Ještě by nás prosili na kolenou, abychom se dohodli mimosoudně."
"To přece nejde, to by začal bonbony počítat každý a krom toho prostě to je jen chyba vždyť to dělají strojově. Tak prostě jeden nespadl."
"Sáro, ty jsi opravdu rozkošná. Tady jsme v Americe. Tady jde všechno!"
Pozvedl skleničku a s bujarým přípitkem do sebe vlil její obsah.
Nechápala jsem. Myslela jsem si, že jsem se s touto zemí už sžila, ale zdaleka ne.

Své omylné vnímání americké mentality jsem pocítila ještě několikrát. Od případu, který jsem měla čest řešit přímo s Paulem, jsem se změnila. Tady bylo možné vážně všechno. Asistovala jsem mu při případu zanedbání podání informací s následkem vraždy. Takhle to do spisu uvedl Paul. A ono se to opravdu dostalo k soudu! Paul si vedl precizně. Přímo se ve svém divadle vyžíval. Zajistil pozornost médií, která nám pak zajistila přímou cestu před porotu. Žádný soudce nerozhodne sám v případě, který se propírá v médiích. Nikdo nechce být veřejně obviněn za chybné rozhodnutí. Soudce, tudíž poslal případ před porotu a nechal verdikt na ni. Co na tom, že podání informace bylo myšleno, jako neúplný návod na použití a o život přišla kočka, kterou majitelka sušila v troubě. Na návodu nebylo psáno: NESMÍTE V NI SUŠIT ŽIVÉ TVORY! a to bylo jasné pochybení. Paul si na tom smlsnul a já poté co dostala provizi z odškodného majitelce kočky, činící jeden milion dolarů, pochopila. Mé chování se začalo měnit. Nebyla jsem vylekaná z protivníkova právníka, začala jsem být arogantní při soudích přelíčeních, útočná, připravená bojovat za svého klienta. Také moje snaha začala být oceňována a po dvou letech jsem patřila k nejlépe placeným právníkům firmy. Mohla jsem si začít vybírat klienty, dovolit vlastní asistenty a podávat žaloby bez předchozích svolení rady nejvyšších šéfů. Byla jsem mladá, oceněná a tudíž vyhledávaná. Kariéra se mi rozjela naplno, ale poté jsem sama rychle přibrzdila. Po projednávání případu vraždy, kdy mi vlastní klient vyhrožoval vraždou, pokud ho z toho nevysekám a to se mi nepodařilo, jsem se začala stranit. Své výhrůžky následně splnil prostřednictvím svého společníka, ale naštěstí jsem z toho vyvázla. S otřesem mozku, kulkou v rameni a značně narušenou psychikou, jsem se právě vrátila do práce. Šéfové pochopili moje rozhodnutí nezabývat se již trestním právem, ale přesto se má kariéra zbrzdila.
A teď je to tady. Mířím svým luxusním autem do firmy na poradu. Netěším se. Ten, kdo neřeší trestní právo je trochu v ústraní a hlavně můj sen se rozpadl při prvním případu.
Do zasedačky jsem přišla v poslední sekundě. Zasedla jsem, pozdravila kolegy. Nudila jsem se. Poslední dobou žádný případ. Dnes se to, ale změnilo. Po mojí příhodě na čas ve firmě přestal režim volné činnosti právníků a o všech případech rozhodovali zda-li je vezmou a komu dají na starost šéfové. A dnes v tento chladný podzimní den přistála po týdnech nudy jedna složka i přede mnou.
S nadšením jsem se na ni vrhla.
"Cože? Nějaký chlap co chce žalovat stát? a důvodem je diskriminace?"
"ano, vezmeme to je to zajímavý."
"To nezvládnu, ještě jsem neměla žalobu na stát."
"Zvládneš, půjde do toho s tebou Colin."
"Já jdu do toho s váma, tohle je vážný případ. Za půl hodiny u mě v kanceláři!" rázně se ozval Paul, zvedl svou mohutnou postavu z pohodlné židle a hlasitě bouchl do stolu. "To bude bomba!"
Oči se mu zaleskly nadšením a svižným krokem opustil zasedačku.
"Po....rada ještě neskončila." špitnul Sean, ale to už Paul dávno neslyšel.
V zasedačce bylo ticho. Občas šel slyšet tlumený smích od kolegů, šéfové se vzpamatovávali.
"No, Coline a Sáro, držte ho na uzdě." prolomil ticho Sean a skončil poradu.