Tam někde... (1) - Kouření může zabíjet

Asi šestnáctiletý chlapec postával uprostřed obchodu s oblečením. Nervózně přešlapoval vedle stojanu s dámskými halenkami a snažil se, aby nikomu nepřekážel. Nesnášel nakupování.

 

„Péťo a co tahle?“ ozvalo se ze zkušební kabinky a blonďatá dívka odtáhla plentu.  Měla na sobě světle modrou košili, jednu z těch, vedle kterých už kterých čekal pěknou dobu, takže měl dost času si je detailně prohlédnout. A nutno říct, že mu nepřišly natolik dobré, aby za ně utratil sedm stovek. Ale byly to její peníze a těžko říct, jestli jeho názor hrál při výběru oblečení vůbec nějakou roli.

 

Nechtěl jí to říct na rovinu, aby ji třeba neurazil a tak se jen pokusil zatvářit neutrálně a doufal, že jeho výraz pochopí. A když ne, vlastně se vůbec nic nestane. Ekonomice to jistě prospěje, když někdo zaplatí takovou částku za kus látky.

 

Závěs v kabince se opět zavlnil a dívka zase zmizela. Kdyby mě tak aspoň nechala koukat, jak se převlíká, pomyslel si Petr. Dnešní odpoledne by pak pro něj mělo smysl, takhle ho musel jen přetrpět ve vidině další mety. V jednom dívčím časopise si přečetl, že holka by měla počkat alespoň tři měsíce, než se se svým chlapcem pomiluje. S Janou už spolu byli devátý týden a den D se už snad blížil. Zatím ho nechala jenom sáhnout na prsa. Přes podprsenku, ale i tak to stálo za to. Kluci ve škole se ho ale neustále vyptávali, jaká je v posteli. Nevymýšlel si, ale ani se jim ty fámy nepokoušel vymluvit. Bylo mu sedmnáct a ona byla jeho první holka. Měl tedy docela zpoždění a teď si plnými doušky užíval ten pocit, že chodí s nejhezčí holkou ze školy.

 

Nebyla to láska, ale spíš příjemné posilnění ega. Všichni ji chtěli, ale on byl jediný, kdo byl schopný ji sbalit. Ostatní se asi báli, že taková kočka by je odpálila. Jemu dost pomohlo štěstí a ještě víc jeho přirozená drzost. Potkal ji náhodou na cyklostezce za městem. Byl už večer, dost možná poslední teplý den toho podzimu končil a začínalo být chladno. Jezdíval tam takhle pozdě, protože stezka už byla prázdná a mohl se tedy prohánět plnou rychlostí. Janu poznal už z dálky, v miniaturních růžových šortkách a bílém tričku s velkým výstřihem nešla přehlédnout. Měla tak neohrabaný styl jízdy, že mu bylo hned jasné, že na bruslích stojí nejspíš poprvé.

 

Projel kolem ní a trochu přibrzdil, aby ji pozdravil. Neodpověděla a úmyslně ho přehlížela. Nebyl žádný krasavec, ale hnusák rozhodně taky ne. Ze školy se znali jen od vidění, dost možná spolu nikdy neprohodili ani celou větu. Většina jeho kámošů by vzala nohy na ramena a ještě pěkně dlouho by si vyčítali, že nedrželi hubu. On takový ale nebyl. Prudce zatočil a jel pomalu vedle ní.

 

„Asi poprvé na bruslích, co?“ oslovil ji a doufal, že to nepochopí jako výsměch.

 

„Jo, jo,“ řekla jen a dál se soustředila na jízdu.

 

„Musíš se trochu pokrčit v kolenou,“ nenechal se odradit. „Zkus se trochu víc uvolnit.“

 

Neodpovídala, ale bylo vidět, že se zkouší řídit jeho radami.

 

„Máš chrániče a helmu,“ snažil se jí dodat sebedůvěru. „Takže se ti nic nestane, když spadneš. Nemusíš se bát.“

 

Pořád mlčela. Jelikož ho ale neposlala k šípku, usoudil, že je možná na dobré cestě. Přinejmenším jí pomůže, aby se naučila bruslit. Nemusí se přece hned myslet, že po ní jede.

 

„I já na začátku padal,“ uklidňoval jí. „A občas hodím držku i teď.“

 

Nevzdával to s ní a po chvíli jeho snažení přineslo výsledek. „Díky,“ špitla těsně před tím, než zavrávorala. Instinktivně jí chytil za ramena, takže nespadla. Usmála se.

 

„Tohle bude ještě hodně dlouho trvat, než já se to naučím.“

 

Líbila se mu její odhodlanost. I on se na to chtěl ze začátku vykašlat, když pořád padal. Sprostě nadával a přísahal, že jestli spadne ještě jednou, tak brusle rozšlape.

 

Domů dojeli až po setmění. Tou dobou už jí držel za ruku. Měl v plánu, že pokud by se ohradila, vysvětlil by to strachem o její bezpečnost. Neřekla nic. Bylo to poprvé, co držel holku za ruku, a byla to taková síla, že se ihned dostavila i erekce. Trochu se zastyděl, ale doufal, že ve tmě si toho nevšimne. Když se s ní loučil, řekl jen, že zítra navečer bude na té samé cyklo stezce jezdit zase. Další den bylo chladno, přesto tam byl. A ona taky. V tu chvíli mu bylo jasné, že je na dobré cestě.

 

Netrvalo to však dlouho a ze zamilovanosti vystřízlivěl. Představoval si ji totiž asi jinačí. Připadala mu povrchní a trošku hloupá. Nemohl se s ní bavit o čemkoliv a musel se tak trochu přetvařovat. Nabyl dojmu, že vztah je jedna velká strategie. Rozhodl se ale, že bude hrát. Hlavní cena se zdála být lákavá. Její tělo bylo jedním slovem luxusní. Vlastně to byl on, kdo byl povrchní. Uvědomil si to, ale usoudil, že celý svět je přece takový. Proč by si měl dělat výčitky, že s ní nechce strávit zbytek života?

 

„Péťo a tahle?“ obrátila se na něj znovu z převlékací kabinky. Košile mu přišla skoro stejná jako předešlá, ale tentokrát měla několik vrchních knoflíků rozepnutých, takže se jí ňadra drala ven. Bujný dekolt přitahoval jeho oči jako silný magnet a nedovolil mu uhnout pohledem jinam.

„Dobrý,“ řekl jen.

 

Jakmile zmizela, mohl zase přemýšlet. Kolikrát ještě se objeví a zavolá na něj tím líbezným hláskem: Péťo? To bylo první, co ho napadlo. Nesnášel svoje jméno, protože mu málokdo říkal Petře, všichni jen zdrobnělinou. Do jisté doby měl pocit, že to možná zženšťuje jeho charakter. Nebo ho alespoň všichni ostatní vnímají v jemnějším světle. Drsňák se přece nemůže jmenovat Péťa.

 

Teď už si to nemyslel. A toho čekání tady měl taky dost, takže se sebral a zamířil ke kabinkám. Strčil hlavu dovnitř a Jana se polekala, hned se začala zakrývat, i když měla podprsenku. Nemohl vidět o moc víc než před chvílí, když předváděla rozepnutou košili.

 

„Hele Jani, já mám strašnej hlad,“ řekl jí úplně klidně. „Zajdu se najíst tady do bistra. Pak mě prozvoň, až půjdeš a sejdem se u enemka dole.“

 

„To jsi celej ty,“ odsekla naštvaně, ale nemínil to s ní dál řešit a odešel.

 

Vyjel po eskalátorech do čtvrtého patra. Cestou minul pár hezkých holek. Za rok půjde na výšku. Kamarád ho přesvědčoval, že si má určitě podat přihlášku do Olomouce, protože je tam mraky holek a nedostatek kluků. Tam určitě najde nějakou jinou a lepší než Janu. Zatím se s ní vyspí, takže už bude mít zkušenosti a díky nim vzroste jeho tržní cena.

 

Zamířil k asijskému bistru. Posedávalo tam celkem dost lidí, ale to ho nemohlo odradit. Asijská jídla měl rád, i když se už od nepaměti povídalo, že místo kuřecího masa používají psy, kočky a krysy. I kdyby, tak mu to chutnalo, takže neměl důvod se v tom nijak pitvat. Špatně mu po zdejším jídle taky ještě nebylo.

 

Nemusel se ani dívat na velkou tabuli s nabídkou jídel. Znal ji zpaměti a jeho chuťové buňky už předem hlasovaly o jídle, které si má objednat. Dnes padla volba na Pekingské kuře s rýží.

 

Usadil se k jedinému malému stolku, který ještě zůstal volný. Rozhlédl se kolem a doufal, že si k němu nikdo nepřisedne. Seděl hned u prosklené výlohy, takže mohl sledovat kolemjdoucí nakupující, zatímco čekal na své jídlo. Na oplátku ale oni budou moci pozorovat za chvíli jeho, jako zvířátko v zoo, co se právě krmí. Nebylo mu to zrovna dvakrát příjemné, raději by seděl někde v tmavém koutě. Chuť však byla silnější než on, a tak se to rozhodl vydržet.

 

Víc než lidé za sklem ho zaujala dvojice u vedlejšího stolu. Holka a kluk, o něco málo starší než byl on. Jídlo už měli dávno dojedené, ale nikdo se jim neodvážil odnést prázdné talíře. Usrkávali poslední zbytky limonády, ale klidně by si vsadil, že pak se jeden z nich zvedne a přinese další dva plné půllitry žluté tekutiny.

 

Nejspíš se pohádali, protože on si klepal na čelo a vyčítal jí, že se zbláznila. Proč, to Petr nezachytil, ale tajně doufal, že se k tomu v rozhovoru třeba ještě vrátí. Ta holka byla trochu při těle, plnoštíhlá dalo by se říct, ale taky byla o dost víc v klidu než její kluk. Mlčky seděla a pohlcovala všechna jeho slova. Jako by se nechtěla hádat a zároveň byla neochvějně přesvědčená o své pravdě.

 

Ona se rozešla s ním a on to nechtěl? Byla mu nevěrná?

 

„Jdi,“ řekla úplně nevzrušeně. „Měl bys už jít. Je čas.“

 

Dala si záležet, aby dobře artikulovala. Kluk se na ní ještě jednou podíval. Neříkal už nic, jen na ní upřeně zíral a snažil se jí uprosit. Dělala, že ho nevnímá a podívala se na bílé sportovní hodinky, které nosila na levé ruce.

 

„Pekingské kuře,“ zavolala mladá Asiatka od pultu s lehce šišlavým přízvukem. Mávl rukou a ona k němu zamířila. Postavila talíř s příborem před něj a popřála mu dobrou chuť. Poděkoval a v duchu obdivoval jejich rychlost, čekal sotva pět minut. Na to, že tu měli plno, velmi solidní čas.

 

Hned se do jídla pustil a přestal dvojici úplně vnímat. Když jedl, povětšinou zapomněl na svět okolo a vnímal jen chutě na jazyku. Dokonce už ho párkrát napadlo, že jednou by díky své gastronomické vášni mohl mít zdravotní problémy. Zatím ne, byl mladý a kila na něm nebyla vůbec znát. Do budoucna to ale viděl jako hrozbu. Jídla se však rozhodně nemínil vzdát, a tak přemýšlel nad nějakým sportem. Fotbal ho nebavil, hokej taky ne. Potřeboval něco, kde by byl sám za sebe. Ještě se k ničemu neodhodlal, to se nejspíš stane až v rámci novoročního předsevzetí poté, co mu jednou pupek přeteče přes okraj kalhot.

 

Dojedl, utřel si pusu ubrouskem a sbalený ho uložil pod příbor do talíře. Dvojice u vedlejšího stolu jako by přestala tam, kde je před chvílí zanechal. Tentokrát sledoval čas mladý muž, jenom už měl na čele o několik kapek potu víc. Petr hodinky nenosil, a tak vytáhl z kapsy mobilní telefon. Byl to starý model, se kterým už nikde moc parády nenadělal, ale jemu to stačilo. Mohl s tím volat, fotit, sjíždět internet a psát smsky. Zjistil, že Jana mu ještě nevolala. Bylo patnáct hodin sedmnáct hodin, pátek dvacátého listopadu.

 

Chvíli zvažoval, že v bistru ještě chvíli posedí a bude pozorovat dvojici u vedlejšího stolu. Pak ale rozumem svojí povrchní voyeristickou touhu potlačil. Jedním z důvodů bylo i to, že nechtěl zbytečně blokovat místa, kterých tu momentálně byl celkem nedostatek. Zvedl se tedy a tác s nádobím odložil do stojanu. „Nashledanou,“ volala za ním jedna z Asiatek.

 

Nastoupil na eskalátory a ještě jednou překontroloval mobil, jestli mu Jana náhodou nevolala. Nic. Patnáct hodin devatenáct minut. Rozhodl se, že zajde ven na cigaretu. Nekouřil moc, většinou jenom ve společnosti a po obědě, to ho většinou přepadla neovladatelná touha zapálit si.

 

Skleněné dveře se před ním rozestoupily, když se přiblížil. Vyšel ven z obchoďáku a do tváře ho ihned šlehl studený vítr. Býval by si nasadil čepici, ale nechtěl rozcuchat svůj pracně udělaný účes, a tak radši mrznul. Rukavice zapomněl a stejně se s nimi blbě kouřilo, takže mu to ani moc nevadilo. Vytáhl z kapsy v kalhotách krabičku redlajtek, ukrývala už jenom jednu poslední cigaretu. Uff, oddychl si nahlas. Na další krabičku momentálně neměl dost peněz.

 

Zapálil si a dlouze potáhl. Chvíli držel kouř v plicích a pak jej vyfoukl. Hustý chomáč se vznesl k nebi. Jako by slyšel Janu: „Fuj, jak za to můžeš utrácet. Ničí to zdraví, pleť, smrdí to…“ A vyjmenovala by ještě dalších padesát důvodů, proč by měl přestat. Ona nechápala tohle, on zase nakupování. Vlastně za to taky utrácel zbytečně peníze, stejně jako ona za oblečení. A proč vlastně kouřil? Nedokázal si na to odpovědět a vlastně se ani moc často neptal. Prostě mu to chutná, řekl by asi. I když chutná není zrovna to nejvhodnější slovo. Uklidňuje ho to.

 

„Prosímtě, nemohl bys s tou cigaretou jít někam jinam?“ požádala ho dívka, která stála opodál.

 

Byl to sice opruz, ale nechtěl se hádat s holkou. Kdyby to byl kluk, možná by ho poslal k čertu, ale takhle radši ustoupil. Stejně bude lepší, když se bude hýbat a ne jen nehybně postávat na místě a mrznout. Kousek odtud bylo náměstí. Jestlipak už mají vánoční výzdobu, napadlo ho. Nijak zvlášť ho to nezajímalo, ale stejně tam pomalým krokem vyrazil. Stejně mu nejspíš Jana v půlce cesty zavolá, ať se vrátí do obchoďáku.

 

Po chvíli cesty ho předešel kluk z čínského bistra. Zkoušel se někomu dovolat, ale ten někdo mu to nezvedal. „Sakra, co teď, co teď,“ mumlal si pořád dokola a dal se do běhu. Některý lidi jsou z rozchodu řádně mimo, pomyslel si Petr a doufal, že Jana to jednou vezme s klidem. Nejspíš mu ale stejně udělá scénu. To přežije, jenom ať mu nevyhrožuje sebevraždou nebo něčím takovým.

 

Došel na náměstí. Nikde ani nohy, všichni byli zalezlí v krámech nebo doma a na ulici se povaloval jenom ztuhlý mráz. Vytáhl z kapsy mobil. Patnáct hodin dvacet devět minut. Zase ho vrátil zpátky do kapsy. Když se bude dost loudat, zpáteční cestu natáhne možná až na čtvrt hodinky.

 

V tom se ozvala obrovská dutá rána a dunění ještě několik sekund rezonovalo zemí. Na okamžik měl pocit, že se celé náměstí propadne. Když se země přestala třást, otočil se. Odkudsi stoupal hutný černý kouř. Plyn nebo teroristi, napadlo ho. Bylo to sice krajně nebezpečné, ale měl tam holku, takže se rozběhl zpátky k obchoďáku. Aniž by si to uvědomoval, zase k ní něco cítil.