Cesta k pomstě-prolog

Mladík s delšími černými vlasy seděl v lavici a pozorně vnímal slova učitele, zatímco jeho bratr nepřítomně civěl z okna univerzity, tu a tam si znuděně zívl, nebo čmáral na pergamen pohoršující obrázky kantora, vysvětlujícího složité fyzikální poznatky.
„Co mi k tomuto zákonu řeknete, pane Macbelle?"
Černovlasý chlapec, jménem Forps okamžitě vyšvihnul ruku vysoko nad hlavu, přičemž si pohrdavě odfrkl. Nebylo žádnou novinkou, že "otcův miláček" nevěděl vůbec nic, ale on, on byl všemi učiteli nadevše vychvalován. Ne, že by snad otec někdy uznal jeho přirozený talent, i když, jeden nikdy neví. Tentokrát se na něj však vyučující utrhl.
„Mladý lorde Forpsi, to, že si myslíte, že jste tak neuvěřitelně nadaný, neznamená, že budete svým starším bratrem takto opovrhovat!" Tahle slova mladíka zarmoutila. Sklopil oči a sotva slyšitelně se omluvil.
Macbell vypadal, že si tyto vítězné chvíle nadmíru užívá. Ostatně jako všechny chvíle utrpení, které jeho mladší sourozenec kdy zažil. Ať už to provedl on, nebo ne, vina vždy padla na Forpse.
Zkrátka a dobře, už od samého začátku byli jako voda a olej. Nenechali si ujít jedinou příležitost, aby si mohli navzájem naznačit svou nadřazenost. I když těchto chvil nebylo mnoho. Stále se nacházeli pod přísným dohledem otce, nebo alespoň kantorů, kteří nebyli s to pochopit ani ty nejlepší výmluvy a důvody.
„Jste bratři, ne zvířata, pro Boha, tak se tak chovejte. Alespoň na veřejnosti.“ Tohle jim všichni vtloukali od malička do hlav. Jejich snaha o spolupráci mezi oběma chlapci vždy selhala, a proto se již zpravidla zamítal jakýkoli pobyt obou sourozenců v jedné místnosti po dobu delší, než dvě hodiny.
Po skončení vyučování Forps vyrazil z učebny jako první. Neměl ani nejmenší chuť strávit ani o chvilku více ve společnosti Macbella. Nejen, že by ho neměl rád…on ho nenáviděl. Nebyla to taková ta sourozenecká nesnášenlivost, ale skutečná nenávist a nedůvěra. Nemohl vlastního bratra vidět bez toho, aby se mu pohnul žaludek.
Procházel pustými chodbami soukromé univerzity a zamyšleně bloumal o současné situaci. Byl druhorozeným synem jednoho z nejvýznamnějších a nejbohatších šlechticů v celé Anglii. Už za dva roky bude muset otec rozhodnout, který z jeho dvou synů je hoden převzít obrovské sídlo s rozsáhlými pozemky. Téměř vždy se tato pocta předávala nejstaršímu. Forps se zašklebil. V případě tuposti a prostořekosti jeho bratra byla slušná šance, že vše získá on.
Otec přece nemůže vše přenechat někomu, jako je Macbell.
Uklidňoval sám sebe, ale netušil, jak moc se může mýlit.