Výprava do města v oblacích - 2. část - začátek cesty

 

Paul vypadal spokojeně. Konečně byl na cestě a o krok blíž svému cíli.

Hrál šachy s Cobbem, kterému byl velice vděčný, že zajistil letadlo od firmy Vickers, která letěla do Tádžikistánu domlouvat svůj projekt na výstavbu přehrady Vakhsh na stejnojmenné řece. Cesta je nic nestála.

Letadlo Vickers VC 1. Viking poletí až do Chorogu. Tam se cesty zástupců stavební firmy a cestovatelské výpravy rozdělí.

Bradley se snažil co nejvíce spát, zároveň však po očku sledoval, co dělá ten podivný míšenec, který se k jejich expedici přidal jako poslední. Tajemný John. Vlaječka Tibetu na jeho kabátě, Bradleyho podivně přitahovala. Cítil z něho nebezpečí. Takoví chlapy jako on bývají špioni. Čte si v té knize, kterou přesvědčil Andersona, že ho má vzít s sebou. Seděli naproti sobě a bylo jasné, že Johnovi neušlo, že je sledován.

Zástupci firmy Vickers byli soustředěni v přední části paluby. S výpravou se nebavili. Jednalo se o několik manažerů, překladatele a právníka. Hráli spolu karty a debatovali o smlouvách, které hodlají v té vzdálené zemi uzavřít.

Ted seděl trochu stranou od všech. Byl rád, že si toho jeho otec ani strýček Cobb nevšímají. Nudil se. Neměl s kým promluvit a tak si čmáral do bloku. Nijak zvlášť kreslit neuměl, ale uklidňovalo ho to.

 

„A mám tě!“ zakřičel nadšeně Samuel Cobb. Jeho tvář byla rozzářená jako dítě při rozbalování vánočních dárků.

„Sakra, Samuely, jak ty to děláš, že mě vždycky porazíš?“ ptal se Paul a dělal, že jej prohra strašně mrzí.

„Zkušenosti příteli. Však jsem o čtyři roky starší.“

Ted jen kroutil hlavou. Staří chlapy, ale tváří se jak malí kluci.

„Tede, nechceš si zahrát s tátou?“ zeptal se Cobb.

„Ne, děkuji strýčku.“

Mladík si všiml, jak se Bradley pousmál.

Cobb to nevzdal.

„A co takhle jedna hra se mnou. Co ty na to? Jsi připraven na drtivou porážku?“

Ted to nakonec zkusil a připsal si skutečně drtivou porážku. Strýček Cobb zářil jako sluníčko. Jeho pozitivnost tryskala na všechny strany, avšak většina osazenstva letadla bylo proti tomuhle útoku dobré nálady zcela imunní.

Pak se Cobb zasekl a podíval se směrem k Bradleymu.

„Pane Bradley, tak mne napadlo, že vlastně tu o sobě nikdo nic nevíme. Tedy s výjimkou mně a Andersonových. Mohli bychom každý o sobě říci pár slov, abychom stmelili kolektiv. Co vy na to?“

„A proč mám začínat zrovna já?“ zeptal se ostře Bradley. Očima zkontroloval Johna a všiml si jeho nepatrného úsměvu.

„Dobře, v pořádku, začnu tedy já.“

Ted se chtěl zastřelit, protože strýčkův příběh fakt slyšet nechtěl.

Bradley jen zavrtěl hlavou. Zrovna o tohle moc nestál.

„Narodil jsem se v Londýně a bydlel už od narození v domě, který obývám dosud. Můj otec stál u zrodu parní dopravy na Temži, matka byla v domácnosti. Měli jsme dost peněz a já mohl už odmalička cestovat. Dětství bylo krásné. Dovolit jsme si mohli cokoliv. Když jsem udělal univerzitu, otec zemřel. Zůstalo mi po něm ohromné jmění a taky starost. Matka onemocněla a já se o ni musel starat. Pět let den co den. Pak jsem najednou osiřel. Naštěstí mi pomohl tady Paul. Začal jsem s ním podnikat výpravy. Jinak jsem se věnoval knihám a otevřel si vlastní knihkupectví. Tak to je asi vše.“

Teda by ale stále spíš zajímalo, proč nikdy Cobb nemluví o ženách.

„A co rodina? Myslím vaše vlastní,“ zeptal se Bradley jako by četl Tedovi myšlenky.

Cobb viditelně posmutněl.

„Vždycky jsem byl, co se týče žen plachý, a musel jsem se starat o mámu. Pak jsem začal cestovat.“

„To je smutný,“ řekl jen Bradley.

Cobbovy smutný výraz vydržel jen pár vteřin.

„No a teď třeba ty Paule.“

„Ne, to slyšet nemusíme. Všichni víme kdo to je a co je zač. Já to slyšet nechci.“

Paula Bradleyho reakce zaskočila, ale nic nenamítal. Ten chlap má na něj oprávněný vztek.

„Vy třeba ne, ale pan John možná.“

„Já o Paulu Andersonovi vím všechno,“ řekl mrazivě míšenec.

„Jak to?“ ozval se Paul.

John se jen usmál.

„Ptám se jak to, že o mně víte všechno?“

„Klid, pane Andersone. Musel jsem si vás nejdřív proklepnout. Nejel bych tak daleko s někým, o kom nic nevím.“

„Co kdybyste nám tedy řekl něco o sobě vy, protože my o vás nic nevíme.“

„To máte smůlu, protože vám nic neřeknu.“

„To mi jako odpověď nestačí.“

John vytáhl z kapsy malou knížečku. Tu o městě v oblacích.

„Tohle vám stačit musí.“

Chvilku bylo ticho, pak jej přerušil Cobb.

„Tak, pane Bradley, jste na řadě.“

„Počkat, jak to? Tady šikmookej tajnůstkář neřekl nic, tak proč já?“

„No tak, nebuďte takový.“

Bradley nechtěl moc prozrazovat. Především před Johnem.

„Jaký takový? Stačí vám vědět, že svou práci budu dělat dobře.“

Po pár minutách však promluvil Ted:

„Jak to bylo s vaší dcerou? A kde má mámu?“

Bradleymu se zaleskly oči. Slzu neuronil, ale neměl k tomu daleko. Před Johnem však nechtěl vypadat slabě.

„Máma jí umřela při porodu. Nebýt její sestry a sousedů, nezvládl bych to. Všechno se mi rozpadlo. Neměl jsem čas na živnost a tak jsem o ní přišel. Zůstal jsem bez peněz. Proto jsem odešel do armády. O Sarah se starala opět má sestra,“ vyprávěl Bradley a pak se zasekl. Díval se do neznáma, jako by bolestivě vzpomínal.

„Co bylo dál?“ ptal se Ted.

„Ani ne měsíc po návratu zemřela má sestra. Měla na plicích nádor. Zůstal jsem sám s dcerou a začal znovu kovat. Sotva jsem vydělal na jídlo. Chodila v jedněch šatičkách, v zimě se zabalovala do starých dek. Minulou zimu nastydla. A pak začala kašlat….tuberkulóza,“ Bradley jen těžce schovával slzy. Nechtěl, aby je viděl ten míšenec.

„Už vám víc neřeknu, dejte mi pokoj,“ řekl hořce.

Ted s Bradleym soucítil, stejně tak jeho otec. Paul si zas připadal jako mizera. Tenhle chlap prožil spoustu trápení a on zatím žil tak pohodový život, ale..i on ví, co je bolest. Také přišel o svou životní lásku.

„Je mi to moc líto pane Bradley,“ řekl citlivě Cobb a otočil se k Johnovi.

„Škoda že se s námi nechcete mluvit i vy.“

„Proč škoda? Nepotřebuji se vybrečet ani vyprávět o tom jak mi to nejde s ženskými.“

„Dej si pozor na jazyk žluťásku,“ ucedil Bradley.

John se samolibě zasmál. „Klid pane Bradley, já to nemyslel na vás.“

Bradley vstal a zamířil k Johnovi. Ten se ani nehnul. Bradley se zastavil metr od míšence a zamířil na něj prst.

„Mluvíš málo – to je dobře – ale když už něco řekneš, vždycky je to strašná sračka. Do mě se neser, to ti radím, nejsem chlap, co si nechá tohle líbit. Jasný?“

V Johnovi nebyla ani stopa respektu či strachu.

„V pořádku, já se do tebe srát nebudu, příteli. Ale ty zas už nikdy nemluv o mně jako o žluťáskovi, protože já také nejsem nikdo, kdo by si to nechal líbit. Jasné?“

„Prosím, uklidněte se pánové. Jsme na jedné lodi, jsme spojenci,“ snažil se klidnit situaci Paul.

„Dejte pokoj, Andersone, vždyť si jen povídáme,“ řekl Bradley a vrátil se na své místo.

„Myslím, že pro dnešek s představováním se, jsme skončili,“ řekl Cobb a vybídl Paula k další hře šachů.

 

Let pokračoval plynule a klidně. Vickers VC 1 se činil.

Ted přemýšlel o rozhovorech, které vyslechl. O nešťastném Bradleym. I přesto že vypadal jako chodící hora svalů, byl nesmírně citlivý. Byl to dobrý chlap, tím si byl jist.

Za to z Johna byl stále více nesvůj. Ty jeho pohledy, gesta a nenápadné úsměvy. Je jako šelma prozkoumávající terén. Co plánuje?

Fascinoval ho Cobb. Měl ho rád, ale zároveň s ním nedokázal být v jedné místnosti déle než hodinu. Štval ho. Ten jeho optimismus. Možná jím schovává své trápení. Nikdy se neoženil. Poznal vůbec lásku?

Tedovi připadalo, že by vlastně on sám měl být šťastný. Umřela mu máma. Bolelo to a pořád bolí. Jinak má ale život bez výraznějších…

….v tom to je. Nic výrazného. Cesty a výpravy byly pro něj poměrně běžnou záležitostí, doma měl vše, co si jen mohl přát. Nikdy nepoznal co to je mít starost o to, zda se uživí. Ale přátele neměl. Přál si mít alespoň jednoho kamaráda. A taky si přál poznat nějakou dívku. Co poznat? Být s ní, milovat ji…

„Copak chlapče, jsi nějaký zadumaný?“ zeptal se Cobb a jako vždycky se až vlezle vlídně usmíval.

Teda znovu opustily sympatie k tomu pánovy, kterému říkal „strýčku“. Opět ho na chvilku nesnášel.

„Jen jsem přemýšlel, strýčku.“

Dokud bude chlapec, tak mu tak bude muset říkat.

 

Po několika hodinách konečně letadlo přistálo v Chorogu.

Jedno z největších měst v širokém okolí, leželo na hranici s neklidným Afgánistánem a bylo obklopeno horami. Kontrastem k holým vrcholům byla lesknoucí se hladina jezera Pyandzh, které jako by doprovázelo celou přistávací plochu po jejím levém boku.  

Teplota kolem 15° Celsia a mírný vítr, takové byly podmínky po přistání. V horách bude chladněji. Obloha bez mraků vypadala nádherně. Osazenstvo letadla se ihned po výstupu ven s úlevou protáhlo ztuhlá těla.

„Bože, to je nádhera,“ rozplýval se Cobb při pohledu na okolí.

„Jo, hory, kopce a zase hory. Sem tam strom nebo tráva, jinak kamení,“ dodal už ne tak nadšeně Bradley.

„Podívejte, jak se sluneční paprsky odrážejí na hladině,“ ukazoval Cobb na hladinu Pyandzhe.

Bradley jen vrtěl hlavou. John se neprotahoval, působil jako by mu mnohahodinová cesta vůbec nevadila.

Paul se rozloučil se zástupci firmy Vickers, která bude pokračovat opět letadlem, ale jiným směrem. Pak se vrátil k nepočetné skupince lidí, kteří tvořili jeho expedici.

„Nezbývá než jít na autobus,“ řekl Paul.

Museli tedy přímo do města. Tam na ně měl čekat Larry James, který před šesti lety hledal spolu s Andersonem Velkou Bílou pyramidu v Číně. Poté se po něm slehla zem. Teprve v únoru dostal dopis, kde Larry píše, že se živí jako řidič autobusu v Tádžikistánu. Paul měl neuvěřitelnou radost. Připadal si, jako by si objednal zázrak a on se opravdu stal. Dávnému příteli odepsal a pověděl o své expedici. V dubnu Larry odpověděl, že mu rád pomůže a jeho autobus mu bude v Chorogu k dispozici.

Paul si mnul ruce, jak všechno krásně vychází.

Chorog vypadal jak oáza mezi hnědými kopci všude kolem. Zeleň tak příjemná na oči byla pouze v údolí kolem jezera. Město samotné bylo poměrně rozlehlé, ale nikoliv hustě zabydlené. Nechali se vést prašnou cestou vedoucí prostředkem města. Jiná cesta tu ani nebyla. Dorazili na větší prostranství. Bylo zde několik stanů a zejména jednoduchých dřevěných konstrukcí potažených celtou. Ocitli se na tržišti.

Prodávalo se tu zejména oblečení a to až na drobné výjimky tradiční. Tedy výrazné a barvené šaty a pestré šátky. Mohli jste si tu koupit deky, postroje na koně nebo boty. Spousta stánků nabízelo občerstvení v podobě jehněčího masa nebo šašliku. Různé druhy nekvašeného chleba, ale také ryby a další potraviny.

„To je vůně,“ řekl Bradley a dělal, že větří.

„Mě je z toho špatně. To jsou vnitřnosti,“ zatvářil se kysele Ted.

„Nevíš co je dobrý. Já bych si klidně dal.“

„Támhle je, vidíte?“ ukazoval Paul na žlutý autobus za tržištěm.

A opravdu tam stál. Zamířili k němu.

 

Paul se těšil, až spatří Larryho Jamese. Byl zvědavý, jak vypadá po těch letech. Vždycky to byl chlap, který ho překvapoval svou hbitostí a elegancí pohybů, navzdory svému objemnějšímu zevnějšku. Nebyl vyloženě tlustý, ale břicho měl výrazné. Odulé tváře ho činily vizuálně starším, než ve skutečnosti byl. A nyní když ho konečně po šesti letech Paul uviděl, musel konstatovat, že vypadá úplně stejně, jen přibylo pár šedin. Stál před autobusem a něco si povídal s mladou dívkou, která stála vedle něj. Jen co ale zahlédl Paula, radostí vykřikl Andersonovo jméno a radostně k němu zamířil s napřaženou rukou. 

Ted spatřil přátelské obětí jeho otce a Larryho. Pamatoval si ho dobře. Víc ho však zaujala dívka, která k Larrymu patřila. I z dálky mu připadala nádherná. Zády se opírala o stěnu autobusu, měla dlouhé vlnité vlasy. Na slunci vypadaly zářivě jako by byly z bronzu. Zrzka, mihlo hlavou Tedovi. Dívala se na něj a Ted cítil stoupající nervozitu. „Už je to tu zas,“ říkal si v duchu. Zase se rozklepe jak ratlík, když se potká s dívkou.

„No ne, Tede, ty jsi ale vyrostl,“ křikl vesele Larry a šel podat mladému Andersonovi ruku. „Je z tebe chlap.“

„A mě nepřivítáš, tlouštíku?“ zeptal se Cobb.

„No ne, můj nejoblíbenější knihomol. Jak se máš, ty suchare!“

Normálně by Ted protáčel oči a pomyslel by si, že je to jak na srazu nedospělých staříků, ale nyní byla jeho pozornost zaujata tou dívkou. Ani se nepohnula, jen se dívala.

„Tohle je pan Bradley, bývalý voják Britské armády a tohle pan John…,“ představoval zatím Paul Larrymu ostatní.

„A já vám všem musím představit svou dceru Claire,“ usmál se Larry.

„Cože? Tvou dceru?“ ptal se šokovaně Paul.

„K čertu, viděli jsme se před šesti lety a to si dceru ještě neměl. A mě nenamluvíš, že té dívce není alespoň patnáct,“ řekl Cobb.

„Je to dlouhá historie, povím vám o ní až na cestě. Každopádně je moje,“ říkal hrdě Larry a otočil se k dceři. „No tak Claire, co tam stojíš jak přibitá k zemi, přijď se přivítat s mými přáteli.“

Dívka pomalým krokem došla až k otci a postupně si s každým podala ruku a mile se usmála. Jelikož stál Ted trochu stranou, přišla k němu až jako k poslednímu. Ted cítil svou nervozitu. Chtěl se představit nějak rozumně, ale vykoktal ze sebe jen:

„A – a – ahoj. Jjá jsem Ted A – a – drson.“

V duchu se proklínal a věděl, že je rudý jako rak. Nedokázal se ani správně představit. Caire však nedala na sobě nic znát. Mile se usmála a podala mu ruku. Nejraději by ji vůbec nepustil. I za tu malinkou chviličku se mu líbila jemnost jejich dlaní. Její oči ho fascinovaly a nejraději by ji hned políbil. Podání ruky proběhlo rychle, pak se vrátila na místo po boku otce. Ale věnovala Tedovi ještě jeden úsměv a to ho nesmírně potěšilo. Všiml si i toho, jak ho sledují ostatní pánové. Zejména Bradley vypadal pobaveně. To Larry se tvářil pevně a Teda počastoval nepříjemným pohledem, až se mladík zarazil.

„Přátelé, dejte si věci do autobusu, za chvíli bychom měli vyrazit,“ vyzval ostatní Larry.

 

Další sezení na zadku, pomyslel si Paul. Autobus značky Leyland a tipu Tiger TS7 se zdál být v dobrém stavu, ale představa stovek kilometrů v něm strávených nedělala Andersonovi dobře. Spolu s Cobbem seděli u řidiče Larryho a klábosili.

„Pamatuješ si na tu holku, co s námi tenkrát chtěla jet na vykopávky do Francie?“

„Jasně Larry, byla to kočka,“ řekl Paul.

„No asi tři dny před odjezdem za mou přišla, že by chtěla jet. Říkal jsem jí, že to nejde a ona se na mě vrhla, začala mě líbat a svlíkat. Ráno se mě znovu zeptala, jestli může jet.“

„A co jsi jí odpověděl?“ ptal se zvědavě Cobb.

„Že ne,“ řekl Larry a všichni tři se začali bouřlivě smát.

Pak Larry dodal: „No a to je matka Claire.“

Smích ustal.

„Chlapy, já kdybych o tom věděl, tak se o dceru budu starat už odmalička. Dozvěděl jsem se o ní až….no, jak jsme se po té Číně vrátili domu. Asi tři dny po návratu jsem dostal dopis. Od její matky. Co vám mám povídat, byl jsem v šoku.“

„Proč ti dala vědět až tak pozdě?“ divil se Paul.

„Naštval jsem jí, zlomil srdce a ponížil. Ale protože umírala, chtěla, abych dostal šanci ji vychovávat, pokud budu mít zájem. Trpěla chudokrevností a zemřela ani ne za měsíc, co jsem poznal Claire. A jsme spolu doteď.“

„Larry a jak jste skončili tady? Ta holka by měla ještě studovat,“ řekl až nezvykle rozumně Cobb.

„Já vím. Jenže dostal jsem se do finančních problémů a tak jsem vzal první práci, na kterou jsem přišel. Ta práce byla v Indii. Měl jsem za úkol vozit Britské podnikatele po Indii. To jsem také rok dělal a přeci bych nenechal Claire samotnou v Británii. Válka už byla v plném proudu, ale v Indii obchody pokračovali dál. Po válce se však podnikatelé vrátili do Anglie a mě nechali jako odměnu za dobré služby nejen skvělý plat ale i tenhle úžasný Leyland.“

„A co děláte tady v tomhle zapomenutém kraji?“

„Náhoda. Jednou chtěl Indický vyslanec zajet do Dušanbe a tak jsem jel já. A už jsme tu zůstali dva roky. Tady nebyli žádné autobusy. Vozím lidi z jednoho konce země na druhý. Nezbohatl jsem, ale žijeme si vcelku fajn.“

„Ale co dál, Jerry? Přeci nechceš žít pořád tady. Claire by měla studovat a žít v civilizovaném světě,“ sděloval Paul a Cobb jen přitakával.

Jerry se zatvářil kysele.

„Myslím, že sám vím nejlíp, co by Claire měla a snažím se pro ni dělat to nejlepší.“

„Z ničeho tě neobviňuju.“

„Ještě aby. Šest let je šest let. Nebyly lehké. V současné chvíli mi přijde tahle zapomenutá část světa jako docela dobré místo. Samozřejmě není den, abych nepomyslel na to, zda by bylo nejlepší se vrátit do Anglie. Jenže to už se bude muset rozhodnout Claire sama, já se nevrátím.“

„Proč ne?“

„Tady je mi dobře,“ řekl stroze Jerry.

Chvilku byli ticho, téma se vyčerpalo. Takové chvilky však uměl Cobb zaplnit. Díval se do vnitřku autobusu. Ve třetí řadě nalevo seděla Claire a zamyšleně pozorovala krajinu venku.

„Ale je to moc hezká holka, povedla se ti,“ chválil Cobb.

Jerry se usmál.

„Jo to teda jo. Je krásná po mámě. A je taky moc chytrá a rozumná.“

„Zdá se, že můj syn si toho také všiml,“ řekl Paul, když se díval na svého syna, který si sedl do páté řady napravo. Něco si kreslil do bloku, ale neustále pokukoval po dívce.

„Hm, zaznamenal jsem,“ zavrčel nevrle otec dívky.

Paula jeho reakce překvapila.

„Tobě to vadí?“

„Jo.“

„Proč?!“

„Neber si to osobně, máš fajn kluka, jen si nemyslím, že by byl pro dceru ten pravý.“

Paul se urazil.

„A kdo jako? Nějakej bohatej šejk nebo vlivný politik?“

„Říkal jsem, aby sis to nebral tak osobně. Víš Claire je velice nezávislá a silná osobnost. Je svá a je hodně tvrdohlavá. Potřebovala by vedle sebe někoho silného, stejně výraznou osobnost. Tvrdého chlapa, co se umí postarat. Bohatý být nemusí, o to vůbec nejde.“

Anderson byl uražený a vzteklý. Zrudl a měl co dělat aby po Larrym neskočil. Jenže ten řídil.

„Takže podle tebe je můj syn co?! Jsi nějaký namyšlený na chlapa co skončil jako řidič autobusu na konci světa.“

„Sakra, Paule, já to takhle nemyslím. Počkej!“

Paul ale dělal, že neslyší a nasupeně odešel do vnitřku autobusu.

 

Cesta po silnici, která je vlastně jen bývalou Hedvábnou stezkou probíhala dobře. Silnice se klikatila jako had a vyhýbala se okolním kopcům. Atmosféra v autobusu byla tichá a klidná. Už cesta letadlem je značně unavila, ale usnout uvnitř toho velkého vozidla nebylo příliš možné. I když stále jeli po té lepší části silnice, autobus se neustále klimbal, třásl a příšerně řval. Na kamenité cestě vůz často poskočil, když vjel na větší kámen a tak sedací část všech cestovatelů byla značně namožena.

Než se začalo stmívat, zastavili ve Vodzhi, což byla malá vesnička u cesty. Dva zděné domy a pár dřevěných. Jerry místní znal a tak zajistil přenocování u jednoho pastevce v domě.

„To je Pajnik, tak mu říkají. Pase ovce už padesát let,“ představoval starce Jerry. Muž byl oblečen do hnědých kalhot s množstvím záplat a zaujala především ovčí kožešina, která musela krásně hřát.

Seděli u ohně, který Pajnik připravil a pohostil je tak, jak je v horách zvykem jehněčím a chlebem. Vyprávěl o drsném životě v nehostinných podmínkách. O velkých vichrech, které čas od času přijdou a vezmou přístřeškům střechy. Mluvil o hrozném horském zvířeti, který mu před deseti lety vybil skoro celé stádo. Neřekl však, o jaké zvíře šlo. Jerry překládal a s Pajnik se bavil jako starý kamarád.

Bradley poslouchal zaujatě, John se tvářil univerzálně jako vždy. Ostatní poslouchali spíš napůl ucha. Claire se vyloženě tvářila otráveně. Asi už to slyšela mnohokrát.

Omluvila se, že je unavená a šla spát. Ted by ji nejraději následoval a povídal si s ní, ale ani pořádně nevěděl, jak by případný hovor začal. Ještě hodinu poslouchal rozhovor Jerryho s Pajnikem a pak šli spát všichni.

Seno pod ním ho trochu škrábalo a páchlo, ale zase se v něm dobře leželo a hřálo. Po náročném dni nebyl problém usnout.

 

Probudil se.

Venku panovala stále tma. Potřeboval jen vykonat potřebu a vrátit se zpět. Nebylo možné si nevšimnout té nádherné noční oblohy. V plně elektrifikovaném Londýně už to v podstatě nebylo možné, ale tady ano. Miliony hvězd, mléčná dráha a srpek měsíce. I když bylo chladno a Tedovi šla pára od úst, cítil se báječně. Tak volně a tak svobodně jako nikdy předtím. A to už navštívil spoustu zemí. Možná to bylo i tím, že se zakoukal do….

…malý kousek od něj se vzduchem pohnula malá oranžová tečka.

Lekl se a trochu uskočil.

Ozvalo se tiché uchechtnutí.

„Snad ses mě nelekl,“ říkal dívčí hlas.

„Claire?“

„Ano. Kdybych byla bandita, už bys tu ležel tuhej,“ říkala trochu posměšně, ale nikoliv protivně.

Připadal si hloupě. On se tu kochá hvězdičkami, dumá a ona si v klidu vedle něj sedí na prahu domu a kouří. Napadlo ho, že ji včerejší den neviděl ani jedinkrát s cigaretou.

„Asi jo. Nemůžeš spát?“

„Ráda koukám na hvězdy. A taky si dám ráda cigaretku. Ale neříkej to prosím Jerrymu.“

„Neřeknu, neboj. Jerrymu? Je to tvůj táta ne?“

Dlouze potáhla a pak cigaretu típla. Do chladného vzduchu poslala další výdech plný kouře.

„Je, ale poznala jsem ho až ve svých dvanácti letech. Mám ho ráda a vážím si ho. Jen mu prostě neříkám tati.“

„To ho musí asi mrzet.“

„Ne asi, ale určitě. Mě to taky mrzí, ale nejde mi říkat tati – zatím. A proč ty jsi vzhůru?“

Díky tmě jí neviděl do obličeje, ale užíval si její příjemný hlas. Bylo mu v její společnosti dobře.

„Taky se rád dívám na hvězdy.“

Usmála se.

„Ale proč u toho tak přešlapuješ?“

Díky tmě neviděla, jak zrudnul. Styděl se.

„No já potřeboval na…“

Usmála se ještě hlasitěji než před chvilkou.

„Tak šup, běž.“

„No já…“

Ted se styděl. Byla tma, ale pomyšlení že čůrá několik metrů od holky, co se mu líbí, ho značně znervózňovalo. Navíc přemýšlel kde potřebu vykonat.

„Ty se stydíš? Vždyť je tma. A i kdyby, myslíš, že mě to nějak pohorší?“

„To ne, jen mi to nepřijde zrovna slušné.“

„Nejsem žádná fajnovka, a aby ses necítil špatně, tak se otočím. Anebo já už stejně jdu zas spát. Tak dobrou,“ řekla a vstala.

Chtěl si s ní ještě povídat, ale řekl jen:

„Tak dobrou.“

Zmizela v domě a on zůstal opět sám. Vykonal potřebu, ještě jednou si prohlédl oblohu a odešel snít.

 

Druhý den v Tádžikistánu.

Autobus ukousával další kilometry a cíl v podobě tajemného města byl zase o kousek blíž. Paul se stále nebavil s Jerrym, protože nemohl překousnout, že je jeho syn podle něj příliš špatný pro Claire. Trucoval a seděl tak sám. Cobb si povídal s Jerrym, který řídil.

Ted přemýšlel nad proběhlou nocí. První rozhovor s Claire. Znovu si ho v duchu přehrával a tak se trochu lekl, když si k němu přisedl Bradley.

„Jak se vede?“ zeptal se bývalý voják.

Teda překvapilo, že se s ním chce Bradley bavit. Ale byl rád.

„Fajn, díky. Co vy?“

„Nevykej mi. Já bych byl raději u své dcery.“

„To chápu.“

„Všiml jsem si, že se ti líbí ta řidičovo holka.“

Ted zrudl. Netušil, že to jde tak moc poznat.

„Jo, je docela hezká, to je všechno,“ dělal jako by nic.

Bradely se rozesmál.

„To teda je, ale já si všiml, jak se po ní pořád díváš. Jsi v tom až po uši, co?“

„Už to tak asi bude,“ řekl rezignovaně.

„Hlavu vzhůru. Myslím, že by se k tobě hodila.“

„Proč se o to vůbec zajímate…teda zajímáš?“

„Přál bych ti to. Tahle holka, to může být jediná příjemná věc na tomhle výletě, to ti říkám.“

„Co tím myslíš?“

„Víš, tvůj otec nemá zrovna pověst úspěšného cestovatele. Navíc, kdo ví, jestli to město vůbec existuje. Hory nám nedají nic zadarmo. Proč myslíš, že tu žije tak málo lidí? To všechno mi říká, že tahle cesta nebude příjemná. A pak ještě jedna věc. Podívej se na něho. Já mám z něho špatný pocit,“ řekl Bradley a ukázal na Johna.

 

John jako by žil v uzavřeném světě, kam nikoho nepouštěl. Tvářil se pořád stejně a ostatní ignoroval. Dával si však pozor. Věděl, že Bradley ho sleduje. Neřešil to, znal své schopnosti a tak si v klidu dál listoval svou knihou. Překvapilo ho, když se k němu posadil Paul Anderson, avšak své překvapení dokázal skrýt.

„Chci, abyste mi o té knize a o vás už konečně něco řekl.“

„Tomu říkám odhodlanost,“ usmál se John. Úsměv to byl jako vždy hraný a neupřímný. „Jsem jeden z mála, ne-li jediný kdo v té knize umí číst. A není to kniha, je to spíš deník.“

„Deník?“

„Ano, deník toho města. Od jeho počátků, až do jeho konce.“

„Do jeho konce?“

„Ano.“

„Tak proč s námi jedete, když víte, že už to město neexistuje?“

„Já neříkám, že neexistuje. Jen už není takové, jaké bývalo.“

„Co všechno víte?“

„Jen to, co jsem dokázal přeložit z knihy.“

Paula štvala Johnova uzavřenost. Zároveň měl pocit, jako by si z něj dělal srandu. Každý tón jeho hlasu v Paulovi vyvolával vztek. Vztek, že je někdo chytřejší než on. Nemá nad Johnem žádnou moc.

„Půjčte mi tu knihu,“ řekl vztekle.

John mu ji podal.

Paul dychtivě listoval a snažil se knize porozumět. Jenže byla psaná v neznámém jazyce nebo spíš šifře. Některé symboly mu připomněly hieroglyfy, jiné čínské znakové písmo, jinde se zase zápisky omezovaly na různé obrazce a čísla. Někde rozpoznával latinku, jazyk však rozeznat nedokázal. Nejvíce rozuměl tedy ilustracím. Na těch prvních, byly většinou nákresy a návrhy domů, nádvoří, pavlačí, schodišť či fontán. Na pozdějších byly kresby hor a panoramatu města. Bylo tu několik portrétů, patrně obyvatel. Paula stále překvapovala ta pestrost. Město jako by mohlo být evropské a současně asijské. Mezi obyvateli spatřil bělochy, asiaty, ale i černochy. Závěr deníku byl však podivný. Objevovaly se zde různé podivné znaky. Paul by řekl „klikyháky“. Obrázky zde spíš vypadaly jako čmouhy a nerozpoznával na nich nic, co by dávalo smysl. Někde byly doširoka rozevřené tlamy neexistujících zvířat, jinde si na obrázku nějaký mladík rozřezával zápěstí.

„Co to má být?“ zeptal se znechucený Paul.

„To právě nevím. Závěr knihy je psán jinak a často nedává smysl. I proto jedu s vámi. Musím zjistit, jak rozluštit závěr knihy.“

„Tak mi alespoň řekněte, co všechno jste přeložil.“

„Ne, řeknu vám jen, co budu chtít já. Takhle vím, že beze mě se tam nedostanete.“

„Slíbil jsem vám, že budete plnohodnotným členem expedice. Klidně mi řekněte všechno.“

„Moc dobře vím, jak se mě všichni bojíte. Byli byste nejradši – a především ten Bradley – kdybyste se mně zbavili.“

„O Bradleyho nemějte starost. Nikoho se zbavovat nechci a nemyslete si, do města bychom se dostali i bez vás.“

„Nedostali,“ řekl pevně John.

„K čertu s vámi. Můžu si tu knihu v klidu ještě prohlédnout?“

„Poslužte si, ale nic nevyluštíte, tím jsem si jist.“