Výprava do města v oblacích - 2. část - blíž k oblakům

„Teda, to vypadá vskutku pozoruhodně. Skoro strašidelně,“ povídal Cobb a nadšeně se kolem sebe rozhlížel.

„Jsou to jen skály, nevím, co je na nich strašidelného,“ řekl už vytrucovaný Bradley.

„Copak vám to nic nepřipomíná? Je to jako bychom se procházeli po zádech pravěkého Stegosaura, avšak samozřejmě o mnoho většího.“

Claire bavila Cobbova veselá nálada a dětská zvídavost. Ted byl na ni zvyklý.

„Po zádech čeho?“

„Stegosaurus byl dinosaurus, kterému na zádech vyrůstaly velké kostěné desky, které nejspíš sloužily k regulaci jeho tělesné teploty.“

„To je ohromně zajímavé,“ řekl ironicky Bradley.

„Také si to myslím. Zajímalo by mně, jak ty skalnaté útvary vznikly.“

Cesta mezi skalami se stáčela doleva a neustále stoupala. Vypadalo o jako přírodní točité schodiště. Místo podivných špičatých útvarů, připomínajících zkamenělé kosti, se kolem nich tyčily vysoké skály a místo mezi nimi, tedy cesta, po které šli, se zúžila asi na pouhý metr.

John se snažil být stále napřed. Jako by snad nebral ohledy nebo mu dělalo dobře být daleko od Bradleyho. Ten ho však stále bedlivě sledoval. Držel se neustále na dobrý dohled. Pokračovaly úzkým koridorem stáčejícím se chvíli nalevo a chvíli napravo.

„To je, jak kdyby se před námi plazil obrovitý had a razil cestu tou horou,“ poznamenal Cobb.

Paul byl Johnovi v patách a uvítal, když míšenec zastavil. Vysoké hradby skal nad nimi zmizeli, dostali se ven z úzké uličky. Naskytl se jim úžasný výhled na pohoří, vypadající zcela nekonečně. Paul už ani nepočítal, jak by mohli být vysoko, protože se mu zdálo, že by to vůbec nemělo být možné. Před nimi byl něco jako přírodní most. Byl posetý různě velikými a ostrými kameny, které ztěžovaly průchod. Most nebyl dlouhý, ale propast pod ním vypadala strašlivě a způsobila závrať i ostřílenému horalovi.

„Zdá se mi to nebo jsme už nad mraky?“ ptal se Cobb.

Bradley se zadíval do ohromné propasti pod ním a konstatoval: „Vidím tam nějakou páru, takže prd vím, jak je to vlastně hluboké, ale jo, myslím, že jsme nad mraky.“

„To je neuvěřitelné,“ konstatoval Paul.

Kolem dokola se tyčily do ohromných výšek jako majestátní titáni vrcholy mnoha hor. Špičaté, ostré a holé. V jednom místě mostu ležely velké a uvolněné kameny a člověk musel dávat dobrý pozor, aby neuklouzl nebo si nezlomil kotník, hrozil i pád do hlubin pod nimi. V tom místě vzal Ted Claire za ruku a převedl ji.

„Děkuji, gentlemane,“ řekla mile dívka.

„Není zač, madam,“ odpověděl mírně červenající se Ted.

Jerry se na něj zamračil a na dceru zavolal:

„Drž se víc u mě, než mi spadneš dolů.“

Za mostem už stál John a Paul. Před nimi stála další mohutná masa skal a skrz ni vedla opět úzká ulička. Jenže oni měli na výběr hned tři cesty.

„No a teď kudy?“ zeptal se Paul.

John nic neříkal, jen procházel sem a tam kolem vchodů do uliček.

„Johne, tak kudy?“

Míšenec zůstával ticho a začal listovat svou knihou a pak řekl:

„Zavoláme si průvodce.“

Začal číst nahlas z knihy v neznámém jazyce. Četl velmi nahlas, jako by to měl slyšet někdo hodně daleko. Znělo to jako zaříkávání nebo nějaké zaklínadlo.

„Čáry, máry,“ ucedil Bradley.

Za pár minut se nad nimi objevil stín, a ozval se zvuk, jaký vydávají jen velcí dravci.

John pozvedl ruku, na které mu přistál veliký sup. Veliký černý sup.

„Klid Bradley,“ řekl Paul, když viděl, že se chystá namířit pušku na velkého opeřence.

John začal něco supovi šeptat, pak se pták opět vznesl, udělal kolečko nad jejich hlavami a vletěl do jedné z uliček. John nic neřekl a zamířil za ním.

„Na co čekáte, jdeme,“ poručil ostatním Paul.

 

„K čertu, mohli byste trochu zpomalit?“ ptal se naštvaně Cobb. Byl z celé expedice poslední a sotva popadal dech.

„John strašně pospíchá,“ řekl Ted.

Bradley nerudně poznamenal: „Asi nechce, aby mu uletěl pták.“

„Tak ať si ho zas přivolá. Já už nemůžu,“ sípal Cobb.

Claire se nahlas smála.

„Co je?“ divil se Ted.

„Ale nic, jen jsem si představovala, jak mu uletěl pták.“

Jerry se na dceru zamračil.

„No tak, Claire, že se nestydíš.“

„Jenom sranda.“

Ted se také smál, Bradley nebyl pozadu. Cobb se však zastavil a sedl si na zem.

„Táto, zastavte!“ křikl Ted na Paula.

„Co se děje?!“

„Strýček Sam si potřebuje odpočinout.“

Paul řekl směrem k Johnovi: „Zastavme na chvilku.“

„Ne!“

„Sakra, já jsem vůdce téhle expedice. Zastavme!“

„Ten chlap nás zpomaluje, neměl jste ho brát s sebou. Musíme jít.“

John působil nesmírně chladně a bez citů. Však žádné nepotřeboval.

„Na chvíli si odpočineme, všichni to potřebujeme, město nám neuteče.“

John se zatvářil jako by Paul řekl nesmysl nesmyslů.

„Vy o městě nevíte nic. Volá mě, slyším jeho hlas a supy se už slétávají. Jdu dál, ať už s vámi nebo bez vás.“

„Vůbec nerozumím, o čem to mluvíte. Jestli půjdete, tak dobrá, ale už nejste členem naší expedice.“

John pokrčil rameny.

„Dobře. Ale beze mě město nenajdete,“ řekl míšenec a bez dalších slov se otočil a šel dál.

Paul ho chtěl na chvilinku následovat, ale ten pocit se rozplynul tak rychle, že se ani nestihl začít za něj stydět. Zamířil zpět k přátelům.

 

Odpočali si a pokračovali dál bez Johna. Cobb se Paulovi snad desetkrát omlouval a Bradley měl hned lepší náladu, když byl jeho úhlavní nepřítel pryč. S odchodem Johna mohli jít svým tempem, ale měli pocit, že úzkou klikatící se uličkou mezi vysokými zdmi skály se motají už nějak dlouho. Paulovi několikrát bleskla hlavou myšlenka, že to město opravdu nenajdou. Ale přeci už musí být tak blízko, utěšoval se.

Museli postavit stany. V úzké chodbě to byl docela problém, ale nakonec se všichni vešli. Byli naprosto vyčerpáni nekonečným pochodem a rychle usnuli. Teda a ani Claire nenapadlo jít v noci na cigaretu. Spali tvrdým spánkem, přesto se jim všem cosi zdálo. Nekonečnými uličkami ve skalách je honily šedé přízraky, a když se dostali ven, z nebe se snášely stovky černých supů. Nad mlhou se vznášelo město a na nejvyšší dům věšel John vlajku s obrázkem pyramidy.

„Je to trojúhelník!“ křičel ze spaní Ted a upocený se probudil. Jeho otec byl na tom podobně. Všem se zdálo to samé.

Nový den přinesl novou chuť dobít město a přiblížit se oblakům. A najít poklad, napadlo vždy Paula. Chce ho i John? Možná proto využil Cobbovi únavy. Věděl, že ho tu nenecháme a tak odešel napřed. Paul uvažoval, přemýšlel a byl odhodlán se nevzdat.

Pokračovali v pochodu a brzy se dostali ze zajetí skal. Ocitli se v údolí, kterým protékala říčka.

„To není možné. Přeci nemůže tak vysoko téct žádná řeka,“ divil se Cobb.

„Zdá se, že v těchto končinách bude možné všechno,“ řekl Paul a rozhlížel se po krajině, které dominovaly prazvláštní skalnaté útvary.

V nerovnoměrných rozestupech od sebe stály v údolí přírodní sloupy. Silné několik metrů a vysoké dvacet až padesát. Jejich vrcholy měly však „čepici“. Jako by na ně někdo nasadil kamenný klobouk. V údolí bylo i několik pokřivených a holých stromů.

„Zdá se mi to nebo rostou kořeny nahoru?“ podivil se opět Cobb a vypadal jako Alenka v říši divů.

„Ty sloupy nebo stromy?“ zeptal se schválně hloupě Bradley.

„To je dobré znamení, jsme blízko, přátelé,“ radoval se Paul. „Stromy rostou obráceně, tak proč by tu nebylo město v oblacích?“

Krajina vypadala podivně a Paulovi se do hlavy vkrádala myšlenka, zda jsou vůbec ještě na zemi. Obloha byla modrá a bez mráčku, jenže slunce nikde. Okolí vypadlo mrtvě jak vysokohorská poušť. Jen ta malá říčka protínala suchou zem. Byla velmi mělká a dala se bez problémů přejít, voda však měla nízkou teplotu. Kameny, přírodní sloupy, i země měla okrovou barvu a jediným zvukem v okolí byl skučící vítr cestující mezi horami a skalami. Přešli údolí a opět stoupali podél vysokých hor. I přes vysokou nadmořskou výšku neklesla teplota nízko a tak mohli nechat oblečení připravené na mrazy zabalené.

Šli několik hodin, ale žádná změna nepřišla. Jako by ztratili cestu.

„Zastavme. Paule, příteli, myslím, že jsme sešli ze správné cesty,“ řekl udýchaný Cobb. Byla na něm zřejmá velká únava. To ostatně u všech, ale tenhle jindy veselý chlapík se pohyboval na hraně absolutního vyčerpání a zkolabování.

Anderson nechtěl přiznat, že jdou špatně. Bral to jako své pochybení, protože to on je vůdcem téhle expedice.

„Co navrhuješ, Samueli?“

„Myslím, že jsme z cesty sešli v tom údolí s podivnými sloupy a stromy. Navrhuji se tam vrátit a najít správnou cestu.“

Paul dal Cobbovi za pravdu a tak se vrátili. Nikdo moc nemluvil, únava udělala své a také pocit, že jen tápají.

Po návratu do údolí vyslal Paul Bradleyho a Teda aby se porozhlédly kolem, jestli nezjistí možnou cestu dál.

 

„Taky se ti zdají tyhle hory nekonečné?“ zeptal se Bradley.

„Jo, naprosto,“ odpověděl Ted a rozhlížel se kolem. Kameny, skály, ostřejší skály, kameny, sem tam trs trávy, zakrnělý stromek, další skály a zase kamení.

„Jak jsi daleko s dcerou řidiče?“

„Nijak moc ne. Není teď moc šance si povídat. Je unavená jako my všichni a navíc si jí Jerry hlídá.“

„No všiml jsem si, že se na tebe pořád zle dívá.“

„Přitom jsem nic neprovedl.“

Vrcholy hor byly černobílé. Sníh a skála. Jako odvěcí sourozenci, jsou stále spolu. Kam až oko dohlédlo, nebylo nic než horská pustina. Ted s Bradleym hledali nějaký záchytný bod, nějakou pěšinku či cestičku mezi horami, která by je dovedla blíž k městu.

„To víš, každý táta si hlídá své děti. A hlavně pokud jde o dceru. Ale všiml jsem si, že i ona po tobě kouká. Myslím, že to máš dobře rozehrané,“ usmál se Bradley a poklepal pochvalně Teda po rameni.

„Opravdu po mě kouká?“

„No jasně. Vždycky když se nedíváš. A ty zas naopak když nekouká ona. Je to docela sranda sledovat.“

„Jsi rád, že je John pryč?“

Bradley si povzdechl, jako by z povinnosti, se opět pečlivě rozhlédl směrem nahoru na nejbližší horu.

„Jsem rád, že je pryč, ale obávám se, že se s ním ještě setkáme. A příště, to ti říkám, si ho pěkně podám,“ říkal bývalý voják a zatnul pěsti. „Jenom si na něj vzpomenu a už mám vztek.“

„Táta se bojí, že nám vyfoukne ten poklad.“

„To ať si zkusí. Ale něco mi říká, že ten tam nešel jen pro poklad.“

„Pro co jiného?“

Bradley jen pokrčil rameny. „Jó, to asi zjistíme, až tam budeme.“

Ted něco spatřil.

Vzal si dalekohled.

„Vidíš něco?“

Podal Bradleymu dalekohled a nasměroval, kam se má dívat.

„To je ono! Ty si tu cestu našel, Tede!“

 

Vrátili se pro ostatní a vydali se k místu, které Ted viděl dalekohledem.

Malá pěšinka vedla na hřbetu dalšího ohromně vysoké hory, jejíž vrchol byl uschován v mracích, kterých v posledních hodinách přibylo. Vedle pěšinky byl postaven asi dvoumetrový megalit. Měl tvar trojúhelníku a nebyl pochyb, že šlo o dílo člověka.

„To je jasné znamení, že jsme opět na dobré cestě,“ poznamenal pochvalně Cobb a měl konečně zas lepší náladu.

Brzy se před nimi jak gigantická nestvůra zjevila ohromná skalnatá masa, která sem prostě nemohla normálně patřit, protože ostatní hory měli klasický špičatý tvar. Jenže před nimi stála asi stometrová skála s rovným a velice širokým vrcholem. Masivu se nedalo vyhnout, zaujímal veškeré místo před nimi. Obejít ho by znamenalo možná několik dnů cesty navíc.

„Hele, támhle,“ ukázala Claire.

Všichni se podívali tím směrem a spatřili několik černých supů, kterak vlétávají přímo do skály.

„Musí tam být průchod,“ řekl Paul.

Sotva půl metrů široká škvíra představovala nepohodlný postup vpřed. Museli rozsvítit svítilny, protože tu panovala nepříjemná tma. Když se podívali nad sebe, spatřili uzounký proužek nebe, ale ten byl velice vzdálený. Kdyby se zničehonic začali stěny skály k sobě přisunovat, neměli by šanci uniknout. Na stěnách rozeznávali staré malby. Byly to obrazce. Kruhy, čtverce a především trojúhelníky.

„Co to k čertu znamená?“ podivoval se Cobb

„Že ti, co bydleli v tom městě, tak chápaly základy geometrie,“ odpověděl Bradley.

Ozval se výkřik. Byla to Claire, která šla se svým otcem jako poslední.

Nad hlavami jim proletěl černý sup.

„Omlouvám se, hrozně jsem se lekla.“

Ted se k ní otočil a něco jí chtěl říci, ale už opět spatřil nerudnou Jerryho tvář a nechal to být.

Každé slovo vyvolalo vcelku nepříjemnou ozvěnu a rovněž tak jejich kroky působily tak, jako by tudy šlo stádo slonů. 

Po hodině cesty úzkou chodbou vyšli konečně ven ze skalního masivu.

A užasli.

Vypadalo to jako by stáli na vrcholu světa. Okolní vrcholy byly na sebe doslova namačkány a tak pod nimi vznikl jakýsi kráter. Kráter byl vyplněn téměř neprostupnou mlhou či mraky. Mlžný kužel stoupal až do výšky přesahující všechny okolní kopce a na něm stálo město, které tak toužebně hledali.

Všem se na okamžik zastavilo srdce a Ted si opět vzpomněl na deník, který přesně popisoval i to, co sami oni zažili. Škoda že Younghusband nepopsal celou jejich cestu, aby do města dorazili dříve. Jeho zápisky se omezovaly na denní hlášení, ve kterých popisoval trasu jen přibližně. Možná i sám Younghusband byla tak zmaten hledáním správné cesty, že ze samého rozrušení zapomněl psát o mostě vypadajícím jak pravěký dinosaurus, o údolí s obráceně rostlými stromy nebo o trojúhelníkovém megalitu. Možná si nebyl jistý, jestli vůbec chce, aby někdo další město objevil.

 

„….když se před námi objevilo to bájné město, zažil jsem ten nejintenzivnější pocit v životě. A vnímali to tak i ostatní. Stáli jsme na vrcholu hory a slzy nám tekly po tvářích. Údolí na stinné straně kopce bylo ponořené do mraků. Ty se nepřirozeně zdvihaly v podobě mračného sloupu k nebi. Toho však nedosahovaly. Jako by leželo na polštáři. Tak vypadalo město v oblacích. Dlouhá cesta se vyplatila. 

Mohutné, obrovité domy stály jak naskládány kaskádovitě za sebe. Jako by město stoupalo výš a výš. Hleděli jsme na přízračný zámek, jehož velikost se nedala odhadnout. Z některých budov jsme viděli jen černé střechy. Nejbližší dům působil zneklidňujícím dojmem. Na první pohled jsem se i trochu lekl. Díval se na mě. Skoro bych přísahal, že jde o živou bytost. Mohly za to oblouková vrata a dvě daleko od sebe položená okna, která dala budově tvář. Díval jsem se na obličej. Ovšem značně poničený. Popraskaná bezbarvá fasáda, vysklená okna a velká díra ve střeše. Co se tam asi stalo? Zřetelně jsem i viděl, že brána do domu je pootevřena.

Budova navazující na tento dům byla menší a místo brány měla oblouková podchod kamsi dovnitř města. Střecha také trpěla poničením. Jako by z ní cosi kus ukouslo. Budova neměla normální okna, nýbrž v jejím horním patře byly spíš jen malinké otvory. Snad mohli fungovat jako střílny. Z mraků vykukovaly další a další části města a my byli celí natěšení, až jej budeme moci prozkoumat a najít zdejší poklad. Jen musíme najít cestu, jak se dostat nad mraky.“

 

 

Stáli a žasli. Do města jim zbýval už jen malý poslední krok. Ten však bývá nejtěžší.

Jak se dostat nad mraky?