Marvel - New parallel

Z vedlejšího pokoje se ozývali nejrůznější skřípavé a hučivé zvuky. Mary nikdy nepochopila, jak může někdo nadělat takový hluk při jídle a nikdy se na to neptala. Seděla u zdi s uchem přiloženým na stěně a napjatě naslouchala. Občas ji to připomínalo, jako kdyby tam pouštěli desítky malých větráků nebo hráběmi přejížděli přes stěny. Takhle dokázala ten hluk poslouchat až dokonce, než se najedla a vyšla z pokoje. Začalo to před třemi lety, kdy ji našla na ulici jako malou holčičku, ani ne devítiletou a za ty tři roky dokázala dospět až do dnešní podoby dvacetileté krásné ženy.

„Ubohá zbloudila dušičko.“ Vždycky ji říkala Mary před spaním, když si na ni konečně zvykla a smířila se s tajemstvím, které obě těžce nesou. Ze začátku ten hluk nesnesla a musela chodit ven. Párkrát se ji stalo, že při pomyšlení jak to probíhá se pozvracela, ale teď si bez toho nemohla představit ani den. Zvykla si na fakt, že tam vedle se dějí věci, kterým nikdy rozumět nebude a které ji nikdy nebudou vysvětleny.

Seděla tam ještě hodinu a poslouchala dokud někdo nezaťukal na dveře. Pomalu se zvedla a přehodila přes sebe župan, jelikož byla jen ve spodním prádle a šla otevřít. Neměla z toho dobrý pocit. Nikdy neměla, pokud byli obě doma. Měla o ni strach a o sebe samou také. Pomalu přešla ke dveřím a nakoukla do kukátka, ve kterém viděla komicky zvětšenou hlavu muže v černém obleku, černými brýlemi a koženým pouzdrem na doklady v ruce. Vedle něho stáli další dva.

Mary leknutím ucukla a tělem ji projel chlad. Ne, ne. NE!

Hučivý zvuk se najednou ozýval i v chodbě a Mary si byla jistá, že ho museli slyšet i ti za dveřmi.

„Slečno Timsonová, otevřete dveře, víme že tam jste. I vaše spolubydlící. Nechceme vám nijak ublížit, ale pokud budeme muset použít násilí - uděláme to. “ Ozval se muž klidně a trpělivě.

Mary to trochu uklidnilo, ale opět se vrátila sklíčenost a strach, když hučení a skřípání ustalo.

„Prosím, běžte pryč...“ zavzlykala a stáhla se dál do chodby.

„Slečno, jste v pořádku? Otevřete.“ Vyzval ji opět a Mary vyjekla, když se muži začali dobývat do bytu. Nechtěla ječet, ale nevěděla co jiného dělat. Nikdy neuměla s lidmi mluvit a jak by jim mohla něco vymluvit. I kdyby jim stokrát řekla ať jdou pryč, neposlechli by ji.

Dveře polevili a spadli na podlahu chodby. Muži se nahrnuli dovnitř se zbraněmi v rukou. Jeden ji chytil za paži a přitáhl k sobě zatímco druhý šel dál do bytu.

„Jste v pořádku? Kde je? Ublížila vám?“ začal se ji vyptávat muž stále klidným a milým hlasem, který ji opět začal uklidňovat a Mary se najednou chtělo hrozně spát. Všechno kolem se ji začalo rozmazávat a pevné věci ztráceli obrysy, zatímco ty co lidé nevidí se draly napovrch. Viděla temnou postavu stojící vedle muže a další dvě se mihly kolem.

„Ne, nechoďte dál.“ Vydechla, ale on jen pokynul aby ji odnesli. Muž ji chytil do náruče, protože se stěží dokázala udržet na nohou. Černé postavy se procházeli všude kolem a cítila jejich pohledy v černých beztvárných tvářích.

„Všechny je zabije.“ řekla co nejvíc důrazně. Muž se zastavil a podíval se na ni,

„Za tři, dva.... jedna.“ Mary vyjekla a prudce vykopla nohama, když černé postavy vybuchly v jednotné radostné hřmění a začaly tleskat. Chodbou se rozléhali vyděšené výkřiky a výstřely.

Muž, který ji nesl se rozeběhl a vynesl ji ven. Mary cítila chladný vítr, jak ji chladí po kůži a tiší ji.

„Tady agent Stone, potřebujeme posily...Pane Bože! Co to je?!“ vykřikl náhle.

Mary nemusela mít otevřené oči, nemusela se koukat.

„Bůh těžko může vědět co to je, měl byste se spíš ptát Ďábla.“ zašeptala a mírně se usmála. Slyšela jak všude křičí lidé a na zem padají sutiny. Panika byla cítit, byla hmatatelná. Otevřela oči, když se dali opět do pohybu a podívala se na něho.

Všechny svaly v obličeji měl napjaté a mračil se. Kdyby neměl černé brýle, viděla by strach i odhodlání. Připadal ji moc mladý na takovou práci.

„Chci dolů.“ řekla rozhodně a muž ji postavil, když byli u černého auta se začerněnými skly. Utáhla si opasek županu a podívala se na panelák, který byl z půlky pryč. Z pobořených zdí trčeli kovové tyče a všude po zemi se váleli sitiny, střepy a nábytek s různými věcmi z bytů, které zničila. Mezi tím vším poletovali prameny rudočerné tekutiny, která klidně protékala vzduchem. Tekla po zemi, po zdech jako chapadla velké chobotnice.

„Už je v klidu.“ podívala se na agenta, který stál vedle ni a opíral se o auto. Nepatrně se třásl a po chvilce si sundal brýle a podíval se na svět v pravých barvách. Měl jasně modré oči, jako letní nebe. Mary si ho prohlédla a pak dál sledovala říčky tekutiny, které pramenili v pobořeném paneláku.

„Jsou mrtvý.“ odpověděla na otázku, kterou nevznesl, ale věděla, že ho to zajímá a určitě mu to došlo.

Mary zvedla hlavu, když slyšela hučení helikoptér, které se vynořili z poza domu za nimi. Obě se zastavili nad místem neštěstí a čekali. Helikoptéry následovali i dvě obrněná vozidla, za kterými jelo další stejně černé jako to u kterého stáli a přijelo k nim.

Tekutina se pomalu vracela k ohnisku, trochu roztěkaně a svíjela se.

„Vypadá to jako krev.“ řekl a opět si nasadil brýle, když z auta začali vystopovat lidé.

„Chci tuhle oblast uzavřít a promluvte se všemi lidmi z okolí. Počet mrtvých zatím neznámí. Zavolejte doktorku Winterovou a Space, chci je mít oba na základně do hodiny – Zdravím agente Stone.“ Muž, černoch, který ho pozdravil byl oblečen do černého kabátu, který za ním dramaticky vlál a levé oko mu zakrývala černá klapka.

Jelikož Mary byla opět ve své kůži, napřímila se a vzdorovala jeho přísnému pohledu. „Chápete, co jste vy a ti vaši agenti provedli?“ zeptala se a pravděpodobný šéf si ji prohlédl.

„Vy jste jistě Mary Timsonová. Zatýkám vás pro vědomé ohrožování bezpečnosti této planety.“ pronesl strojeně a agent co vedle ni stál ji chytil a nasadil ji pouta.

„Co? Nechte toho, nevíte s čím si zahráváte. Nechte ji být, ona mě poslechne, ale vás ne.“ vyhrkla, ale než ji stačil kdokoli odpovědět, seděla v autě. Pokusila se otevřít dveře, ale zamkli ji.

„Pusťte mě ven!“ vykřikla a kopla do stěny, která ji dělila od řidiče, který nastartoval a pomalu odjížděl.

 

 

Nick Fury netečně procházel mezi troskami obklopen vojáky, kteří napjatě mířili zbraněmi směrem ke zřícenině. Všechno se zdálo klidné a po útočníkovi zatím nebyli žádné stopy. Vytáhl svoji pistoli a vešli rozlámanými dveřmi dovnitř.

Dal jednotce pokyn rukou a všichni se rozutekli po zbytku budovy a hledali těla lidí, kteří neutekli. Fury se vydal po zbylém schodišti a po pár krocích si všiml té tepající tekutiny, která se pomalu stahovala, vedla ho k jeho cíli až se nakonec zastavil v chodbě prvního patra. Tam kde mělo být další patro byla díra a jasně modré nebe s pár mraky. Na chodbě před ním něco stálo, stálo to uprostřed tekutiny, která se pomalu formovala do postavy. Fury zamířil a obrnil se.

„Půjdete se mnou pro své bezpečí i bezpečí druhých. Nechceme vám ublížit, ale pokud bude třeba, budeme muset zasáhnout.“ řekl nahlas, aby ho slyšeli ostatní muži a někteří se oddělili, aby mu kdyžtak pomohli, ale jak to vypadalo, bytost, která se před ním formovala, neměla zatím v plánu útočit.

Tekutina začala nabírat pevné tvary a její temná barva slábla do pleťové. Fury to sledoval s ledovým klidem a sklonil pistoli, když před ním náhle stála vysoká štíhlá žena s černými vlasy až po kolena a sledovala ho jasně rudýma očima. Po celém těla až na obličej měla jemné vzory, které vypadali jako krajka a dohromady do působilo jako oděv, který se ale hýbe, tepe a mění se.

„Zdravím.“ řekla a odhrnula si dlouhým černým nehtem pramen vlasů z obličeje.

„Budete nám muset hodně co vysvětlit.“ řekl Fury a polevil v obezřetnosti, když se na chodbu nahrnuli jeho muži a zamířili na ženu, která zvedla ruce na znamení, že se vzdává.