UID-13 (1)

„Doktore Lewisi, přišel pacient!“

Doktor Patrick Lewis zrovna zasunul pravou ruku do svého podzimního kabátu a chystal se na odchod, když zaslechl sestru. „Je půl šesté, už mám půl hodiny zavřeno, nemůže to počkat do rána?“ Ani nečekal, jak sestra odpoví a začal se opět svlékat. „Pošlete ho dál!“

Do ordinace vstoupil vysoký, zarostlý muž, mohlo mu být tak třicet pět let, jen o málo méně než Patrickovi.

„Tak co vás trápí, pane,“ odmlčel se, očekávajíc, že se mu pacient představí.

„Petr White,“ kývnul hlavou.

„Výborně, já jsem doktor Patrick Lewis. Jistě víte, že už mám být na cestě domů, tak to prosím udělejme co nejrychleji,“ naléhal, ale stále si držel na rtech naučený úsměv, který nosil vždy při každém zpovídání pacienta.

„Už několik dní mám hrozný kašel, bolí mě neustále za krkem a nemůžu spát.“

„Aha,“ pozastavil se nad symptomy doktor Lewis. Se stejnými příznaky tu v jeden týden měl už necelé dva tucty lidí. „A všechny ty symptomy se objevily najednou?“

„No… Úplně najednou ne, ale tak v průběhu dvou dní. Nejdřív jsem si myslel, že jsem prochladl na cestě z práce, přeci jen je trochu chladnější podzim než obvykle, ale už to trvá delší dobu a je to dost nepříjemné.“

„To chápu,“ soucítil. „No, nejste první, kdo se mi tu takhle ukázal. Kde pracujete?“

„V kanceláři ve středu města. Jsem tam do pěti, tak jsem mohl přijít až teď. Moc se omlouvám, ale šéf na mě tlačí a s tím kašlem a bolestí se nemůžu moc soustředit, nehledě na to, že jsem se už kolik dní pořádně nevyspal.“

„V pořádku, stejně nikam nespěchám,“ pousmál se na pacienta. Všichni pacienti s těmito symptomy pracují v centru, tohle nebude úplná náhoda, musím se na to podívat blíž, a zjistit co přesně za nemoc to je, aby se mi to nezačalo šířit po obvodě. Těžko říct, co by to mohlo být. Podle příznaků by to mohlo být skoro cokoliv, rozhodně nic závažného, ale nejspíš se to šíří, a jestli to je nějaká další chřipka, bylo by přinejmenším vhodné doporučit lidem preventivní vakcinaci, aby nebyla za chvíli nemocná půlka města. „Pane White, nebude vám vadit, když vám sestra odebere trochu krve?“

„No… Vadit to asi úplně nebude, já jenom… Nemám moc rád jehly, víte a… Je to nutné?“

„Jak jsem už říkal, jste už několikátý pacient s těmito symptomy, je možné, že po městě řádí jakási viróza. Pravděpodobně půjde o naprostou banalitu, ale rád bych věděl, o co přesně jde, abych vám mohl dát ty správné léky a lidem v okrsku doporučil vhodnou vakcinaci.“

„Jo aha… No… Když to musí být, tak teda jo, no…“ Povolil pacient White váhavě.

„Výborně,“ doktor Lewis vstal ze židle a podal pacientovi prázdnou kartu. „Tohle dejte sestře, ona vám odebere krev a sepíše s vámi informace do složky. Přijďte se za mnou podívat příští úterý, to už bych měl mít výsledky, zatím vám předepíšu něco na ten kašel a bolesti, spánek by měl přijít sám.“ Vytáhnul se zásuvky recept a začal předepisovat.

„Děkuji, pane doktore. Jsem něco dlužen?“

„V pořádku. Nechte to být. Tady máte ten recept a nezapomeňte se mi přijít ukázat!“ Vyprovodil pacienta k sestře a dal jí pokyny k odběru. Poté se vrátil zpátky do své ordinace a usedl ke stolu. Sáhl do šuplíku pro prázdné desky a vytáhl štítek pro nadpis. Chytnul pero a napsal: „UID-13“. Vložil štítek zpátky na desky a začal probírat složky pacientů z posledního týdne. Vybral všechny, kteří vykazovali stejné symptomy jako pacient Petr White. Pak si vzal prázdný list papíru a začal na něj psát: „27. 11. 2015. Na svém obvodě jsem zpozoroval šířící se neidentifikovanou nemoc. Označil jsem ji pracovním názvem unidentified disease – 13, zkráceně UID-13. Za poslední týden přišlo 23 pacientů s totožnými příznaky, zítra si nechám udělat kopie jejich složek a všem se ozvu, zda by byli ochotní přijít na odběr krve, abych byl schopen potvrdit mé podezření. Nepředpokládám dramatický vývoj událostí, ale chci zjistit, o jakou nemoc jde co nejdříve, abych ji mohl okamžitě efektivně léčit. Další zápisy očekávám s příchodem dalších pacientů a výsledkem prvních testů.“