Pod palbou Část: I

Bolestí jsem neviděl. Vše kolem mě se ztrácelo v mlze a já se propadal do bezedné jámy, pryč od sténajících námořníků a štěkání kulometů. Byl jsem zmatený a nedokázal jsem jasně uvažovat, natož určit, co se vlastně přihodilo a proč vše okolo zčernalo a ztichlo. Blesklo mi hlavou, že takhle nějak vypadá umírání a zuby nehty jsem se držel života, jako bych měl nějakou reálnou šanci, vyklouznout s chladného obětí smrti. Neviděl jsem žádné pověstné světlo na konci tunelu, ale otcovu černou postavu vedle mé postele a jeho bezvýraznou tvář, která chrlila nic neříkající pohledy kulometnou rychlostí. Byl jsem zpátky ve svém starém pokoji na předměstí Londýna a proměnil jsem se v ustrašeného sedmiletého kluka, co se bojí strašidle ze skříně. Znal jsem jenom malou část Londýna a má dětská mysl si všechny ty obrazy přebrala tak, že tohle je ten velký svět o kterém dospělí neustále mluví a že za ním nic není. Otec se rozplynul společně smím pokojem a já stál na nádraží, oblečen do námořní uniformy v hloučku podobně oblečených mužů, kteří se loučily se svímy rodinami, s tím, že to může být naposledy co je vidí. A přesto se všichni usmívaly, jako by se tento okamžik děl po celou dobu jejich života a dokonale hrály své předem určené role.
Objevil jsem se ve vagonu a s okna jsem pozoroval ženy, které mávaly s kapesníčky za ujíždějícím vlakem, jakoby konečně odložily falešnou masku spokojenosti a uvědomily si, že jejich blízcí už tím vlakem možná nepřijedou a stanou se jen bolestnou vzpomínkou, která postupem času vybledne a nakonec zmizí.
Slyšel jsem výkřiky. Slova se ztrácela ve vzdálených zvucích kanonády a tlumených výbuchů, které mnou pohazovaly, jako bych byl pírko. Všiml jsem si, že černota kolem mě bledne a na několika místech se rozplývá, jako by jí někdo smyl proudem vody. Na několika místech se nade mnou objevila začouzená obloha, posetá japonskými letouny, ze kterých se na mě šklebili rudé kotouče namalované na křídlech. Letadla kroužila kolem, jako hladoví supy krouží nad umírajícím člověkem. Jejich podlouhlé čumáky vykukovaly zpoza umělého dýmu a slídily po sebemenší šanci proniknout naší protiletadlovou obranou a změnit US MAXIM v trosky.
Ležel jsem ve změti zkroucené ocele a ohořelé plachtoviny, jako bych se proměnil v asteroid a byl to já, kdo roztrhal na cucky velitelský můstek i s námořníky. Vrávoravě jsem se postavil a snažil se udržet rovnováhu na kymácející se palubě. Všude kolem mě poletovaly kusy šrapnelů a s hrůzou jsem si uvědomil, že i lidí. A já tam jen tak stál, jako by mě opustil pud sebezáchovy. Pořád jsem špatně slyšel a dostal jsem strach, že zůstanu navždy hluchý, jako strýček Edgar.
Vedle mě se cosi pohnulo a já si všiml Forda, prvního důstojníka s dětskou tváří, jak nechápavě třeští oči na pahýl své ruky, ze kterého tryskala krev a kropila palubu, jako voda z hadice kropí čerstvě zastřižený trávník. Ford zuřivě pohyboval rty a vykašlával krev. Prosil jsem, aby to skončilo, aby to někdo zastavil. Za necelou minutu jsem vychrlil desítky motliteb a po tvářích mi stékaly slzy, přestože mi nebylo do breku. Vše mi najednou přišlo nespravedlivé a já si se svými motlitbami připadal jako naivní pámbíčkář.
Sluch se mi ale začal pomalu vracet, jako by mezi těmi miliony motliteb, které vojáci šeptají v kajutách nebo v zákopech tváří tvář smrti, vybral ten nahoře zrovna jednu s těch mích. Jasně jsem slyšel ostré hvízdání a kanonádu lehkých kulometů a práskání palubních zbraní Zer, které na naši palubu posílaly tisíce malých dárečku, které trhaly končetiny a v mžiku dokázaly ukončit život desítek námořníků. Bylo to šílené. Lidé okolo se ani nestačily schovat a ducha přítomní letci je vymazaly s paluby. Byli jsme pouhými cíli, jako papírové terče na střelnici.
Popadl jsem pušku prvního důstojníka Forda, jemuž kus letícího kovu rozerval půlku obličeje a ukončil tak jeho muka. Jako v transu jsem se vyškrábal na malou vyvýšeninu a z ní jsem poté seskočil do hloučku vojáků na nižší palubě, kde pobíhalo víc než tucet mužů ze střelivem, kterým krmily tři těžké kulomety pod ocelovou záštitou, která poskytovala námořníkům úkryt, ale z nějakého důvodu nešla zvednout a znemožňovala kulomety použít proti vysoko letícím letounům, které celou oblast kolem lodě zasypávaly dvou set tunovímy pumami, které v gejzírech dopadaly na klidnou hladinu Korálového moře. Nejraději bych objal toho chlapíka, co kormidluje a tak bravurně se vyhýbá japonským útokům.
Schoval jsem se pod záštitu a vytáhl jsem balíček s obvazem. Rychle jsem roztrhl papíroví obal a nemotorně si ovázal krvácející rameno a modlil se, aby se do rány nedostala infekce, což se vzhledem k povýstřelovím zplodinám a jinému bordelu co se při takových situacích vznáší ve vzduchu, mohlo klidně stát.
Další výbuch otřásl celou lodí a já se bál, že se rozlomí v půli a klesne ke dnu, čehož se všichni, kteří neprodělaly plavecký výcvik, upřímně bály. Nehledě na to, že by se staly potravou pro žraloky, kterých tu bylo dost na to, aby pozřeli celou posádku.
Skrze odvetnou palbu jsem slyšel kapitána Brocka, jak hrozí Japoncům zaťatou pěstí a jeho hlas se nese celou lodí. Každou chvíli pořvával na zakrvácené vojáky pod sebou, aby „kurva skosily ty žlutý svině“ a začaly se chovat jako vojáci a ne jako ufňukané ženské. Celkem zbytečně ostřeloval japonská letadla ruční pistolí, jako by se snažil povzbudit vojáky a jít jim příkladem.
Pokračování příště…