Agent? Část: III - závěr

S nožem v ruce a s kapkami krve na kravatě zamířil k točitému schodišti. Zdolával jednotlivé stupně a pokaždé ztuhnul, když mu některý schod zavrzal pod nohama, což ho spolehlivě vytrhlo ze soustředění a Daniel si přál, aby mu urychleně narostly křídla a on se nemusel po tom všem srát se zdoláváním schodů, čemuž se ve svých sedmi- když zjistil jak funguje ta tajuplná krabice jménem výtah- odnaučil.
Někde ze shora se ozýval smích a tlumená hudba z radia. Sinatra a ty jeho velehovadiny, co Danielův otec dokolečka poslouchal při těch vzácných příležitostech, kdy mu to alkohol v krvi dovoloval. Vždy seděl v křesle a pod bedlivým dohledem svých předků, kteří se na něj mračily s obrazů nad krbem, vykřikoval poslední slova refrénu.
Konečně se ocitl na chodbě druhého patra, právě včas, aby zaregistroval jak se jedny z mnoha dveří otvírají. Instinktivně se schoval za těžký závěs, který zakrýval velké okno a bránil tak slunečním paprskům, aby pronikly na chodbu, ve které panovalo přítmí a příjemný chládek. Ze dveří vyšla dvojice sluhů v livrejích a zatímco oprašovaly bronzové sošky, něčem spolu horlivě diskutovaly. Pomalu se blížily k závěsu, za kterým si Daniel připadal dost trapně. Snažil se nepohnout a mimoděk sevřel nůž tak silně, až mu zbělely klouby. Doufal, že ho nebude muset použít. Tohle má být bezchybná, naprosto rychle provedená mise a žádný podělaný western. Nemohl si dovolit vláčet další dvě mrtvoly po schodech dolů a poté je nacpat do zašívány. Byl agente,. žádným Hanibalem.
Sluhové ho díky bohu minuly a jejich hlasy se začaly ztrácet ve zvuku vrzajících schodů. Daniel si oddechl a vymotal se ze závěsu. Bílé dveře, blesklo mu okamžitě hlavou a začal pohledem brouzdat po chodbě. Na jejím konce viděl vytoužené bílé dveře a v duchu zaúpěl. Teď to bude teprve takříkajíc o hubu. Podle informací- o kterých tentokrát doufal, že nebudou pravdivé- měly dveře elektronický mechanismus, který se jak jinak, otevřel pouze po zadání číselného kódu. Mohly jste si na ty dveře vzít třeba bazooku a stejně by jste jimi nepohnuly. Popravdě by jste je sotva škrábly. Jediná možnost byla nabourat se pomocí nadupaného programu na síť a použít nějaký vychytaný vir, který dokáže jednotlivá data vyhrabat s hlubin éteru a s jejich pomocí poskládat číselný kód. Brnkačka. To by zvládlo i desetileté dítě. Jediným a zásadním háčkem byl fakt, že nějaký chytrolín to celé pojistil složitým ochranným systémem, který dokázal zaznamenat jakákoliv data s venčí a po určité době samozřejmě zpustit poplach. Takže na poskládání kódu a jeho automatického použití, bude mít jen omezený čas. Nejhorší na tom bylo, že neměl sto procentní jistotu, zda se do toho času jeho dešifrovací program vejde a spolehlivě to celé odmaká dříve, než se rozevřou siré a začne se to tam hemžit bodyguardy. Takže úspěch celé mise závisel na počítačovém programu, který měl jen tak mimochodem, v rukou i Danielův život.
No bezva. Takováto informace vždy potěší. Vytáhl telefon a namačkal potřebné údaje. Nenáviděl elektroniku, která mu od prvního okamžiku, co zmáčkl klávesu, vyhlásila válku, kterou předem prohrál a nyní si pouze nechal srát na hlavu.
Na obrazovce se objevilo depresivní slovo loading a líně se měnící procenta. Patnáct. Třicet. Pořád třicet… Danielova se začaly potit ruce a pokaždé sebou nervózně trhl, když k němu dolehl vzdálený šramot s kuchyně. Každou chvíli očekával známé, táhlé řvaní alarmu. Byl naprosto bezmocný a tohle zjištění mi brnkalo na už tak dost napjaté nervy. Ozvalo se pípnutí a dveře se lehce pootevřely. Daniel se okamžitě odpojil ze sítě a snažil se nevnímat ledové krůpěje potu, který mu stékal po zádech a vsakoval se do košile.
Vešel do pokoje a dával si velký pozor, aby dveře jenom přivřel. Kdyby tak neučinil a místo toho je zavřel, musel by celé to divadélko s číselným kódem opakovat., z čehož by sto procentně zešílel a na místě by se složil.
Když se otočil a rozhlédl se po pokoji, nevěřícně zavrtěl hlavou.Za svůj život navštívil mnoho podobných baráků a byl svědkem mnoha podivuhodných věcí, kterými pracháči dávaly najevo své bohatství. Kupovaly fůru drahých věcí, které nakonec hnily v koutě, pod nánosem prachu, který nemilosrdně zakrýval všechen lesk. Ale Montana, ten se teda vytáhl. Tohle byla naprosto odlišná liga. Většinu pokoje zabíralo obří akvárium, ve kterém plaval malí žralok a civěl na Daniela, jako by to byl jen kus masa. Zbytek pokoje tvořila klasika: Velký bar s úhledně naskládanými láhvemi s chlastem, které budily dojem, že jsou zde pouze na okrasu. U zdi stál podlouhlí stůl pro dvanáct lidí a v rohu malí stolek s počítačem a spoustou kelímků s tužkami a s krabicí doutníků. Doutníky. Nezbytná výbava každého pracháče. Bez pěkně drahého doutníku v puse, jste ani žádnými pracháči nebyli.
Daniel odtrhl pohled od žraloka a vydal se k počítači, jehož motor vydával chrčiví zvuk. Zapnul obrazovku a očima po ní brouzdal sem tam. Většinou se jednalo o soubory, které byli zašifrované tak, že vypadaly jako obyčejné účetnictví. Vytáhl flsh disc a zasunul ho do routeru. Zkopíroval vše, co bylo na ploše a že toho muselo být mraky, protože i přes vysokou přenosovou rychlost, se v tabulce objevilo patnáct minut. Pak bude mít ten flash disc nevyčíslitelnou hodnotu a stane se z něho poukázka, která dostane stovky lidí před soud a udělá bordel v největším mafiánské systému zde na jihu. Zavládne dokonalí chaos a dosud krátká ruka zákona profackuje každého gangstera na pobřeží a vezme to pěkně od podlahy. Dealeři, překupníci, pasáci, prostě figurky na desce zločinu
A pak přijdou na řadu hráči. Sečteno podtrženo, okruh Danielových nepřátel se rozroste o pěknou hromadu pomstychtivých mafiánů. Každopádně na jihu to teď bude pěkně hustý a Daniel přemýšlel, jak se tomu vyhnout a zašít se na pořádné dovolené. Nejlépe na nějakém mrňavém ostrůvku uprostřed atlantiku.
Zatímco se soubory kopírovaly a zvenku se ozval jásot svatebčanů, který jakoby patřil Danielovy, za jeho píli a snahu, se kterou bravurně vyloupil cizí počítač, čímž spolehlivě připravil jásající svatebčany o pěknou hromadu peněz. Když si to vše probral v palici, musel uznat, že být agentem CIA má vážně něco do sebe. Tečka.