Pod palbou Část II

Mezerou mezi dělovými věžemi jsem zahlédl Morise, jehož černá hlava vykukovala zpoza kulometu a skrze masité rty mu unikala krev. Moris střílel jako šílenec a já si všiml krvácející rány na jeho hrudi. Upovídaný Američan střílel doslova do posledního dechu a povedlo se mu pokropit velící letoun, který se okamžitě rozbil o hladinu a nechal po sobe pouze nepatrnou stopu hořícího oleje. Japonci odpověděly palbou a chudák Moris se rozletěl po palubě.
Na palubě jsem se jen stěží orientoval. Nic nebylo na svém místě a námořníci byli nucení mnohdy přelézat navršené trosky, nebo je na kolenou podlézat, což značně zbrzdilo přísun střeliva, které se muselo nosit ze zadního nákladového prostoru, protože těžké ocelové dveře u nákladového prostoru vedle kulometu, se zasekly a nešly otevřít. Ze všeho nejvíce ale orientaci stěžoval hustý černý dým, který se nám převaloval nad hlavami a o kterém se dost dobře nevědělo, odkud uniká. Proti požární ochrana lodi nebyla na nejvyšší úrovni, nehledě na to, že uprostřed nepřátelské palby se dá jen těžko hasit požár.
Pomáhal jsem nosit střelivo, přestože jsem ztratil dost krve a následkem toho, se mi motala hlava a nejraději bych si jen tak lehl a usnul, což by se mému fyzickému já určitě líbilo, ale mé psychické já, ten malí drobeček v mé hlavě, by to pokládal za dezerci a neplnění povinností, ne-li za zradu. Byl jsem jednoduše voják. Bojuj nebo chcípni.
Po celou dobu, co jsem klopýtal k nákladovému prostoru a zase zpět, jsem napjatě očekával táhlé hvízdání a následný výbuch, který bych možná ani neslyšel, protože bych byl jednoduše na kaši. Proplétal jsem se mezi troskami, v jedné ruce pušku, která mi přišla naprosto zbytečná, ale přesto jsem jí neodložil a ve druhé dřevěnou krabici s nábojovým pásem a přišlo mi, jako by se ti Japonci nahoře zaměřily jenom na mě. Okolo mě hvízdaly masivní projektily a do tváře mě sekaly malé, ale neuvěřitelně ostré úlomky oceli. S rozedranou uniformou a kůží, jsem se cítil, jako bych spadl mezi stovku kaktusů a poté se z nich vyškrábal. V jednu chvíli mě dokonce jakýsi mladík s krví slepenými vlasy strhnul k zemi a nejspíš mi tak zachránil život, protože okolo nás dopadlo krupobití kulek, které při dopadu na ocelové obložení vykouzlily malinkaté jiskřičky. Mladík nedbale zasalutoval a zmizel, aby ho na zádi rozstřílel na cucky společně s s obsluhou hlubinných náloží jiný letec.
Zvedl jsem se a popadl bednu se střelivem a kličkoval mezi troskami, skrčený jak nejvíce to šlo, abych skýtal co nejmenší cíl, přesně tak jak nás to učily při výcviku v Surabaji. Bednu jsem položil vedle důstojníka Pinka, který děkovně přikývl a popohnal muže.
Všiml jsem si, že všichni na palubě upírají zrak na západ, kde se náhle objevilo několik černých teček a všichni jsem se začaly v zápětí modlit, aby to nebyl japonský letadloví svaz, ale pomocné bitevní lodě s Cejlonu, se kterými kapitán až do dnešního rána udržoval rádiové spojení. (Netušil jsem, že tyto lodě před několika hodinami dostaly rozkaz z velícího centra CCS, aby změnily kurz na severozápad, kde měly v roli krycího svazu podpořit útok na Madagaskar, který byl sice stále v rukou francouzké vlády ve Vichy, ale svou polohou ohrožoval tranzit zásob s Austrálie do rudého moře a následně do Egypta, které generál Montgomery vzhledem k situaci zásobování ze středozemního moře, které vlivem Luftwaffe nedosahovalo potřebné výše, zoufale potřeboval. Tuto skutečnost jsem se dozvěděl až těsně po pádu Berlína, kdy jsem měl tu čest, mluvit s Donaldem Kingem, kapitánem bývalého italského torpédoborce SILVIA, který se podařilo ukořistit sicilským separatistům, kteří ji poté odevzdaly Angličanům v La Valletě.)
Důstojník Pink řval rozkazy a poté vylovil dalekohled a notnou chvíli pozoroval vzdálené tečky. Cítil jsem jak loď mění kurz a stáčíme se ostře na západ. Nepřátelské nálety citelně polevily na své intenzitě a viděl jsem, jak pošramocená Zera odlétají na východ, následovány ostatními letouny, kterým došlo palivo a munice.
Projela mnou vlna úlevy a rukou jsem si otřel zakrvácenou a očouzenou tvář. Muži vylézaly z úkrytů a pohledem doprovázely odlétající bombardéry, jako by pořád nemohly uvěřit, že nepřítel mizí a další jatka se odkládají na příště. Pořád byli bledí strachy a postávaly vedle s vích mrtvých kamarádů, kteří se staly jen dalšími nic neříkajícími jmény v knize ztrát, a jen neochotně spouštěly zrak s oblohy a rozhlíželi se po rozbombardované palubě a přemýšlely, jak to, že to všechno přežili a jak po tom všem může loď ještě plout…
Pokračování příště…