Pod palbou Část III Závěr

Pink mě s úlevou ve tváři poplácal po zádech a z jeho úsměvu mi bylo jasné, že ty černé tečky jsou našinci a ne Japonci. Pink mžiku zmizel. Jako důstojník toho bude mít teď hodně na práci a bylo nemyslitelné, aby ztrácel drahocenný čas po boku obyčejného vojáka, když zde bylo tolik raněných, kteří potřebovaly rychlou lékařskou pomoc. Chtěl jsem se taky zapojit a vynášet raněné kamarády, ale postarší chlápek z červeného kříže mě po dlouhé diskuzi poslal v doprovodu saniťáka do mé kajuty, kterou jsem sdílel s Fredem, neotesaným anglo-Australanem, který na mě mával zafáčovanou rukou ze svého lůžka a pokaždé sebou škubl, když mu doktor zašíval řeznou ránu a nalil do ní desinfekci. Muselo to pálit jako čert, ale Fred se na mě pořád vesele usmíval, jako bychom seděly na fotbalovém zápase a popíjely pivo.Dnešní prožité hrůzy se na něm nějak viditelně nepodepsaly. Byli jsme ve válce a každý z nás věděl, že přemýšlet o tom, co se děje, nemá sebemenší cenu, protože se s tím nedalo nic dělat a každý z nás se s tím musel dříve nebo později tiše smířit.
Doktor co mě začal ošetřovat, se mi omluvil, ale že prý nemá dostatek morfia proti bolesti. Při posledním náletu na Surabaj se potopila transportní loď s léky a lodě dostaly jen omezené množství utišujících léků, a ty bylo potřeba rozdělit mezi těžké případy, což já jsem díky bohu nebyl. Ostatně, nic jsem proti tomu nenamítal, byl jsem trak unavený, že jsem bolest cítil pouze okrajově. Chtěl jsem pouze zavřít oči a usnout, což se mi také povedlo a zbytek dne jsem prospal a probudil se až následující ráno. Fred hlasitě chrápal a já jsem přimouřil oči nad ostrým světlem, které proklouzlo skrze naprasklé ludní okénko. Cítil jsem se o dost lépe a uvědomil jsem si, že jsem k smrti hladoví. Jeden z vojáků mi přinesl konzervu dušeného hovězí, s tím že lodní zásoby jsou na maděru. Vyslechl jsem si novinky. Ztráty jsou poměrně únosné, což jsou pro ty nahoře vždy, pomyslel jsem si. Ze západu nepřijely pomocné lodě s Cejlonu, jak jsem se celou dobu domníval, ale čtveřice Nizozemských torpédoborců, které zachytily japonské signály a i když opožděně, přišly nám na pomoc.
Jelikož se zaklínil jeden z pomocných šroubů, naše rychlost klesla na dvanáct uzlů, čímž ztratila na dlouhou dobu bojeschopnost. Navíc došlo k poškození asdicu a k úplnému zničení radaru, takže nás Nizozemci musely vzít do vleku a doprovodit nás do Sydney, která měla dostatečné velké doky na opravy hladinových lodí. Podařilo se nám navázat spojení s velitelstvím, které o našem příjezdu Australany včas zpravilo a zajistilo nám maximální pomoc.
Jinými slovy, čekala mě dlouhá dovolená a možnost schovat se před válkou.