Hrobníci Část: I

„Nedívej se na mě takhle,“ Tailor se nervózně zavrtěl na zadním sedadle kradeného Volva, které pocházelo ze soukromé sbírky Joela „skrčka“ Neilse, newyorského překupníka kradených aut a příležitostného pašeráka, který dával svá auta k dispozici hlavounům v New Jersey k přepravě narkotik z pobřeží. Byl to Tailorův starý přítel. No přítel, to bylo poněkud silné slovo, takže by se více pro popsání vztahu mezi ukecaným Tailorem a mlčenlivým Neilsem hodilo: Staří známí, co se nikdy doopravdy neseznámily, ale jelikož měly mnohdy stejný cíl, daly se dohromady, přestože jeden druhému v žádném případě nevěřily. Oba byli podezřívaví a navzájem se úzkostlivě hlídaly a díky jejich umu brzo zbohatly. Mimo zisky s prodaných aut, dostávaly nemalé podíly z přepravy narkotik, takže den ode dne se jejich konta zvětšovala a vybudovaly rozsáhlí koridor podplacených šerifů a soudních úředníků od New Jersey až po San Francisco, který spolehlivě zaštiťoval jejich rychle rostoucí obchod.
Jenže Tailora nebavilo hrát si na mafiána. Chtěl pořádné dobrodružství a tak jednoho dne sbalil svůj podíl. Většinu rozházel za drahá auta, značkové oblečení, za baráky do kterých v životě nevkročil a samozřejmě za děvky, které ho nakonec o všechno připravily. Nechtěl dolézat zpět za Joelem a tak se potloukal jak jen to šlo. Několikrát vyloupil večerku a sem tam nějakou tu benzínku. Byl odpadem a možná by jím i zůstal, kdyby jednoho deštivého dne nenarazil na Spencera, kníratého podivína s doutníkem v puse. Slovo dalo slovo a Tailor se začal u Spencera zaučovat a brzy pronikl do tajů podvodů a obírání lidí o peníze, aniž by na ně vytáhl pistoli. Spencer byl doslova automat na peníze. Spolknul čtvrťák a spodem z něj vyjel svazek tisícovek.
Spencer odtrhl pohled od zpětného zrcátka a snažil se uvolnit a vnímat pouze popraskaný asfalt silnice, která se táhla prakticky do nekonečna. Mohlo být tak po páté. Silnice zela prázdnotou a civilizaci nechávala daleko za sebou, přičemž jejich Volvo bylo jedinou pohybující se věcí v okruhu padesáti yardů. Vedlo to k zamyšlení. Připadaly jste si jako poslední lidé na zemi. Obrázek jako vystřižený z nějakého post-apokaliptického bijáku.
Spencer se nikdy nedostal tak hluboko do „divočiny“. Což nebylo nic neobvyklého. Každý kdo Spencera znal, moc dobře věděl, že to není žádný zálesák nebo nedej bože skautík. Kdyby byl nucen, hrát si na Robinsona, bez moderních vymožeností by nepřežil ani pět minut. Byl to klasický měšťák. Jeho podsaditou postavu jste mohly zahlédnout maximálně v přeplněném bufetu na Madison Square za kopou hranolek, nebo v tlačenici před nově otevřenou restaurací nedalo Central parku , která nesla vždy nějaké gurmánsky znějící jméno, takové který normální Američan nedokázal ani vyslovit a lákala lidi na složitě zdobená jídla, jejichž příprava trvala mnohdy i několik hodin a která nějaký idiot zhltl za deset minut. Spencera Forda jste mohly zahlédnout vždy ve společnosti pěkně mastného jídla.
Tailor se marně snažil setřít navlhčeným kapesníčkem cákanec krve ze svého na míru šitého obleku. Po několika minutách usilovného tření dokázal jedině do, že se cákanec proměnil ve velký flek. Zaklel a vztekle zmuchlal kapesníček. „Mohl bys laskavě…“ začal a na okamžik se zarazil, jako by zvažoval zda má pokračovat a vyslechnout si nudné kázání(čemuž stejně neujde) nebo nechat věcem volný průběh, což se mu ve většině případech vyplatilo, ne? Ve většině, ne ve všech. Někdy nastane situace, kdy si nelze nasadit masku blbečka a ze všeho se vysekat zarytým mlčením a intenzivním pozorováním zcela nezajímavých věcí, jen aby jste tomu šaškovy před sebou daly jasně najevo, že vás vůbec nezajímá a mlčky ho tak přiměly, aby zavřel konečně hubu, otočil se a urychleně vám zmizel z očí.
Někdy je třeba uznat problém a ne před ním utéct, ale postavit se k němu pěkně čelem. Udělat jednoduše to, čemu se Tailor úspěšně celí život vyhýbal a čeho se doslova štítil. Velká a zároveň nesnesitelná oběť, kterou se každý lhář zdráhá podstoupit.
„Okey,“ zavrtěl rezignovaně hlavou. „Totálně jsem to zmrvil, jo vím, mohly nás čapnout a po pravdě pořád můžou. A ano, jsem kolosální čůrák.“ Přiznal neochotně a doufal, že to vyznělo dost kajícně a že to sypání si popela na hlavu bylo dost autentické a spoléhal na to, že tohle divadélko Spencer jak se patří spolkne a jako bonus ocení jeho naoko bezmeznou upřímnost. Spencer nedal na své kamenné tváři nic znát a pouze přidal plyn.
Tailor tlumeně zaklel, ale nehodlal se jen tak vzdát. „Bože Spencere, nechci o sobě tvrdit, že jsem kdovíjaký svatoušek, ale taková věc se může přihodit každému.“ Může?