Hrobníci Část: II

Spencer přikývl, ale z jeho pohledu bylo Tailorovy jasné, že se s toho jen tak nevykecá. „Každému se může stát,“ přikývl opět. „že omylem přejede potácejícího se bezdomovce a slisuje ho na placku. Každému se může stát, že vzduchovkou ustřelí veverce hlavu. Fajn. To se stává a společnost to bere. Nikdo není dokonalí a každý občas ujede. Ale ne každému se může stát,“ zamračil se. „že se opije jako prase a jen tak z prdele sundá procházející babičku a jako bonus jí rozstřílí pudla. Taková věc se nemůže přihodit každému. Kdyby ano, tak by stařenky a pudlové vyhynuly. Nehledě na to, že jsem si na začátku slíbily, že se takovým věcem vyhneme velkým obloukem a zůstaneme jenom u podvodů. Při kterých není nutné, aby tekla krev. A ty jsi to porušil, ačkoliv jsi se na začátku dušoval, že se to nestane. Hm, stalo. Teď se z toho akorát snažíš vykroutit a fakt, žes to posral, se snažíš pohřbít pod tunou vynucených omluv, které samozřejmě nemyslíš vůbec vážně.“
Tailor mlčel. Co mohl, vzhledem k situaci, dělat? Spencer měl jednoduše pravdu, ostatně jako vždy. Tailor si musel přiznat holou realitu. Zabil člověka a ještě k tomu psa. Byl opilí, jistě. Dá se to ale použít jako omluva? Ne. Jako výmluva? Ano.
Nebylo to poprvé co někoho zabil a někde hluboko se bál, že ani naposled. První vražda se pojila k době, kdy se odtrhl od Neilse a promrhal vše co měl. Bylo zvláštní, o tom po těch letech opět přemýšlet. Připadalo mu to jako scéna s filmu, která vám uvízne v hlavě a vy jí nedokážete nikam zařadit a ne jako jeho vlastní vzpomínka. Tehdy to bylo jiné, namlouval si pořád do kola. Nebylo. Zhrozil se poznatku, že nemá nic, čím by svou první a ani druhou vraždu objasnil.
Stalo se to a okraji New Orleans, v pochybném hotelu nedaleko vyhořelé chemičky, kam by se žádný člověk, co měl IQ alespoň devadesát, netroufnul ani za milion. Bylo to území pašeráků, dealerů a všemožné smečky překupníků. Kteří zde představovaly jakési vrchní velení. Prostě místo, kde se oběti dlouho rozmýšlejí, zda zavolají policii a policii se rozmýšlí ještě déle, zda vůbec přijede.
Tailor si matně vzpomínal na zápach marihuany a zvětralého piva a na kdákaví smích, který musel pocházet jedině z televize. Pamatoval si zjizvenou tvář a pistoli ve své ruce, o které přesně nevěděl, kde jí vzal. Tvář se k němu přibližovala a Tailor si uvědomil, že to ona vydává ten kdákaví smích, při kterém vycenila špičaté zuby. Před očima měl rudou mlhu a podezřelí hlásek v jeho hlavě, ho pořád komandoval, aby nechal těch srandiček, zmáčkl spoušť a zachránil si život. Poslušně poslechl. Ohlušující výstřel, mrtvá šlapka v kaluži krve, která se vpíjela do ošoupaného koberce. Pozorovala ho bezduchým pohledem a v paměti mu uvízly její oči. Takhle nějak vypadá smrt v celé své kráse. Vzpomínal si, že upustil pistoli a utekl z hotelu. Zmizel ve víru pokroucených budov a stal se součástí stínů, jenom dalším zoufalcem, který brouzdá z lékárny do lékárny a kupuje plata anti-depresiv, které do sebe po nocích cpe, ve snaze zahnat noční můry. Po nocích se mu zjevovaly rozdrásané oči. Byli všude, v každém zrcadle, v každém kusu skla. Pozorovaly ho z každého kusu nábytku a on musel utéct. Zešílel. Stala se z něho bezduchá kreatura, parodie člověka, co se potácí po domě a bojí se vlastního stínu. Kdy to skončilo? Těžko říct. Mohlo to trvat rok nebo týden. V tu chvíli čas neexistoval a slunce zapomnělo vyjít. Existovala jenom tma a strach. A pak to jednoduše odeznělo. Jednoho dne se probudil a bylo to pryč. Nebál se pohlédnout do zrcadla. Opět se stal myslící bytostí a podařilo se mu z konečnou platností vystrnadit většinu vzpomínek. Jako by se nic nestalo a život šel pořád dál. Vždy byl dobrý v předstírání, že se nic neděje a tahle vlastnost mu pomohla překlenout tu pověstnou propast. Byl opět tím starým Tailorem, ale na jak dlouho?