Hrobníci Část IV - Závěr

Skončím v pekle, pomyslel si a zkroutil stařence šlachovitou nohu, tak aby jí mohl vytáhnout bez toho, aniž by jí vykloubil polovinu kloubů. Trochu ho zarazilo, že se k té mrtvole chová tak ohleduplně, jakoby se, se vší úctou, nejednalo jenom o hromadu kostí a svalů bez života, ale o pořád lidskou bytost. Je mrtvá, opakoval si neustále, jakoby se bál, že na to zapomene a začne se jí omlouvat.
Konečně jí vytáhl a pohledem zavadil o její rozervané čelo, ze kterého se líně vyvalil proužek krve a potřísnil mu kalhoty. S námahou jí přenesl přes písečný hřeben a opatrně sestupoval po příkrém břehu a zaklel pokaždé, když se mu půda pod nohama rozdrolila a on musel zastavit, aby nabral rovnováhu a nezřítil se. Když se dopotácel k Tailorovy, opatrně jí položil vedle napůl pohřbené gumy od auta a snažil se nevnímat zápach hniloby, který otravoval vzduch a svolával mračna much k hostině.
Tailor skončil a opřel se o násadu lopaty. Zhluboka oddechoval a na čele se mu perlil pot, který mu stékal po lících a Spenserovy se zdálo, že pláče. Byl na něj žalostný pohled. Cigareta mu zplihle vysela z koutku úst. Vytáhl zapalovač. Mihotaví plamen osvítil jeho mrtvolně bledou tvář a hluboko pohřbené oči, které postrádaly teplo života a podobaly se skleněným korálkům. Spencer pocítil lítost a ihned jí potlačil. To kvůli němu tvrdneme v poušti a pohřbíváme mrtvou babičku, připomněl mu rozum.
Tailor rychle vykouřil cigaretu a pomohl Spencerovy hodit mrtvolu do jámy a automaticky jí začal pohřbívat nánosy písku a společně se Spencerem vše zamaskovaly bordelem, kterého okolo nich bylo habaděj…
Při zpáteční cestě o tom ani slovem nezavadily. Jakoby ihned, jak vlezly do auta a mrskly sebou na sedadla, zapomněly co se právě stalo a jakoby vše běželo normálně a vše se obešlo bez onoho výkyvu, který jednou provždy musel zákonitě změnit jejich životy. Nepohřbily tam pouze mrtvolu, ale i ten kousek lidskosti, co v nich zbyl. Každý byl nucen vyrovnat se s tím po svém.
Tailor se duševně obrnil a čekal, kdy se dostaví známé halucinace v podobě rozdrásaných očí. Čekal, kdy se jeho život smrskne na velikost zelené pilulky, která potlačí deprese, ale proti vzpomínkám nezakročí a nechá ho potácet se ve víru myšlenek a bloudit ve tmě. Věděl co ho čeká a měl možnost se na to připravit a věděl, že navzdory tomu co provedl, to nakonec odezní a vše začne na novo.
Spencer to vše vnímal jako noční můru, která jednoho dne zmizí a život půjde dál. Z jeho pohledu se jednalo jen o další argument, proč nakonec skončí v pekle. A tohle zjištění jím nijak viditelně neotřáslo. Znal způsoby, jak pohřbít myšlenky a zahrabat je do té nejdolnější přihrádky své mysli, kterou nikdy neotevře. Ale ten vtíraví pocit, že je zrůda, pořád nabýval na síle a nešlo ho umlčet.
Spencer Ford, bufeťák a podivín s knírem, co by neublížil mouše? Pro některé ano. Spencer Ford, zrůda co se schovává za maskou člověka? Podle Vilmy Carpenterové, která spočívala na dně jezera z rozmašírovaným mozkem, určitě ano. Kdoví, třeba se jednoho dne opět setkají. Koneckonců. Boží mlýny melou pomalu, ale…