Markův životní případ 1

                                                       1.kapitola: 

                             Běh

          "Další, prosím," ozvalo se z šerifovi pootevřené kanceláře. Do místnosti zmizela drobná rozcuchaná dáma, jenž stála přede mnou. Nebyla tam ani tři minuty, když rozrazila dveře kanceláře a s brekem běžela k východu. Byl jsem jí tak zaujatý, že jsem skoro přeslechl šerifovo volání: "další, prosím." Skoro. Nádech, výdech, říkal jsem si a začali se mi klepat nohy, ruce a nakonec celé tělo. "No tak, další!"

           Když vejdu dovnitř, do očí mě udeří velký obraz pověšený naproti dveřím. Je na něm vyobrazena soudní síň s buclatým soudcem, mladým chlapcem na místě obžalovaného a starší dámou v roli svědka.Pod obrazem se na křesle krčí nižší chlápek a povýšeným výrazem a panděrem, které mu částečně zakrývá stůl. Náznakem ruky mě vyzve, abych se posadil na rozviklanou židli proti němu.

           "Tak mi o sobě něco řekněte, pane........."

           "Shaiz. Mark Shaiz."

            "Dobře, tak mi o sobě něco řekněte, pane Shaiz." Vybídl mě trochu podrážděně. Nervózně jsem se zavrtěl na židli a co nejklidnějším hlasem pokračoval: "Takže, jak už víte, jmenuji se Mark Shaiz a je mi 23 let. Nedávno jsem dostudoval střední policejně-právní školu a nyní si dodělávám dálkově vysokou školu policejní."

             "Ale máte už i nějaké jiné zkušenosti než jen školu?" Zeptal se velmi nezaujatě.

             "Jen jedno vloupání v místě mého bydliště."

             "Takže vy jste mladý, nezkušený, vypadáte jako gangster a myslíte si, že vás přijmu do služby? Tetování máte úplně všude,jako z nějakého starého vězení, v nose kroužek jako nějaký buvol a v uších a obočí tucet špendlíků! Takhle z vás policajt nikdy nebude!" Trochu se zklidnil a trochu tišeji dodal:"Lituji, ale zkuste to jinde. Další, prosím."

           Buvol? ŠPENDLÍKY? To si snad ze mě dělá srandu? To proto, jak vypadám, nemůžu dělat poldu? Tak ať si ..... Koneckonců, nebyl první, kdo mě kvůli tomu od pohovoru vyhodil. Někteří mě poslali pryč, už když jsem stál ve dveřích. Potřebuji ze sebe dostat všechen vztek a přebytečnou energii, takže cestou domů běžím. Nevadí mi, že to mám hodně daleko a měl bych jet autobusem.

           Když už jsem v půli cesty a vybírám si, zda poběžím rovnou cestou nebo zkratkou přes pole, táhne už na jedenáct. Rozhodnu se to tedy vzít přes pole, když tu najednou slyším vyděšený křik. Bezmyšlenkovitě jsem se vydal za tím křikem. Ten však po chvíli utichl. Když se teď rozhlédnu kolem sebe, uvidím tu stát dětské hřiště. Rozběhnu se k němu a to, co spatřím, mi vyrazí dech. Nejsem schopný jediného pohybu ba ani slova. U rozpadlé houpačky tu na zemi leží v kaluži krve bezvládné lidské tělo. Je to mladík, odhaduji mu tak 18 let. Na první pohled je viditelná pravděpodobně smrtelná rána do hlavy.

           Trochu se vzpamatuji a přiřítím se k tělu. Nedýchá, tep je nulový. Rychle vytočím číslo na šerifa a vše mu popisuji do podrobností a detailů.

           Parta místních policistů si dala opravdu na čas. Asi si říkali, že teď už jim ten chlapec asi moc daleko neuteče, co?  Když vystupovali z aut, byl mezi nimi i shrbený šerif, jenž se hned hrnul k tělu. Odstrčil mě od něj a já si stoupl bokem. Myslel jsem si, že po mně budou chtít nějakou výpověď jako od svědka nebo, že budu moci alespoň pomoct. Oni si mě ale nejspíš ani nevšimli. No nic, půjdu radši domů a na policejní stanici se stavím ráno. Třeba jim budu moct ještě nějak pomoct.